40 C 39/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Marcelou Vlčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 38 882,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 281,46 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 16 600,62 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 38 882,08 Kč od 21. 1. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 363 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 12. 3. 2026 domáhala u zdejšího soudu po žalované zaplacení částky ve výši 38 882,08 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 8. 2025.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 21. 4. 2026, když uvedla:Žalovaný nárok tak, jak je uveden v Návrhu na platební rozkaz neuznávám. Nejde dle mého názoru o nárok vyplývající z úvěrové smlouvy, nýbrž o nárok na vypořádání, resp. vrácení bezdůvodného obohacení. Uvedený názor dovozuji ze skutečnosti, že úvěrové smlouva ze dne 13. 8. 2025 (dále jen „úvěrová smlouva“) je absolutně neplatná. Tato neplatnost je dána vedle samotného nedostatku právního jednání dále dvěma skutečnostmi, a to hrubým rozporem parametrů úvěrové smlouvy s dobrými mravy, a nesplněním povinnosti věřitele posoudit s odbornou péči úvěruschopnost dlužníka (žalované).Dne 13. 8. 2026 jsem dle tvrzení žalobkyně uzavřela se společností , právnická osoba, (dříve , právnická osoba, ) smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen smlouva) s úvěrovým rámcem ve výši 25 000 Kč. Na předmětný úvěr jsem načerpala celkem částku ve výši 25 924 Kč. Na žalobkyni jsem se obrátila v tíživé životní situaci. Měla jsem v té době již další dva závazky a nedokázala jsem správně vyhodnotit své možnosti a ani podmínky takto nastaveného úvěru. Na rizika spojená s plněním smluvních závazků jsem při uzavírání smlouvy nebyla nikterak upozorněna. Následně jsem se dostala do dluhové pasti, kterou se nyní za pomoci dluhového poradce snažím řešit. Získala jsem díky tomu přehled o své finanční situaci a reálný pohled na své závazky. Jsem si vědoma že jsem od společnosti obdržela daný obnos peněz a mám zájem jej vrátit. Nicméně mám za to, že žalobkyně při uzavření úvěru zcela rezignovala na zákonnou povinnost ověření mé úvěruschopnosti.Co se týče samotného kontraktačního procesu prostředky elektronické komunikace na dálku, mám za to, že nebyly naplněny požadavky právního jednání, a shledávám tak uvedenou smlouvu neplatnou. Již 26. senát Nejvyššího soudu navázal na 20. senát (srov. usnesení ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1741/2017) a v usnesení spl zn. 26 Cdo 1230/2019, ze dne 22. 5. 2019 dospěl rovněž k závěru, že prostý email bez elektronického podpisu nesplňuje požadavek písemného právního jednání.V souladu se závěry rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně, 28 C 202/2022-59 ze dne 26. 9. 2022 nebo rozhodnutí č.j. 10 C 212/2021 ze dne22.10. 2021 Okresního soudu v Berouně mám za to, že s ohledem na způsob kontraktačního procesu nelze věrohodně prokázat, zda a jakou konkrétní smlouvu jsem vůbec uzavřela a v jakém textovém znění, tedy že jsem vyslovila souhlas právě s textem smlouvy.Mechanismus popsaný věřitelem nezajišťuje, že dochází opravdu k podpisu té totožné smlouvy ve znění zaslané další dokumentace, která byla klientovi doručena na email. Klient posílá SMS s variabilním kódem věřiteli a je to až věřitel, kdo připojuje tento údajný podpisový kód ke svojí verzi smlouvy. Zda je tzv. podepsaná verze smlouvy finálně technicky podepsaná až samotným věřitelem, shodná s verzí smlouvy, která měla být klientem zaslána emailem ke schválení, však věřitel nedoložil. Podle článku 26 Nařízení 910/2014 ES (dále jen „eIDAS“) musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: a. Je jednoznačně spojen s podepisující osobou.Právní předchůdkyně žalobkyně byla povinna údaje uváděné žalovaným pečlivě prověřit. Pouhé uvedení do formuláře k hodnocení klienta vez ověření, zda tyto údaje odpovídají skutečnosti, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla.Obdobně Okresní soud v Sokolově v rozhodnutí 22 C 96/2022-19 ze dne 5. 12. 2022 shledal, že „Žalobkyně nedoložila soudu splnění povinnosti uložené ji v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu skutkově řádně nepopsala a důkazně nepodložila, jakým způsobem a s jakým výsledkem prověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru“. Dále v tomto odkazuji na výše uvedené závěry Okresního soudu v Hodoníně, v rozhodnutí č. j. 6 C 347/2021-29 ze dne 19. 7. 2022 nebo na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 9 C 322/2021-27 ze dne 9. 12. 2021 a dále na rozhodnutí Okresního soudu v Karviné č.j. 17 C 348/2021-49, 9. 5. 2022, dle kterého „nebylo prokázáno, že by žalobkyně skutečně dostála svým povinnostem popsaným v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v § 86 odst. 1 ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou ú péčí znamená, že se věřitel nespokojí s pouhými ničím nepodloženými prohlášeními spotřebitele, ale sám aktivně zjišťuje a prověřuje údaje poskytnuté spotřebitelem. Postup věřitele, který posuzoval úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě ničím nepodložených prohlášení spotřebitele je v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39) Ke shodnému závěru dospěl i Soudní dvůr EU při svém výkladu č.l.8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která je transponována do českého zákona o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr uzavřel, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, CA Consumer Finance vs. Ingrid Bakkaus).Právní předchůdkyně žalobkyně neprověřovala dostatečně výdaje žalované, ať už se jedná o nálady na živobytí nebo o další závazky žalované. Jak žalovaná uvedla výše, využila k sepsání tohoto vyjádření bezplatnou pomoc dluhové poradkyně, kdy dluhové poradkyni je z její činnosti známo, že právní předchůdkyně žalobkyně zpravidla nezjišťuje a neověřuje skutečné výdaje spotřebitelů.Bylo tomu tak i v tomto případě, proto má žalovaná za to, že tento postup nepředstavuje řádné ověření úvěruschopnosti dle smyslu zákona o spotřebitelském úvěru.V tomto smyslu i Nejvyšší soud v ČR ve svém rozhodnutí č.j. 33 ICdo 126/2022 ze dne 24. 