42 C 332/2020

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka právnická osoba , IČO sídlem adresa vedlejší účastnice o zaplacení částky 104 031 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 104 031 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 104 031 Kč od 21. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 54 571 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 104 031 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 21. 10. 2020 do zaplacení, když tuto odůvodnila tím, že je na základě kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2019 majitelkou koně – klisny jménem [jméno], plemeno WPBr, nar. 28. 3. 2016, přitom současně provozuje v rámci spolku [název] [anonymizována tři slova] chov koní a činnosti spojené s jejich výcvikem. V rámci prováděného výcviku koní dne 9. 1. 2020 vedeného žalobkyní, a to při přechodu skupiny koní s jezdci včetně klisny [jméno], došlo k zaklínění zadních končetin této klisny v kovovém roštu odvodňovacího žlabu mostního zařízení. Toto mostní zařízení – most ev. číslo [číslo] v obci [obec] včetně příslušného odvodňovacího žlabu s kovovým roštem na pravém břehu tohoto mostu je ve vlastnictví žalované. Klisna [jméno] byla tímto zaklíněním poměrně vážně zraněna na zadních končetinách a po dlouhou dobu vyprošťována přivolanými hasičskými sbory a posléze ošetřována veterinářem na místě samém. Po jejím vyproštění a prvotním ošetření byla neprodleně převezena žalobkyní na veterinární kliniku VFÚ Brno, kde byla hospitalizována do 4. 2. 2020 a poté převezena žalobkyní do domácí péče k dalšímu ošetřování u veterináře [titul] [jméno] [příjmení]. Zranění klisny se postupně zlepšovalo a k dubnu 2020 bylo zranění téměř zhojeno. Do dnešní doby však má klisna psychické problémy, které jí limitují při provádění jezdeckého výcviku. Žalobkyně v rámci ošetřování své klisny [jméno] v důsledku jejího poranění ze dne 9. 1. 2020 vynaložila ze svého částku 63 608 Kč vůči VFÚ [obec] dle platebního výměru č. H6720000079 ze dne 5. 2. 2020 a částku 30 583 Kč, kterou uhradila [titul] [jméno] [příjmení] na základě jím vystavené faktury č. 21401803 ze dne 13. 4. 2020, dále pak za přepravu klisny z [obec] na kliniku do Brna vynaložila celkem částku 8 640 Kč a konečně částku 1 200 Kč za speciální masáže postižených míst klisny provedených ošetřovatelkou [jméno] [příjmení], jak vyplývá z potvrzení o platbě ze dne 12. 7. 2020 a ze dne 27. 8. 2020. Celkové vynaložené náklady ze strany žalobkyně tak činily právě částku 104 031 Kč. Žalobkyně přitom tyto vynaložené náklady v souvislosti s poraněním její klisny [jméno] nárokuje vůči žalované jako náhradu při poranění zvířete z toho důvodu, že předmětné mostní zařízení je ve vlastnictví žalované, speciálně kovový rošt odvodňovacího žlabu u pravého předmostí, nesplňuje požadované normy v jeho rozměrech – šířce. Je zjištěno, že šířka otvorů obdélníkového tvaru tohoto kovového roštu byla celkem 8 cm, přičemž požadovaná norma ČSN EN 124-1 připouští šířku tohoto otvoru maximálně 4,2 cm (42 mm) a tato skutečnost byla evidentně jedinou příčinou zaklínění zadních končetin klisny [jméno] do tohoto otvoru kovového roštu. Žalobkyně jednala s žalovanou o úhradě nákladů vzniklých následkem poraněním klisny [jméno] opakovaně již od května 2020, žalovaná však nebyla ochotna tyto náhrady uhradit, byť k tomuto byla vyzvána i prostřednictvím právního zástupce žalobkyně a upozorněna na možnost vedení soudního sporu.

2. V rámci přípravného jednání ve věci dále žalobkyně doplnila, že mostní konstrukce, která je nepochybně ve vlastnictví žalované, je podložena určitým projektem, který však žalobkyně nemá k dispozici, nicméně podle tohoto projektu měl být žlab v rámci mostní konstrukce přikryt zcela jiným roštem, než se v době vzniku škody nacházel na daném místě, a pokud by tomu tak bylo, k nehodě by nedošlo. Žaloba je tedy postavena na tom, že zadní končetiny klisny se dostaly do tohoto nového roštu přes oka, které byly širší, než umožňuje ČSN č. EN 124-1, a toto bylo hlavní příčinou vzniku škody. Není pravdou, že by žalobkyně místem samým procházela pravidelně, chodívala tam maximálně 1x - 2x ročně a tudíž v daném okamžiku nemohla předvídat, že došlo k výměně roštu a že by se do něj mohla vpáčit noha klisny. Daná mostní konstrukce se nachází v terénu, kde běžně jezdí auta, zemědělské stroje, chodí zde pěší a různá zvířata, a tudíž žalobkyně je přesvědčena, že by tato mostní konstrukce měla být v takovém stavu, aby nemohla způsobit nějakou škodu. Žalobkyně spatřuje porušení právní povinnosti na straně žalované v tom, že mostní konstrukce se žlabem a roštem nebyla v souladu s výše citovanou ČSN normou a dále v tom, že rošt byl oproti projektové dokumentaci žalovanou vyměněn za jiný, který neodpovídal dané technické normě. Žalobkyně absolutně nemůže souhlasit s tím, že by porušila svoji prevenční povinnost, a to i s ohledem na svoji odbornost, neboť za celou dobu, co se věnuje chovu koní, nedošlo k žádnému zranění koně, a tudíž tuto hlavní námitku ze strany žalované nemůže akceptovat. V daném případě žalobkyně vedla koně v naprostém klidu, nebyl zde žádný rušivý element a došlo jen k tomu, že se nejprve jedna a poté druhá zadní končetina klisny zaklínily do roštu. Pokud jsou tvrzeny zhoršené klimatické podmínky, pak ani to ještě neznamená, že by ke škodě za běžných okolností nedošlo. Prevenční povinnost žalobkyně nelze postavit na tom, že tato musí přesně vědět, kde a jak má kůň našlápnout, aby nedošlo k jeho zranění.

