42 C 31/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 23 160 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 200 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 13 200 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 9 960 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 26 434,12 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 23 160 Kč od 19. 12. 2020 do 31. 12. 2020, zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 ročně % z částky 23 160 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 23 160 Kč od 1. 7. 2021 do 29. 11. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 9 960 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení s tím, že výše úroku z prodlení za dobu od 30. 11. 2021 bude v každém kalendářním pololetí, v němž bude trvat prodlení dlužníka, takto určená znovu podle výše repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, pro první den daného příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení celkem částky 23 160 Kč s příslušenstvím, specifikovaným ve výrokové části rozsudku, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 10. 12. 2005 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 24 960 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 9 960 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 52 týdenních splátek po 480 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9. 12. 2006. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, kdy právní předchůdkyni žalobkyně uhradila toliko částku 1 800 Kč, kterou však právní předchůdkyně žalobkyně započetla zčásti na souhrnný poplatek a nadále se domáhala zaplacení právě částky 23 160 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem z téhož dne.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 31. 1. 2022, č. j. 42 C 23/2022-10, vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 18. 2. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem souhlasila již v samotné žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listiny označené jako Smlouva o půjčce [číslo] ze dne 10. 12. 2005 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost [právnická osoba] jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 10. 12. 2005 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázala vrátit bance celkem částku 24 960 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 9 960 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 52 týdenních splátek po 480 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9. 12. 2006. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy, v těchto je mimo jiné ujednáno, že v případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 52-ti splátkach, činí RPSN 199,4 %, ze smlouvy vyplývá, že odměna za poskytnutí finančních prostředků je představována právě souhrnným poplatkem, žádná jiná odměna, např. formou úroků, sjednána nebyla.

5. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 a podacím lístkem ze dne 1. 2. 2021, je v řízení prokázáno, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

6. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 11. 2021 a podacím lístkem ze dne 12. 11. 2021 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 51 145,52 Kč, a to nejpozději do 26. 11. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy [číslo] žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnými dohodami označenými jako Smlouva o půjčce [číslo] ze dne 10. 12. 2005 se společnost [právnická osoba] jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také 10. 12. 2005 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy a zavázala vrátit bance celkem částku 24 960 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 9 960 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 52 týdenních splátek po 480 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9. 12. 2006. Žalovaná však uhradila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni toliko částku 1 800 Kč. S účinky ke dni 5. 1. 2021 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným žalobkyni a oznámila tuto skutečnost žalovanému.

9. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen o.z.) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 451 odst. 2 o.z. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

11. Podle § 457 o.z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

12. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne 10. 12. 2005 podepsána písemná smlouva o půjčce dle ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na základě které vznikla uvedené právní předchůdkyni žalobkyně povinnost poskytnout - půjčit žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se naopak měla zavázat vrátit bance celkem částku 24 960 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a částku 9 960 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 52 týdenních splátek po 480 Kč. Daná smlouva by tak měly všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Soud se však zabýval i otázkou platnosti ujednání o poplatcích sjednaných ve smlouvě a dospěl k závěru, že poplatky neměly jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, tedy plnily funkci úroků z půjčky, a proto je nutno po právní stránce posoudit je jako sjednaný úrok za poskytnutí půjčky. Právní předchůdce žalobkyně smlouvu o půjčce uzavírala jako podnikatel, předmětem jejího podnikání v době uzavření smlouvy bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů a je zřejmé, že byla založena za účelem generování zisku, a pokud by nebyl ujednán úrok (či jiná odměna) za přenechání půjčených peněžních prostředků, tak zisk z předmětného případu by generován nebyl. Úrok ve výši 9 960 Kč jako odměna za poskytnutí půjčky ve výši 15 000 Kč na dobu 52 týdnů představuje v daném případě 66,4 % celé jistiny půjčky a je možno učinit závěr, že se jedná o úrok (odměnu) nepřiměřeně vysoký, přesahující více než 4x průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky spotřebitelům. Za této situace je nutno posoudit takto sjednaný úrok pro jeho nepřiměřenou výši jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatné a žalobkyni právo na úhradu poplatku nevzniklo. Přitom podle § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Smlouva o půjčce je neplatná v ujednání o výši úroku jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Jak bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně jako podnikatelka byla založena za účelem dosahování zisku a předmětem jejího podnikání v době uzavření smlouvy o půjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů a je tudíž zcela zřejmé, že smluvní strany by bez ujednání o úroku (odměny za poskytnutí peněz) smlouvu o půjčce neuzavřely. Na základě toho lze učinit závěr, že částečná neplatnost ujednání o úrocích (poplatcích), která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje v tomto konkrétním případě absolutní neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť oddělení této části od celé smlouvy brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo.

13. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce v daném případě vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhému vše, co podle této neplatné smlouvy dostal. Žalovaná podle smlouvy obdržela peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, žalobkyni však z této smlouvy vrátila částku 1 800 Kč, proto jí nadále dluží právě 13 200 Kč (15 000 Kč – 1 800 Kč). Vzhledem k uvedenému soud proto žalobě v části týkající se zaplacení částky 13 200 Kč vyhověl a zavázal žalovanou zaplatit v souladu s uzavřenou smlouvou žalobkyni právě tuto částku, ve zbytku pak žalobní nárok jako nedůvodný zamítl. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 11. 11. 2021. Tato výzva byla žalované odeslána dne 12. 11. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 18. 11. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 29. 11. 2021. Protože tak žalovaná neučinil, dostala se ode dne 30. 11. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 %, když jeho výše je nižší, než by žalobkyně mohla v daném případě požadovat v souladu s úpravou provedenou ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb., nicméně soud vycházel z výše uplatněné žalobou, zejména z toho, že žalobkyně se domáhala úroku z prodlení ve výši repo sazby, zvýšené o sedm, nikoli o osm, procentních bodů. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

15. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

16. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 13 200 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žalobu zamítnuta, činila 9 960 Kč opět s příslušenstvím, kdy jen kapitalizovaný zákonný úrok byl žalován ve výši 26 434,12 Kč. Soud v této věci postupoval v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015, podle nichž má být kapitalizováno příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a toto zohledněno při posuzování úspěchu žaloby, nicméně již s ohledem na výše uvedená zjištění je zjevné, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.