3. 2023 uzavřel a potvrdil, že „hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka „pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí“.Provedením lustrací (IR. NRKI, BRKI, SOLUS atp.) a vlastního creditního scóre (např. s využitím částek existenčního minima, které slouží však primárně k jinému účelu, a to přiznávání dávek státní sociální podpory), které však nereflektuje skutečné příjmy a výdaje, nemůže dojít k naplnění cíle zákona a nedochází k řádnému prověření úvěruschopnosti.Vzhledem k výše uvedenému mám za to, že mnou uzavřená smlouva je od samého počátku absolutně neplatná (dle§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), a to z důvodu, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně úvěruschopnost neověřila.Dle měnové a finanční statistiky vedené ČNB byla v době uzavření smlouvy obvyklá úroková sazba spotřebitelských úvěrů na domácnost ve výši 8,30 % ročně (zdroj: https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/statistika/.galleries/menova_bankovni_stat/menova_stat_publ/2025/menstat_2025-10_CZ.pdf) RPSN je v předmětné smlouvě uvedena ve výši 299,98 % ročně, což je více než 36násobek průměrné sazby dle ČNB.Domnívám se proto, že takto sjednané úroky a celkové náklady úvěru jsou v hrubém rozporu s dobrými mravy, a to zejména s přihlédnutím k postavení spotřebitele jako slabší strany smluvního vztahu. Jedná se o jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005) je smlouva sjednávající nepřiměřeně vysoké úroky, které mnohonásobně převyšují běžnou tržní sazbu, neplatná právě pro svůj rozpor s dobrými mravy.Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že „nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček" (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).Navíc, ujednání o výši úroku je v souladu s § 2395 občanského zákoníku pojmovým znakem úvěrové smlouvy, kterým se musí řídit i úvěrová smlouva. Jelikož ujednání o RPSN je neplatné, je evidentní, že smlouva o úvěru vůbec nevznikla. V této souvislosti žalovaná také zmiňuje rozhodnutí Evropského soudního dvora, dle kterého nelze ujednání o výši úroků oddělit od ostatního obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek tohoto soudu pod sp. zn. C-377/14 ze dne 21. 4. 2016 Radlingerovi ca FINWAY a. s.). Taktéž v nedávném aktuálním rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 77/2023-200 ze dne 16. května 2023, bylo shledáno, že ujednání o úroku není oddělitelné právní jednání ve smyslu ust. § 576 o. z s odůvodněním, že „(n)elze předpokládat, že by byla (pozn. doplněno věřitelk/a-žalobkyně) ochotna uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok obvyklé výše. (...) Z vlastní úřední činnosti krajského soudu je mu známo, že žalobkyně pokračuje ve sjednávání nemravně vysokých úrokových sazeb i poté, co byla prostřednictvím rozsudků v jiných věcech jako účastník řízení a poskytovatel úvěrů s jejich neplatností seznámena“ (bod 15).Nad rámec uvedeného je třeba v souladu s názorem ve výše citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové dodat, že tvrzenou neplatnost z důvodu nemravně vysokých úrokových sazeb/RPSN nelze zhojit ani případným snížením (zpětvzetím) požadovaného nároku v soudním řízení. V souladu s ust. § 547 o. z. je při posuzování platnosti právních jednání zásadní samotný hmotněprávní úkon a nikoli procesní nárok.V daném případě jde zjevně o smluvní ujednání, které směřuje k bezdůvodnému obohacení věřitele na úkor spotřebitele. Účelem takové výše RPSN není standardní odměna za riziko, ale vytváření nepřiměřeného zisku, čímž je naplněna i podstata lichvy. I z tohoto důvodu považuji smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou.Jak jsem uvedla v odst. IV. tohoto vyjádření, právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala moji úvěruschopnost jako spotřebitele při uzavření smlouvy. Domnívám se, že uzavřená smlouva mezi mnou a společností , právnická osoba, je tak absolutně neplatná. V takovém případě se smlouva od počátku ruší, a žalobkyně má právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny ze strany spotřebitele (nikoli poplatku, úroku či dalších plateb) dle ust. § 87 Zákona o spotřebitelském úvěru.Co se týče úroků z prodlení a sankcí, které žalobkyně požaduje zaplatit jako příslušenství nároku, domnívám se, že jelikož jde na straně žalobkyně o nárok nikoli z úvěrové smlouvy, ale z bezdůvodného obohacení, měl by se počátek běhu promlčecí doby vydání bezdůvodného obohacení v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 datovat ode dne, kdy bylo postaveno najisto, kolik a jak má být hrazeno, protože až od tohoto okamžiku došlo k prodlení, ,,Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských" úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů" (bod 17 rozhodnutí Nejvyšší soudu 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022)Pokud by i přes výše uvedené soud žalobkyni nárok přiznal, navrhuji, aby soud ve smyslu ustanovení§ 150 o. s. ř. nepřiznával žalobkyni náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných, pokud žalobkyni nějaké vzniknou. Domnívám se, že nepřiznání nákladů řízení nijak nezasáhne do finanční sféry žalobkyně, zatímco mně by způsobilo ještě tíživější následky.Vzhledem k výše uvedenému vyčísluji dlužný nárok žalobkyně takto:Právní předchůdkyně žalobkyně mi poskytla na základě žalované smlouvy částku ve výši 25 924 Kč. Do dnešního dne jsem žalobkyni uhradila částku ve výši 3 642,54 Kč. Domnívám se tedy, že mi zbývá žalobkyni na vypořádání bezdůvodného obohacení doplatit částku ve výši 22 281,46 Kč. Ve zbývajícím rozsahu navrhuji soudu žalobu zamítnout.