3. Podáním ze dne 15. 4. 2021 pak žalobkyně doplnila, že porušení právní povinnosti žalované spočívá v nedodržení určených technických norem v nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterými se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky. Těmito výrobky jsou 1.) výrobky pro venkovní kanalizační systémy – poklopy šachet a vtokové mříže vpustí, přičemž pro tyto výrobky je určenou normou norma ČSN EN 124-1 - Poklopy a vtokové mříže pro dopravní plochy a 2.) výrobky pro tuhé podlahové povrchy, pro které je určenou nornou ČSN 746930 - Podlahové rošty ocelové. Tyto určené normy ČSN EN 124-1 a ČSN 746930 jsou uvedeny v Seznamu určených norem k nařízení vlády č. 163/2002 Sb. (v tomto předpise je na ně odkazováno) a jsou tedy normami závaznými, čímž je dána objektivní odpovědnost žalované. V dané konkrétní věci byl předmětný rošt osazen na ocelovém žlabu pro účely odvodnění mostu a tento rošt, resp. poklop nebo vtoková mříž na dopravní ploše, nesplňoval podmínky technických norem v tom, že jeho mezery (otvory) byly daleko větší, než předmětné normy upravují. Podle citovaných norem jsou mezery (otvory) možné maximálně od 20 mm do 42 mm (norma ČSN EN 124-1) a maximálně do 30 mm (norma ČSN 746930). Při škodní události dne 9. 1. 2020 je prokázáno, že mezery (otvory) předmětného roštu, resp. poklopu či vtokové mříže mostu byly v rozměrech cca 80 mm x cca 140 mm, tudíž značně překračovaly povolený rozměr určené normy. K těmto rozměrům mezer (otvorů) roštu nutno dodat, že nejsou v celém roštu shodné, jsou však vždy minimálně v rozměrech 80 mm x 140 mm. Žalobkyně v návaznosti na výše uvedené objektivní porušení právních povinností žalovanou tvrdí, že příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody - prokázaným zraněním zvířete, je jednoznačně dána. Pokud by byly dodrženy závazné technické podmínky shora citovaných určených norem a povinnosti podle citovaného právního předpisu nařízení vlády č. 163/2002 Sb., tak by ke zranění nemohlo dojít, jelikož zadní končetiny zvířete by nemohly uvíznout v mezerách (otvorech) tohoto mostního roštu. Předmětné mostní zařízení se nachází skutečně ve volné krajině, kde mají bez omezení možnost přístupu všechny osoby včetně dětí a zvířat a taktéž bez omezení do 27 t je i pro provoz všech motorových vozidel. V bezprostřední blízkosti je plánována i cyklostezka Pro žalobkyni je tedy málo pochopitelné, že žalovaná tento stav delší dobu trpí (i do dnešního dne). Je možno dovozovat a tvrdit, že pokud žalovaná trpí tento prokazatelně protiprávní stav, počíná si značně nezodpovědně. Tento stav je vážným bezpečnostním rizikem pro osoby i zvířata pohybující se v tomto prostoru, jelikož předmětný rošt je vlastně "nastraženou pastí“, do níž se může zachytit noha dospělého člověka i dítěte a tím spíše procházející zvěře. V tomto kontextu je odkaz žalované na ust. § 63 odst. 5 zák. č. 114/1992 Sb. pro daný případ a vzniklou škodu žalobkyně zcela nepřiléhavý, jelikož ke zranění zvířete – klisny [jméno] nemohlo dojít a nedošlo působením přírodních sil nebo vlastním zaviněním žalobkyně, ale pouze a toliko porušením závazných norem na straně žalované. Je možno taktéž odkázat na další přísné technické požadavky roštů (jejich mezer - otvorů) při zpracování projektové dokumentace veřejných prostranství tj. prostor přístupných každému bez omezení sloužící obecnému užívání, které stanoví velikost mezery roštu ve směru chůze nejvýše 15 mm, viz vyhl. č. 398/2009 Sb., a její příloha č. 1, bod 1.1.3, která upravuje technické požadavky zabezpečující bezbariérové užívání staveb pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace, což však jsou i např. osoby pokročilého věku, těhotné ženy, resp. osoby doprovázející osoby v kočárku nebo dítě do 3 let věku. Předmětný prostor, ve kterém došlo ke škodní události, je taktéž přístupný každému bez omezení, tedy i dětem, osobám pokročilého věku, zvířat nevyjímaje.

4. V podání ze dne 25. 5. 2021 pak žalobkyně k námitkám žalované ze dne 4. 5. 2021 dále doplnila, že v nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterými se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, je jednoznačně stanoveno, že technická dokumentace musí být zpracována v takovém rozsahu, aby umožňovala posuzování shody výrobků s technickým požadavky obsaženými v určených normách. Předmětné výrobky týkající se této věci, t.j. jednak výrobky pro venkovní kanalizační systémy (poklopy šachet a vtokové mříže vpustí), jednak výrobky pro tuhé podlahové povrchy, jsou uvedeny v příloze tohoto právního předpisu, přičemž určené normy pro tyto výrobky jsou uvedeny v seznamu určených norem, jak bylo zasláno přílohou podáním ze dne 15. 4. 2021. Těmito určenými normami jsou normy ČSN EN 124-1, resp. ČSN EN 124-2, resp. ČSN EN 124-3, resp. ČSN EN 124-4 a dále norma ČSN 746930. Je tedy zřejmé, že na určené normy je v tomto předpise odkazováno a pro užití těchto výrobků je nutno splnit právní povinnosti v tomto předpise stanovené (tzv. posuzování shody). V návaznosti na předloženou projektovou dokumentaci„ Oprava mostu přes přivaděč“ vypracovanou [právnická osoba] [obec] [anonymizována tři slova] z ledna 2012, je zjištěno, že tato neobsahuje jakékoliv údaje o„ roštu“ na předmostí a z těchto důvodů není možno ani zjistit, kdy byl tento rošt usazen (umístěn). Je však zřejmé, že umístění tohoto„ roštu“ bylo provedeno žalovanou v rozporu s projektovou dokumentací, tedy na její odpovědnost. Je taktéž zřejmé, že tento předmětný„ rošt“ nesplňuje ani základní parametry určených norem a jedná se o výrobek zcela atypický, který ani nemohl být zpracovatelem projektu navržen. Vyhláška č. 398/2009 Sb. se týká mj. i při zpracování projektové dokumentace u pozemních komunikací a veřejného prostranství, jak již bylo uvedeno dříve. Pokud je pro tyto pozemní komunikace a veřejná prostranství připuštěna velikost otvoru v roštech maximálně 15 mm, svědčí to o tom, že předmětný„ rošt“ je nejenom zcela nevhodný, ale pro pohyb osob a zvířat v tomto prostoru nepochybně i nebezpečný.

5. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí v celém rozsahu. Na svoji obranu uvedla, že dne 9. 1. 2020 došlo při vycházce s koňmi k zaklínění jedné zadní nohy klisny [jméno] ve vlastnictví žalobkyně do roštu mostní konstrukce na území [územní celek] (konkrétně se jedná o most ev. č. [číslo]). Následné snahy klisny o vlastní vyproštění vedly k zaklínění druhé zadní nohy, přičemž koně z roštu vyprostili až přivolaní hasiči. Během tohoto incidentu došlo ke zranění koně. Stejnou trasu, dle vlastních slov žalobkyně, tato absolvovala již nesčetněkrát, po dobu několika let. Incident z 9. 1. 2020 byl vůbec prvním incidentem na tomto místě. V den incidentu bylo okolí mostu, i samotný most, po vydatných deštích značně zabahněné. Zmíněná mostní konstrukce byla před lety ve správě žalované zrekonstruována. Není součástí veřejné komunikace, a to ani účelové, a slouží již od doby svého vzniku jako spojení mezi zemědělskými pozemky přes převaděč [název] [obec]. Zřízen byl pro účely průjezdu zemědělské techniky, která by i mezi de facto sousedními pozemky musela překonat nemalou vzdálenost k nejbližšímu silničnímu mostu. Obec po rekonstrukci mostní konstrukce nechává pravidelně provést kontroly. Poslední zpráva o prohlídce mostu před zmíněnou nehodou byla provedena 19. 11. 2019, jak vyplývá ze zprávy„ Most ev. č. [číslo] v obci [obec] [obec]: Hlavní prohlídka mostu“. Most je označen za bezpečný a použitelný. Žalobkyně k vycházkám s koňmi již léta užívá mostní konstrukci, která k pohybu lidí a chůzi se zvířaty není upravena, neboť k tomuto účelu neslouží. Žalobkyně s touto skutečností byla seznámena. Stejně tak bezpochyby po letech užívání perfektně znala místní terén a jednotlivé detaily mostu, které jsou patrné pouhým pohledem. Během mnoha let užívání nikdy nedošlo k jakékoliv nehodě či incidentu. Zmíněného dne 9. 1. 2020 bylo velmi nepříznivé počasí. V předchozích dnech vydatně pršelo a terén v okolí mostu byl značně zablácený. Vzhledem k tomu, že se 9. 1. 2020 jednalo o první nehodu na daném místě, má žalovaná za to, že je dána souvislost počasí (stavu terénu) a vzniku škodné události. Rozhodnutím užít zmíněnou trasu i v nepříznivém počasí nedostála žalovaná své prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Tato prevenční povinnost platí také v případě chovatelů či osob, kterým je zvíře svěřeno. Blíže se k dané povinnosti vyjadřuje i Nejvyšší soud České republiky, např. ve věci sp. zn. 25 Cdo 5030/2007, ze dne 24. 2. 2010, v němž uvádí, že:„ Zásadně se vychází z toho, že základní povinností chovatele či toho, komu je zvíře – byť jen dočasně – svěřeno, je zajistit je takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména života, zdraví a majetku ostatních osob, ale i zvířete samotného. Chovatel nebo ten, kdo chce převzít zvíře, byť dočasně do své péče, se má seznámit se vším, co s tím souvisí, a měl by předpokládat, že vlivem konkrétních okolností může zvíře změnit své chování a může být dokonce pro své okolí nebezpečné. Je proto povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak, aby ji zvládl, porušuje svou prevenční povinnost už tím, že se pohybuje se zvířetem v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku jiných, může dojít. Takovým místem bezesporu je i veřejně přístupné prostranství poblíž městské komunikace.“ Dále je na místě zmínit, že žalobkyně není běžným vlastníkem či chovatelem koně. V rámci svého žalobního návrhu uvádí, že provozuje svou chovatelskou a výcvikovou činnost organizovaně v rámci [název jezdeckého klubu] [anonymizována tři slova] a lze tedy usuzovat, že není v oboru nováčkem. Zvláště v případě, že žalobkyně zjevně má dlouhodobou zkušenost a odborné znalosti, měla by v rámci své činnosti jednat obzvláště obezřetně, což neučinila. Z výše uvedeného lze usuzovat, že celému incidentu bylo možno zabránit výběrem vhodnější trasy pro vycházku, případně projížďku, než je zmiňovaný most přes převaděč. Vzhledem k tomu, že za běžného počasí k nehodě nikdy nedošlo, je zřejmé, že právě zabahněný terén ve spojení se zanedbáním prevenční povinnosti žalobkyně byl příčinou vzniku škody. Žalovaná navíc léta udržuje mostní konstrukci v perfektním stavu. Rekonstrukce, opravy i revize mostu byly a jsou vždy řádně prováděny. Žalovaná proto na své straně neshledává žádné pochybení v péči o mostní konstrukci ev. č. [číslo]. Z tohoto důvodu není na straně žalované žádného porušení právní povinnosti. Ve svém podání ze dne 1. 3. 2021 dále doplnila, že žalobkyně má na základě § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, obecnou prevenční povinnost vzniku škody, ovšem v souvislosti s nehodou klisny na mostní konstrukci žalované tuto rozšiřovala celá řada faktorů, když žalobkyně byla detailně znalá místních poměrů, vystupovala jako osoba se zvláštními znalostmi a dovednostmi ve smyslu § 2912 zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku, pohybovala se ve volné krajině a detailně znala místní poměry. Žalobkyně při předžalobním jednání s žalovanou opakovaně uváděla, že stejnou trasou přes převaděč s klisnou, ale i jinými koňmi, chodila opakovaně po dobu 8 let; sama rovněž uváděla, že do dne incidentu se na místě nikdy nestala jakákoliv nehoda. Žalobkyně si tedy musela být vědoma toho, jak vypadá oko roštu mostní konstrukce, a to naprosto detailně. Vzhledem k tomu, že klisnu nabyla kupní smlouvou ze dne 28. 7. 2019, znala také detailně velikost jejich kopyt. Nutno zdůraznit, že velikost ok roštu mostní konstrukce je opticky zjevná na první pohled a profesionálnímu chovateli koní je zcela zřejmá i velikost kopyt koně, a tedy jsou mu známa zcela zřejmě i rizika spojená s případným uvíznutím koně v předmětném roštu. Rozhodnutí přijmout tato rizika a v nepříznivém počasí přejít předmětný rošt s koněm je jednostranným rozhodnutím žalobkyně, na které nemohla mít žalovaná žádný vliv. Žalobkyně měla rovněž již dříve možnost upozornit žalovanou obec na možná nebezpečí roštu. Rovněž také pro údajnou nebezpečnost roštu mostní konstrukce ke svým vycházkám nemusela opakovaně využívat zmíněnou trasu. Současně si ale také ještě před konkrétní vycházkou s klisnou mohla a měla uvědomit, že v místě hrozí za nepříznivého, mokrého a blátivého počasí, které v předmětný den panovalo, nebezpečí. Žalobkyni je nutno ve vztahu k chovu a výcviku koní stavět do pozice profesionála, tedy osoby se zvláštními schopnostmi a dovednostmi. Žalobkyni tak v souvislosti s péčí o koně nestíhá jen běžná obecná prevenční povinnost, ale také zvláštní povinnosti profesionála. Ve smyslu § 63 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je za splnění zákonných podmínek možné se volně pohybovat po krajině. Současně ovšem platí, že za škodu vzniklou při pohybu v krajině vzniklou přírodními vlivy nenese odpovědnost majitel pozemku. Žalobkyně se při výcviku klisny [jméno] pohybovala ve volné přírodě. Mostní konstrukce [číslo] ležící v katastru [územní celek], není součástí žádné, a to ani místní účelové komunikace. Sloužila a nadále slouží pouze jako snadnější spojení pro majitele zemědělských pozemků na obou stranách přivaděče. Vzhledem k tomu, že při předchozích průchodech mostní konstrukcí společně s koňmi nikdy nedošlo k jakémukoliv incidentu, lze důvodně předpokládat, že důvodem zapadnutí klisny do oka roštu bylo právě bláto, tedy přírodní vlivy, které jsou na vůli žalované nezávislé. Mimo obecnou prevenční odpovědnost danou civilními předpisy tak má každý pohybující se ve volné přírodě rovněž povinnost dbát své osobní bezpečnosti ve spojení s přírodními vlivy. Tuto povinnost tedy měla rovněž žalobkyně dne 9. 1. 2020, kdy se nehoda stala. V projednávané věci tak byla na základě řady nezávislých faktorů zvýšena obecná prevenční odpovědnost žalobkyně za vznik škody, tedy za poranění klisny [jméno] v jejím vlastnictví. Žalobkyně nevyužila detailní znalosti terénu i velikosti kopyta klisny a znalosti vlivu přírodních podmínek, zejména bahna a zvýšené vlhkosti, k tomu, aby odvrátila vznik škodné události. Žalobkyně se hlásí k odborným znalostem a dovednostem, které, ač měla a mohla užít k odvrácení škodné události, nevyužila. Žalovaná nemůže být odpovědná za vznik škody, který je evidentně spojen s porušením jak obecné, tak i zvláštní prevenční povinnosti žalobkyně. Zejména nemůže být odpovědná za rozhodnutí žalobkyně riskovat v nepříznivém počasí a absolvovat procházku s koněm přes dotčenou mostní konstrukci, při stavu terénu, který vznikl toliko vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek, které byly zřejmé a jednoduše rozpoznatelné. U přípravného jednání pak žalovaná doplnila, že žalobkyně dostatečně netvrdí, kterou konkrétní právní povinnost žalovaná porušila a není ani známo, na základě čeho, tj. kterého právního předpisu, by byla ve vztahu k žalované povinnost dodržovat u dané mostní konstrukce předmětnou technickou normu. Žalovaná přitom zjistila, že technická norma uváděná žalobkyní platí od roku 2016, nicméně předmětný rošt u dané mostní konstrukce se nachází bez výměny a bez jakéhokoli zásahu na místě samém již od roku 2012. Žalovaná dále trvá na tom, že žalobkyně porušila svoji prevenční povinnost, což vyplývá nad rámec i ze zprávy o zásahu, vypracované HZS, v níž se jednoznačně uvádí, že místo události i okolí bylo silně kluzké a zabahněné, koně se snažili udržet v klidu manžel a tchán majitelky, který na místě sdělil, že kůň pravděpodobně uklouzl na blátě tak, že mu nohy sjely do mříží, a že veterinář je na cestě. Dané místo nepatří do žádné kategorie pozemní komunikace ve smyslu silničního zákona, jde skutečně jen o propojení mezi pozemky, daná mostní konstrukce není zařazena ani do pasportu místních komunikací.

