42 C 300/2020

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 3 604 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 044 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 044 Kč od 14. 8. 2015 do 31. 12. 2017, ve výši 7,50 % ročně z částky 1 044 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 1 044 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně z částky 1 044 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % ročně z částky 1 044 Kč od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, a dále od 1. 7. 2020 do zaplacení z částky 1 044 Kč ve výši repo sazby stanovené k tomuto datu Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, a vždy takto stanovené znovu k 1. dni dalšího kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 560 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3 604 Kč od 2. 5. 2015 do 13. 8. 2015, prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 560 Kč od 14. 8. 2015 do 31. 12. 2017, ve výši 7,50 % ročně z částky 2 560 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 2 560 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně z částky 2 560 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % ročně z částky 2 560 Kč od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, a dále od 1. 7. 2020 do zaplacení z částky 2 560 Kč ve výši repo sazby stanovené k tomuto datu Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, a vždy takto stanovené znovu k 1. dni dalšího kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 3 604 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o půjčce číslo uzavřené dne 25. 5. 2007 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 6 560 Kč, z toho 4 000 Kč jako samotnou půjčku a částku 2 560 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 40-ti týdenních splátek po 164 Kč. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když uhradila právní předchůdkyni žalobkyně částku 2 956 Kč, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo v souladu se smlouvou dnem 29. 2. 2008, tedy po uplynutí 40-ti týdnů od podpisu smlouvy, právo na úhradu zbytku dluhu ve výši 3 604 Kč, představujícího neuhrazenou jistinu. Přitom na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi bankou a právnická osoba anonymizována dvě slova nejprve k převedení této pohledávky se všemi právy a příslušenstvím na tuto společnost, následně s účinností ke dni 24. 8. 2018 došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávky k převedení této pohledávky na žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalované v obou případech písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky na žalobkyni žalovaná neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 12. 10. 2020 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o. s. ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 6. 11. 2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Na základě provedeného řízení a dokazování pak soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou Smlouva o půjčce číslo ze dne 25. 5. 2007 se právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 25. 5. 2007 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - půjčku ve výši 4 000 Kč a žalovaná se naopak zavázala v dohodnuté době bance vrátit celkem částku 6 560 Kč, z toho 4 000 Kč jako samotnou půjčku a částku 2 560 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 40-ti týdenních splátek po 164 Kč. Žalovaná pak písemně v rámci smlouvy prohlásila, že uvedené prostředky od právnická osoba převzala. V rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když uhradila částku 2 956 Kč.

5. Podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

6. Podle § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

7. Podle ust. § 517 odst. 1 věta prvá, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

8. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně – právnická osoba a žalovanou byla dne 25. 5. 2007 podepsána písemná smlouva o půjčce dle ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na základě které měla vzniknout uvedené právní předchůdkyni žalobkyně povinnost poskytnout - půjčit žalované peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se naopak měla zavázat vrátit bance celkem částku 6 560 Kč, z toho 4 000 Kč jako samotnou půjčku a částku 2 560 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 40-ti týdenních splátek po 164 Kč. Tato smlouva by tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Právní předchůdkyně žalobkyně – právnická osoba, přitom následně uzavřela se právnická osoba anonymizováno a tato společnost pak s žalobkyní vždy platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou, pročež tak na základě těchto smluv o postoupení pohledávky byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a právy platně ve smyslu ust. § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, převedena ze právnická osoba až na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když postoupení pohledávky bylo též řádně dle ust. § 526 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, oznámeno žalované.

9. Soud se však zabýval i otázkou platnosti ujednání o souhrnném poplatku sjednaném ve smlouvě a dospěl k závěru, že tento poplatek neměl jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, tedy plnil funkci úroků z půjčky, a proto je nutno po právní stránce posoudit jej jako sjednaný úrok za poskytnutí půjčky. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu o půjčce uzavírala jako podnikatel, předmětem jeho podnikání v době uzavření smluv bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů a je zřejmé, že byl založen za účelem zisku, a pokud by nebyl ujednán úrok (či jiná odměna) za přenechání půjčených peněžních prostředků, tak zisk z předmětných případů by generován nebyl. Úrok ve výši 2 560 Kč jako odměna za poskytnutí půjčky 4 000 Kč na dobu 40 týdnů představuje 64 % celé jistiny půjčky a je možno učinit závěr, že se jedná o úrok (odměnu) nepřiměřeně vysoký, přesahující více než 4x průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky spotřebitelům. Za této situace je nutno posoudit takto sjednaný úrok pro jeho nepřiměřenou výši jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatné a žalobkyni právo na úhradu poplatku nevzniklo. Přitom podle § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Smlouva o půjčce je neplatná v ujednání o výši úroku jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Jak bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikatelka byla založena za účelem dosahování zisku a předmětem jeho podnikání v době uzavření smluv o půjčkách bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů a je tudíž zcela zřejmé, že smluvní strany by bez ujednání o úroku (odměny za poskytnutí peněz) smlouvy o půjčkách neuzavřely. Na základě toho lze učinit závěr, že částečná neplatnost ujednání o úrocích (poplatcích), která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje v těchto konkrétních případech absolutní neplatnost celých smluv o půjčkách, neboť oddělení této části od smluv o půjčkách brání okolnosti, za nichž k uzavření smluv došlo.

10. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce v daném případě vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhému vše, co podle těchto neplatných smluv dostala. Žalovaná podle neplatné smlouvy o půjčce ze dne 25. 5. 2007 obdržela peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a žalobkyni (její právní předchůdkyni) zaplatila částku 2 956 Kč, z čehož je zřejmé, že na straně žalované je obohacení ve výši 1 044 Kč. Vzhledem k uvedenému soud proto žalobě v části týkající se zaplacení částky 1 044 Kč vyhověl, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, neboť pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 25. 6. 2015, dle kterého měla žalovaná uhradit svůj dluh nejpozději do deseti dnů od doručení výzvy. Tato výzva byla žalované odeslána dne 30. 7. 2015, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 4. 8. 2015. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 13. 8. 2015. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 14. 8. 2015 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši, když zákonná výše úroku z prodlení odpovídá vládnímu nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

11. Takto soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle něhož uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, když v daném případě soud žádné důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny a tím méně prokázány.

12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když jí bylo vyhověno co do částky 1 044 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, ve zbytku byla její žaloba zamítnuta. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015, přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení i k příslušenství, přitom i bez jeho kapitalizace ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.