3. Soud ve věci prováděl dokazování čtením listinných důkazů, a to úvěrovou smlouvou 13. 8. 2025 včetně standardních informací o úvěru, dále platební historií pohybů na účtu a výzvou k úhradě před podáním žaloby spolu s podacím lístkem. Další listinné důkazy pak nebyly pro nadbytečnost s ohledem na právní závěr uvedený níže provedeny.

4. Soud dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. , právnická osoba, a žalovanou byla dne 13. 8. 2025 uzavřena smlouva o úvěru Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 25 924 Kč, když výpůjční úroková sazba byla ujednána na 0,4026 % za den, což činí 146,949 % ročně při RPSN 299,98 %, celková splatná částka při poskytnutí 25 000 Kč pak byla 44 899,34 Kč. Žalovaná v průběhu trvání úvěrového případu uhradila celkem 3 642,54 Kč, což vyplývá z historie plateb úvěrového případu.

5. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2991 odst. 1 č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

7. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákona č. 89/2012 Sb. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům.

9. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

10. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu podána důvodně, nikoli však v celém rozsahu. Soud nepřiznal žalobkyni celý nárok na zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale pouze část nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Soud se zabýval otázkou platnosti ujednání o výši úroků z poskytnutých finančních prostředků (0,4026 % denně, což představuje roční úrokovou sazbu 146,949 %) a RPSA tak činí 299,98 % a dospěl k závěru, že požadavek za zaplacení těchto úroků s ohledem na výši jistiny 25 000 Kč je zcela nepřiměřená, tudíž v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu soud ujednání o výši smluvního úroku vyhodnotil jako právní jednání v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jako neplatné. Žalobkyni tak právo na úroky nevzniklo.

13. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 22 281,46 Kč (poskytnutých 25 924 Kč – již zaplacených 3 642,54 Kč), když povinnost k zaplacení byla soudem stanovena ve lhůtě 3 dnů dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

14. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje.

15. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobě nevyhověl a žalobu zamítl.

16. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná co do 57,31 %, neúspěch pak představuje 42,69 %. Žalobkyně tak má právo na úhradu 14,69 % jí vzniklých nákladů. Náklady řízení žalobkyně pak představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 945 Kč, dále odměnu za tři úkony právní služby po 700 Kč dle §14b odt. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 2 100 Kč, k těmto náleží 3 režijní paušály po 100 Kč, tj. celkem 4 345 Kč. 14,62 % těchto nákladů představuje částku 636 Kč. Tuto částku je pak žalovaná povinna zaplatit k rukám právní zástupkyně žalobkyně rovněž ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.