6. V podání ze dne 4. 5. 2021 dále žalovaná doplnila, že ČSN normy nejsou obecně závazné a zpravidla z nich tudíž nevyplývá jakákoliv právní povinnost dotčeným subjektům. Žalobkyně uvádí, že se žalovaná dopustila porušení právní povinností z norem ČSN EN 124-1 a ČSN 746930. Obecnou závaznost těchto norem žalobkyně vyvozuje z nařízení vlády č. 163/2002 Sb., to ovšem ani na jednu z vyjmenovaných norem neodkazuje. Nařízení tak nečiní namítané normy obecně právně závaznými. Namítané nařízení právně upravuje technické požadavky na vybrané stavební výrobky. Jedná se o nařízení, které upravuje výrobu, certifikaci a ve svém důsledku také dovoz, obchod s výrobky. Tato norma nevyvozuje pro vlastníka stavby, na které je výrobek užit, žádný právní důsledek vady výrobku, neboť neobsahuje ani jasná pravidla o tom, jaké by měl mít který výrobek kvality. Z namítaného právního předpisu nevyplývají žádné právní povinnosti, které by žalovaná mohla porušit. Seznam určených norem k NV č. 163/2002 Sb., není součástí nařízení, jeho přílohou nebo dokumentem, který by měl vlastní právní formu, tento dokument není veřejně dostupný a ostatně také není součástí právních norem právního řádu České republiky. Obecně závazná norma musí být řádně vyhlášena předepsaným způsobem, v tomto případě ve Sbírce zákonů. Citované nařízení řádně vyhlášeno bylo (také dle pozdější novelizace), příloha, na kterou žalobkyně odkazuje ovšem nikoliv. Norma ČSN EN 124-1 je v současné době již překonána normou novější, její platnost byla ukončena ke dni 1. 5. 2017, přičemž pro projednávanou věc je podstatnější, že její účinnost vznikla ke dni 1. 1. 2016. Posouzení povinnosti žalované podle této normy by tak dnes bylo již retroaktivní. Současně je ovšem nutno podotknout, že žalovaná most rekonstruovala v roce 2012, kdy tato norma ještě neexistovala a jednalo by se tak o povinnost vyvozenou v té době z neexistující normy. Namítaná vyhláška ministerstva pro místní rozvoj č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, sice obecně závazným předpisem je, na namítanou situaci se ovšem jednoznačně nevztahuje, jak je patrno již z názvu předpisu. Vyhláška má primárně upravovat povinnosti při tvorbě projektové dokumentace pro účely dalšího stavebně-správního řízení. Dle § 2 citované vyhlášky platí, že povinnost z ní vyplývající jsou dány pro stavby: a) pozemních komunikací a veřejného prostranství, b) občanského vybavení v částech určených pro užívání veřejností, c) společných prostor a domovního vybavení bytového domu obsahujícího více než 3 byty (dále jen„ bytový dům“), upravitelného bytu nebo bytu zvláštního určení, d) pro výkon práce celkově 25 a více osob, pokud provoz v těchto stavbách umožňuje zaměstnávat osoby se zdravotním postižením nebo stavby pro výkon práce osob s těžkým zdravotním postižením (dále jen„ stavby pro výkon práce“). Mostní konstrukce [číslo] do žádné z výše uvedených kategorií nepatří. Vyhláška dále nestanovuje povinnost mít na jakékoliv stavbě bezbariérový přístup, tato povinnost platí např. dle § 4 vyhlášky pro chodníky, nástupiště veřejné dopravy, úrovňové a mimoúrovňové přechody, chodníky v sadech i parcích. K tomuto ustanovení je právě určeno doplnění přílohami, na které žalobkyně odkazuje. Další podobná povinnost platí pro stavby dle § 6 dané vyhlášky (stavby občanského vybavení), ani do této kategorie mostní konstrukce nespadá. Žalovaná neporušila jakoukoliv povinnost, která jí byla dána obecně závazným právním předpisem. Jak již přitom žalovaná uvedla, mostní konstrukce, kde vznikla škoda na klisně ve vlastnictví žalobkyně, není součástí veřejné komunikace. Ostatně také žalobkyně ve svém sdělení uvádí, že se jedná o mostní konstrukci ve volné přírodě. Mostní konstrukce má být toliko prostředkem přepravy těžké zemědělské techniky. Pro tyto účely byla vystavěna a následně žalovanou také opravena. Pro takovou mostní konstrukci je zásadní toliko nosnost a dále pak ochrana před nežádoucími vlivy, kterými jsou např. proudy vody. Proto má mostní konstrukce rošt s velkými oky, který se neucpává při každém průjezdu zabahněných kol zemědělské techniky. V opačném případě by byl most nebezpečný. Žalovaná nechala most zrekonstruovat odborníky, most dále nechává průběžně kontrolovat autorizovaným odborníkem, který se projektovou činností dlouhodobě zabývá. Žalovaná tak ve vztahu k udržování a kontrole stavu mostní konstrukce činí veškeré opatření k zabránění jakéhokoliv vzniku škody. Tím také dochází k dostatečné prevenci, která je občanským zákoníkem vyžadována. Na straně žalované tak nemohlo dojít ani k zavinění, které je nezbytným předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu. Po celou dobu od rekonstrukce mostní konstrukce v roce 2012 si žalovaná není vědoma, že by na místě vznikla jakákoliv nehoda. Žalovaná se tak domnívá, že zásadním aspektem vzniku nehody byl zablácený terén a neopatrnost žalobkyně. Sama žalobkyně zástupcům žalované několikrát sdělila, že zde sama několik let bezpečně procházela. Ke změně roštu zde nikdy nedošlo. Rošt není skrytý, je na první pohled již z přiměřené vzdálenosti dobře patrný. Žalobkyně tak měla učinit vše proto, aby s klisnou bezpečně prošla i za nepříznivého počasí, tedy např. kopyta klisny podložit nebo místem vůbec neprocházet.

