42 C 149/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 7 590 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 590 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 859,57 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 590 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 7 590 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 24. 4. 2017 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 33 027 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 027 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 901 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 940 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 186 Kč, a to formou 18 měsíčních splátek po 1 835 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 10. 2018. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila do tohoto dne toliko částku 12 410 Kč, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 7 590 Kč, představující zbytek dlužné jistiny, kterou žalobkyně požadovala jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 20. 1. 2020 k převedení dané pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Dále žalobkyně doplnila, že žalovaná dne 13. 6. 2018 podepsala uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, čímž uznala předmětnou pohledávku ze smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalobce. Žalovaná pohledávku z předmětné smlouvy uznala co do důvodu i výše a zavázala se ji splatit v měsíčních splátkách po 4 500 Kč, počínaje měsícem červencem 2018. Žalovaná však ani po té, co se zavázala splatit pohledávku v měsíčních splátkách, neuhradila do dnešního dne ničeho. Z důvodu uznání dluhu žalovanou tak nárok žalobkyně není promlčen.

2. Žalovaná se k žalobě uvedla, že s touto nesouhlasí, když má za to, že nárok žalobkyně je promlčen. K jednání nařízenému na 26. 7. 2022 se žalovaná nedostavila, ani se neomluvila, přitom doručení předvolání k jednání u ní bylo řádně vykázáno dnem 23. 6. 2022, lhůta k přípravě k tomuto jednání u ní byla zachována pročež soud v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 24. 4. 2017 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost [právnická osoba] jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 24. 4. 2017 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 33 027 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 027 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 901 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 940 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 186 Kč, a to formou 18 měsíčních splátek po 1 835 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 10. 2018. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Listinou označenou jako„ Uznání dluhu a vyjádření zákazníka k pohledávce firmy [právnická osoba]“ ze dne 13. 8. 2018 je v řízení dále prokázáno, že v této listině žalovaná uvedla, že uznává celkovou dlužnou částku ve výši 61 410,62 Kč vyplývající ze smluv o zápůjčce [číslo] [číslo] uzavřených mezi ní a společností [právnická osoba] co do důvodu a výše a zavazuje se ji uhradit v plné výši formou měsíčních splátek po 4 500 Kč splatných nejpozději vždy k 20. dni v měsíci, listina je podepsána žalovanou.

4. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2021 a podacím lístkem ze dne 14. 2. 2020, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

5. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 12. 2020 a podacím lístkem ze dne 17. 12. 2020 bylo dále v řízení prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzvala žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 95 323 Kč, a to nejpozději do 31. 12. 2020 s tím, že jde o dluh z pohledávek vzniklých na základě smluv [číslo] [číslo] který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.

6. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

7. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o půjčce [číslo] se společnost [právnická osoba] jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 24. 4. 2017 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky – půjčku ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázal vrátit bance celkem částku 33 027 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 027 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 18 měsíčních splátek po 1 835 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 10. 2018; při sjednávání úvěrových smluv přitom právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala nijak schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná uhradila žalobkyni toliko částku 12 410 Kč.

8. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předně je nutno konstatovat, že daný právní vztah je nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přitom podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případech pak žalobkyně ani netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoli ověřovala schopnost žalované předmětný úvěr splácet, naopak od počátku se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, byť zároveň tvrdila, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o zápůjčce. Soud má tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nijak neposuzovala úvěruschopnost žalované a nedostála tak své povinnosti dané zákonem, když nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy, ke které soud ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je povinen přihlédnout i bez návrhu. Sama žalobkyně, vědoma si absolutní neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu, nárok posuzovala jako plnění poskytnuté bez právního důvodu.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

16. Žalovaná však v průběhu řízení vznesla námitku promlčení tohoto nároku. S ohledem na to tedy soud posoudil, zda předmětný nárok může být promlčen a dospěl k závaru, že tomu tak skutečně je. Pokud totiž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 24. 4. 2017 žalované částku ve výši 20 000 Kč na základě absolutně neplatné smlouvy, pak ve smyslu § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, započala promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, přičemž v souladu s § 621 tohoto zákona u práva na vydání bezdůvodného obohacení okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Dle názoru soudu tak začala promlčecí lhůta běžet následujícího dne poté, co bylo plnění ze strany právní předchůdkyně žalované poskytnuto, tj. dne 25. 4. 2017 s tím, že promlčecí lhůta v tomto případě činila podle § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tři roky, tj. uběhla dnem 25. 4. 2020 a pokud byla ze strany žalobkyně žaloba podána dne 29. 4. 2022, je námitka žalované o promlčení daného nároku skutečně důvodná.

17. Dle názoru soudu pak není možno přihlédnout k údajnému uznání dluhu ze strany žalované ze dne 13. 6. 2018, které by mohlo vést ve smyslu § 639 zákona č, 89/2012 Sb., občanského zákoníku, k založení nové promlčecí lhůty v trvání 10 let, neboť daná listina ze dne 13. 6. 2018 nemá náležitosti skutečného uznání dluhu ve smyslu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Z dané listiny je totiž zřejmé, že žalovaná touto listinou měla uznat dva dluhy vůči právní předchůdkyni žalobkyně označené čísly jednotlivých smluv, aniž by z listině vyplývalo, v jaké konkrétní výši který z těchto dluhů uznává. V tomto směru soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp.zn. 32 Odo 376/2003 nebo ze dne 20. 11. 2019, sp.zn. 21 Cdo 2226/2018, v nichž bylo vysloveno, že případě uznání více dluhů musí z písemného prohlášení dlužníka nebo jeho konkludentního jednání (částečného plnění dluhu) nepochybně vyplývat, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává, jinak je takové uznání neplatné. Soud má dále za to, že není možno za uznání dluhu ze strany žalované považovat ani její částečné plnění částky 12 410 Kč, když z okolností, za kterých bylo toto plnění poskytováno, nebylo možno usoudit, že tímto částečným plnění žalovaná uznává i zbytek svého dluhu, přitom žádné takové skutečnosti pak nebyly ani žalobkyní tvrzeny, tím méně prokázány.

18. Veden všemi těmito důvody proto soud návrh žalobkyně jako zcela nedůvodný zamítl. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě z procesního hlediska byla v řízení zcela úspěšná žalovaná, a proto by jí dle citovaného ustanovení vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů celého řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.