7. K návrhu žalované do řízení vstoupila jako vedlejší účastník na straně žalované [právnická osoba], když žalovaná je u této pojišťovny pojištěna v případě odpovědnosti podnikatele, přitom vedlejší účastník svým podáním ze dne 15. 3. 2021 vyslovil se svým vstupem do řízení souhlas s tím, že právní zájem na výsledku sporu odůvodnil tím, že žalovaná je u něj pojištěna na předmětné riziko, událost u vedlejšího účastníka oznámila a tato byla zaregistrována pod č. [číslo] [číslo] Ani vedlejší účastník pak nesouhlasil s podanou žalobou s tím, že se plně připojuje k námitkám žalované a shodně namítá, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, a to ani prevenční. Předmětný most byl v roce 2012 řádně zkolaudován, po celou dobu je udržován v řádném stavu a pravidelně nezávislým odborníkem jsou prováděny kontroly, naposledy dne 9. 11. 2019. K poranění klisny [jméno] dne 9. 1. 2020 tak nedošlo v souvislosti s porušením povinnosti ze strany žalované a proto tato není povinna požadovanou částku z titulu nákladů na veterinární ošetření a léčení klisny uhradit.

8. Po provedeném řízení a dokazování soud má soud za zjištěný následující skutkový stav: Kupní smlouvou ze dne 28. 7. 2019, uzavřenou mezi [jméno] [příjmení], jako prodávající, a žalobkyní, jako kupující, jakož i Průkazem koně IČ: [číslo] [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno], bylo v řízení postaveno na jisto, že žalobkyně je vlastníkem klisny [jméno], plemene WPBr, barvy hnědé, reg. č. [číslo] [číslo], narozené dne 28. 3. 2016, kterou zakoupila za částku 120 000 Kč. Výpisem ze spolkového rejstříku vedeného [název soudu], v oddíle [písmeno], vložce [číslo], je pak prokázáno, že manžel žalobkyně je předsedou [název jezdeckého klubu] [příjmení] [jméno], [anonymizována dvě slova] sídlem ve [adresa], [IČO], v rámci něhož žalobkyně provozuje chov koní a činnosti spojené s jeho výcvikem.

9. V řízení dále nebylo sporu o tom, že dne 9. 1. 2020 došlo ke zranění klisny [jméno], když její zadní končetiny se zaklínily do kovového roštu odvodňovacího žlabu mostního zařízení ev.č. [číslo] v obci [obec], klisnu museli vyprošťovat z kovového roštu hasičské jednotky a byla vážně poraněna na zadních končetinách, pro kterážto zranění musela být veterinárně ošetřena, tato nesporná tvrzení byla v řízení podpořena jednak fotografiemi z doby vyprošťování klisny hasiči, fotografiemi zranění zadních končetin klisny, jakož i lékařskými zprávami VFU Brno, kliniky chorob koní ze dne 4. 2. 2020 a [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 14. 4. 2020. V souvislosti s veterinárním ošetřením klisny ve výše uvedených veterinárních zařízeních byly žalobkyni vyúčtovány částky 63 608 Kč a 30 583 Kč. Stejně tak jsou prokazovány zprávou Hasičského záchranného sboru [územní celek] ze dne 10. 2.2020, z níž dále vyplynulo, že k nehodě byly vyslány jednotky HZS [územní celek] z hasičských stanic [obec], [obec] a [obec] [část obce], jakož i jednotka sboru dobrovolných hasičů [územní celek] za účelem technické pomoci u záchrany zvířete; zasahující jednotka HS [obec] na místě zjistila, že se jedná o koně zaklíněného zadníma nohama v ocelové mříži, která je součástí mostu přes přivaděč [název] [obec] v [obec]; místo události a okolní polní cesty byly silně kluzké a zabahněné; koně se snažili udržet v klidu manžel a tchán majitelky, který na místě sdělil, že kůň pravděpodobně podklouzl na blátě tak, že mu nohy sjely do mříží a že veterinář je na cestě; po vyhodnocení situace byla část JSDHO [obec] nasazena na pomoc při udržování koně v klidu, zbytek jednotky byl vyslán pro sadu nářadí pro demontáž jedné z mříží; na místo zásahu byla povolána jednotka HS [obec] s vyprošťovacím automobilem a jednotka HS [obec] [část obce] se sítí pro manipulaci koněm; v průběhu zásahu se na místo dostavil veterinář [titul] [jméno] [příjmení], který koni podal tišící prostředky; poté jednotky provedly demontáž mříže, jednalo se o svařenec materiálu UPE 80 vysoké pevnosti; jednotky za pomocí hydraulického rozpínáku lehce demontovaly 2 oka mříže tak, aby z ní bylo možné nohy koně vyprostit; po jeho vyproštění jednotky zasahovaly při jeho ošetřování; mříž byla namontována zpět na místo; kůň byl z důvodu větší stabilizace po probuzení z umělého spánku zajištěn sítí na zvěř z HS [obec] [část obce]; jednotky dále asistovaly u ošetření koně a jeho naložení do přepravního boxu.

10. Fotografiemi zachycující předmětnou mostní konstrukci, předloženými jak žalobkyní, tak žalovanou, je dále v řízení prokázáno, že původně v místě, kde se nyní nachází ocelový rošt, byl před prováděnou rekonstrukcí v roce 2012 pouze otevřený betonový žlab, následně došlo v místě tohoto betonového žlabu k zabudování 4 ks kovových roštů v šířce celé mostní konstrukce; přitom v ocelovém roštu na mostě jsou mezery tvaru obdélníku, kdy kratší strana tohoto obdélníku je o rozměru 8 cm, delší strana pak o rozměru 14 cm.

11. Zprávou o prohlídce mostu ev.č. [číslo] v obci [obec], vypracovanou [titul] [jméno] [příjmení], autorizovaným inženýrem pro dopravní stavby, na žádost žalované jako vlastníka mostní konstrukce, je dále v řízení prokázáno, že na základě žádosti žalované byla dne 19. 11. 2019 provedena opakovaná hlavní prohlídka předmětného mostu přes přivaděč [název] [anonymizováno] [obec] km 1,4, k němuž je přístup z místní komunikace, kdy bylo mimo jiné zjištěno, že na pravém předmostí je osazen příčný ocelový žlab s roštem, přitom v rámci hodnocení stavu a závad předmětného mostu ve vztahu k odvodňovacímu zařízení bylo toliko konstatováno, že osazený odvodňovací žlab je čistý, funkční, odvodnění rubu opěr PVC potrubím je rovněž funkční a toto bylo shledáno bez jakýchkoli připomínek; v závěru zprávy je pak konstatováno, že spodní stavba mostu je ve velmi dobrém stavu, stejně jako nosná konstrukce, most je použitelný s maximálním nápravovým tlakem 11 t a termín další prohlídky byl stanoven na rok 2025.

12. Sdělením [stát. instituce] [část obce] ze dne 4. 5. 2021 s přílohou v podobě Průvodní a technické zprávy k opravě mostů přes přivaděč [název] [obec], vypracovanou v lednu 2012 společností [právnická osoba], jakož i sdělením společnosti [právnická osoba] ze dne 7. 6. 2021, je dále v řízení prokázáno, že společnost [právnická osoba] v roce 2012 vypracovala na základě objednávky žalované zjednodušenou projektovou dokumentaci za účelem získání Ohlášení stavy k opravě tří mostů přes přivaděč [název] [anonymizováno] [obec], tato dokumentace sestávala z Průvodní zprávy a zákresu navrhovaných úprav do výkresů stávajících objektů, u mostu [číslo] [anonymizováno] se jednalo o opravu zábradlí, sanaci říms, opravu přechodové oblasti (silniční těleso bezprostředně za konstrikcí mostu) a nový elastický mostní závěr; předmětem opravy nebylo osazení ocelového roštu na odvodňovací žlab, přitom v době zpracování projektu se za mostem nacházel otevřený příčný žlab, v projektu však nebyla řešena žádná jeho úprava; stavební úřad pak má k dispozici toliko Průvodní a technickou zprávu k opravě mostů přes přivaděč [název] [obec], vypracovanou v lednu 2012, žádná další dokumentace k předmětné stavbě mostu se nepodařila v archivu dohledat.

13. Dopisy právního zástupce žalobkyně ze dne 10. 8. 2020 a 24. 9. 2020, jakož i písemnými reakcemi právního zástupce žalované ze dne 27. 8. 2020 a 14. 10. 2020 je v řízení prokázáno, že žalobkyně u žalované opakovaně před podáním žaloby uplatnila nárok na náhradu škody vzniklé při poranění klisny [jméno] dne 9. 1.2020; dobrovolné plnění ze strany žalované však bylo odmítnuto s tím, že sama žalobkyně porušila svoji prevenční povinnost, když předmětný most, jak sama uvedla, dobře znala, i přesto se rozhodla provádět vycházku koní přechodem přes most právě dne 9. 1. 2016, a to v nepříznivém, deštivém a blátivém počasí, navíc se žalovaná ani necítí být odpovědna za tuto škodu, když sama neporušila žádnou právní povinnost.

14. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru o následujícím skutkovém stavu: Dne 9. 1. 2020 došlo k zaklínění zadních nohou klisny [jméno] ve vlastnictví žalobkyně v ocelové mříži, která je součástí mostu přes přivaděč [název] [obec] v [obec] ve vlastnictví žalované, v důsledku tohoto došlo k poranění zvířete.

15. Podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

16. Podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

17. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Spor mezi stranami vycházel z požadavku žalobkyně odčinit újmu, která byla způsobena na majetku žalobkyně. Obecnými předpoklady vzniku újmy ve smyslu § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je jednak porušení právní povinnosti, vznik újmy (jak majetkové, tak nemajetkové), příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a újmou, jakož i zavinění alespoň ve formě nedbalosti, kdy zavinění se presumuje, tedy předpokládá se, že ten, kdo újmu způsobil, ji zavinil a je na něm, aby prokázal, že újmu nezavinil. V tomto směru pak soud zaměřil své dokazování a právní posouzení věci tak, aby zjistil a konstatoval, zda jsou splněny tyto předpoklady vzniku odpovědnosti na straně žalované.

18. Žalobkyně přitom svůj nárok opírala o to, že žalovaná, jako vlastník předmětné mostní konstrukce, porušila svoji zákonem danou povinnost, když ocelový žlab mostu, sloužící k odvodnění mostu, nechala osadit odtokovým roštem, který nesplňoval podmínky technických norem, a to ČSN EN 124-1, resp. ČSN 746930, v tom, že jeho mezery (otvory) byly o rozměrech cca 80 mm x cca 140 mm, tedy daleko větší, než dané technické normy povolují. Podle citovaných norem mají být mezery (otvory) o rozměrech maximálně od 20 mm do 42 mm. Tyto určené normy ČSN EN 124-1 a ČSN 746930 jsou uvedeny v Seznamu určených norem k nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterými se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky (v tomto předpise je na ně odkazováno) a jsou tedy normami závaznými. Přitom vybranými výrobky se podle tohoto nařízení vlády rozumí 1.) výrobky pro venkovní kanalizační systémy – poklopy šachet a vtokové mříže vpustí, přičemž pro tyto výrobky je určenou normou norma ČSN EN 124-1 - Poklopy a vtokové mříže pro dopravní plochy a 2.) výrobky pro tuhé podlahové povrchy, pro které je určenou nornou ČSN 746930 - Podlahové rošty ocelové. Rovněž tak podle žalobkyně byla porušena vyhl. č. 398/2009 Sb., a její příloha č. 1, bod 1.1.3, která upravuje technické požadavky zabezpečující bezbariérové užívání staveb pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace, v rámci nichž se stanoví další přísné technické požadavky roštů (jejich mezer - otvorů) při zpracování projektové dokumentace veřejných prostranství, tj. prostor přístupných každému bez omezení sloužící obecnému užívání.

19. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o technických požadavcích na výrobky“), česká technická norma je dokument schválený Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví pro opakované nebo stálé použití vytvořený podle tohoto zákona a označený písmenným označením ČSN, jehož vydání bylo oznámeno ve Věstníku Úřadu. Tento právní předpis upravuje jak jejich definici, postavení a význam technických norem, tak jejich závaznost a zabezpečení podmínky tvorby a jejich vydávání. Taková česká technická norma není obecně závazná, avšak existují čtyři způsoby, kterými může technická norma získat svou závaznost. Právní předpisy mohou přímo či nepřímo povinnost řídit se technickými normami zakotvit, smluvní strany si závaznost norem mohou stanovit jako povinnost ve smlouvě, může tak učinit správní orgán a konečně je možné hledět na normu jako na závaznou ve chvíli, kdy je její dodržování dáno pokynem nadřízeného. V daném konkrétním případě pak přichází do úvahy pouze závaznost normy na základě právního předpisu. Právní předpisy mají více možností jak učinit tu kterou technickou normu závaznou; častým způsobem stanovení závaznosti norem je využití odkazu. Způsob, jak odkázat správně v právním předpise, reguluje z hlediska normotvorby, tedy samotného legislativního postupu zejména čl. 45a Legislativních pravidel vlády, který mimo jiné stanoví, že„ odkazuje-li se při stanovení technických požadavků v právním předpisu na českou technickou normu, jinou technickou normu nebo technický dokument mezinárodní, popřípadě zahraniční organizace nebo jiný technický dokument, který obsahuje podrobné technické požadavky (dále jen„ technická norma“), použije se přednostně indikativní odkaz. V tomto případě je třeba v právním předpisu výstižně definovat základní technické požadavky a zároveň uvést, že se považují za splněné, postupuje-li se ve shodě s určenou normou nebo její částí. Shoda s určenou normou je jedním ze způsobů, jak prokázat splnění základních technických požadavků. Určená norma v tomto případě konkretizuje obecný, souhrnný právní požadavek. Tyto požadavky mohou být splněny i jiným technickým řešením garantujícím stejnou nebo vyšší úroveň ochrany oprávněných zájmů“. Jak je z uvedeného textu patrné, je konstrukce tvorby indikativního odkazu velmi přesně vymezena, aby nedocházelo ke zpochybňování závaznosti technických norem, u nichž to právní předpisy chtěly předpokládat. Z kvalitně vytvořených indikativních odkazů lze pro příklad vybrat vyhlášku č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, která v ustanovení § 3 písm. k ) stanoví, že pro účely vyhlášky se rozumí normovou hodnotou konkrétní technický požadavek, zejména limitní hodnota, návrhová metoda, národně stanovené parametry, technické vlastnosti stavebních konstrukcí a technických zařízení, obsažený v příslušné české technické normě, jehož dodržení se považuje za splnění požadavků konkrétního ustanovení této vyhlášky. Odkaz na konkrétní normovou hodnotu je pak obsažen v dalších ustanoveních, na daný případ však tato vyhláška s ohledem na definici„ stavby“ nedopadá). Dále legislativní pravidla v čl. 45a upravují i situace, kdy nelze využít indikativního odkazu a přesto je nezbytné na technické normy odkazovat. V takovém případě lze využívat tzv. výlučného odkazu. Zde se však z legislativního hlediska upozorňuje, že je třeba tento postup odůvodnit ať již v důvodové zprávě u zákona nebo v odůvodnění v podzákonném předpise. Už z tohoto důvodu lze usuzovat, že je při tvorbě právních předpisů preferována indikativní forma odkazu, kde tento požadavek není explicitně uváděn a výlučným odkaz má být využíván jen v odůvodněných případech. Přesto se i výlučným odkazem stane technická norma nebo její část pro účely právního předpisu závaznou a její používání se stane povinné. Současně pak musí být stanoven postup, jakým bude odkazovaná technická norma zpřístupněna veřejnosti. Legislativní pravidla pro účely tvorby výlučného odkazu předpokládají, že technická norma bude jednoznačným způsobem identifikována, a to normativním odkazem uvedením označení, datem vydání a úplným názvem technické normy v textu právního předpisu (z mnoha možných příkladů využití výlučných odkazů lze zmínit vyhlášku č. 415/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu při svislé dopravě a chůzi, která v ustanovení upravující problematiku lan a jejich úvazků, § 64 odst. 7, konstatuje, že nedestruktivní kontrola lan a její vyhodnocení se provedou podle technických norem ČSN EN 473, ČSN EN ISO 17 025 a ČSN EN 12927-8). Pro oblast stavebního práva je postup„ zezávaznění“ technických norem typický. Stavební zákon obsahuje odkaz na splnění i dodržování technických norem na více místech (ust. § 89, 114, 115 ad.), za stěžejní ustanovení však lze považovat ust. § 160, podle kterého je zhotovitel stavby povinen provádět stavbu v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, dodržet obecné požadavky na výstavbu, popřípadě jiné technické předpisy a technické normy a zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů. Podle tohoto zákonného ustanovení se však„ zhotovitelem stavby“ rozumí jen stavební podnikatel, který při její realizaci zabezpečí odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím, tedy ani v tomto směru nelze dovodit žádné porušení právní povinnosti žalované, která byla objednatelem stavby, příp. investorem, byť tato ani nebyla v řízení tvrzena. Odkazy na technické normy pak obsahují i jednotlivé prováděcí předpisy. Vyhláška o dokumentaci staveb stanoví jako povinnou náležitost dokumentace výpis použitých technických norem. Vyhláška o obecných požadavcích na využití území odkazuje přímý odkaz na technické normy v ustanovení o vymezování stavebních pozemků, ke kterému musí dojít tak, aby na pozemku bylo vyřešeno umístění odstavných a parkovacích stání pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných v rozsahu požadavků příslušné české technické normy pro navrhování místních komunikací. Vyhláška o technických požadavcích na stavby, pracuje s pojmem normová hodnota, kdy u jednotlivých konkrétních požadavků stanoví, že mají být v souladu s normovými hodnotami (ne s normou celou), eventuálně také, že je možno se od normových hodnot odchýlit (ust. § 55). Stejným způsobem s pojmem„ normová hodnota“ pracuje i tzv.„ bezbariérová vyhláška“ č. 398/2009 Sb. Obecně lze tedy shrnout, že v činnostech dle stavebního zákona jsou normy závazné, pokud na základě příslušných postupů dojde k provádění stavby. Prováděcí vyhlášky stanoví další konkrétní případy využití norem nebo konkrétních normových hodnot. Odkaz na normovou hodnotu totiž, jak judikoval Nejvyšší správní soud ČR, může obsahovat i podzákonný právní předpis. Takovým odkazem totiž není fakticky řečeno, že technická norma se stává závaznou, ale vymezený obsah této normy je příslušným ustanovením vtělen do obsahu právního předpisu. Nicméně z žádného z těchto právních předpisů ať již zákonné či podzákonné právní síly, nevyjímaje ani žalobkyní uváděné nařízení vlády č. 163/2002 Sb., není možno dovodit, že by povinnost dodržovat předmětné technické normy stíhala žalovanou jako vlastníka předmětné mostní konstrukce, když i toto nařízení vlády se vztahuje speciálně na„ výrobce“ nebo„ dovozce“ stavebního výrobku, jak vyplývá z jeho obsahu. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná v r. 2012 nechala na své náklady jako vlastník mostní konstrukce provést jeho rekonstrukci a v té době došlo k osazení otevřeného betonového žlabu na jedné straně mostu, sloužícího k odvodnění mostu, předmětným ocelovým roštem, nicméně technických nároků na tento rošt se připojená technická dokumentace vyhotovená k rekonstrukci mostu vůbec netýkala. Dané místo pak nelze klasifikovat ani jako místní komunikaci ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., silničního zákona, maximálně by se mohlo jednat o komunikaci účelovou ve smyslu § 7 tohoto zákona. Právě silniční zákon stanoví odpovědnost vlastníka dálnice, silnice, místní komunikace, příp. chodníku (avšak nikoli účelové komunikace) za škodu, jejíž příčinou byla závada ve sjízdnosti či schůdnosti s možností liberace, v § 27 odst. 1 však tento zákon explicitně stanoví, že uživatelé těchto míst nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebně technického stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací. Za situace, kdy ani pro komunikace vyšších úrovní, než je komunikace účelová, přímo zákon vyjímá možnost požadovat náhradu škody po vlastnících těchto komunikací v případě stavebně technického stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací, by bylo i amorální požadovat takovou náhradu škody za stav komunikace účelové (pokud by předmětná mostní konstrukce vůbec součástí takové účelové komunikace byla). Soud má tedy za to, že v daném konkrétním případě chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za vzniku škody, a to porušení jakékoliv právní povinnosti na straně žalované. Soud totiž dospěl k závěru, že žalovaná v daném případě neporušila ani svoji tzv. prevenční povinnost stanovenou v § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jako bylo mimo jiné tvrzeno žalobkyní.

20. Dané pravidlo stanoví pro určité případy zvláštní povinnost předcházet vzniku újmy (prevenční povinnosti), přičemž vychází ze zásady neminem laedere a požadavku upravit mezilidské vztahy na základě zásady autonomie vůle a zákazu svévolného vměšování se do záležitostí jiného. Porušení této povinnosti je protiprávním činem, který tvoří jeden z předpokladů vzniku povinnosti nahradit újmu. V daném ustanovení se prevenční povinnost ukládá pouze při konání (tedy aktivním chování subjektu), stíhá subjekt jen tehdy, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, prevenční povinnost chrání pouze výslovně vyjmenované statky – svobodu, život, zdraví a vlastnictví, a chráněný statek musí náležet jiné osobě než povinné osobě (oproti původní a zažité právní úpravě provedené § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, která prevenční povinnost ukládala každému (všem osobám), tedy i poškozenému). Mezi porušením prevenční povinnosti a vznikem újmy musí existovat příčinná souvislost, dalším nezbytným předpokladem je existence zavinění, přičemž nedbalost se dle § 2911 presumuje. Otázka zavinění je spojena především se zachováním potřebné obezřetnosti, kterou připisujeme osobě průměrných vlastností (§ 2912 odst. 1), případně odborníkovi (§ 2912 odst. 2). Jednající by měl přizpůsobit své chování povaze a charakteru aktivity, kterou vykonává, současně by se měl zdržet takového jednání, k němuž není náležitě připraven s ohledem na svůj věk, zkušenosti, znalosti apod. jiného. Podle těchto charakterizací prevenční povinnosti provedené odbornou literaturou (blíže srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1511 – 1516) tak ve vztahu k žalované chybí ono aktivní chování žalované při vzniku konkrétní škody, když žalovaná předmětný ocelový rošt umístila na dané místo již v r. 2012, od té doby s ním nijak nenakládala, místo nebylo přístupné z místní komunikace, jednalo se pouze o spojnici mezi pozemky v osobním vlastnictví určenou zejména pro ulehčení přepravy těžkých zemědělských strojů, a za těchto okolností skutečně nelze dovodit, že by okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života vyžadovaly, aby si žalovaná počínala jinak. Navíc je nutno zohlednit, aniž by ve smyslu § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, chtěl soud dovozovat jakoukoli prevenční povinnost žalobkyně, i to, že žalobkyně sama potvrdila, že předmětné místo dlouhodobě znala, občas přes ně chodila na vycházku s koňmi, takže musela vědět, že se na daném místě nachází ocelový rošt o určitých rozměrech ok roštu, které by mohly být pro přechod jejich koní nebezpečné, pokud jde o jejich velikost. Sama na tuto skutečnost žalovanou jako vlastníka mostní konstrukce nikdy neupozornila, a na základě vlastního dobrovolného rozhodnutí přecházela přes pozemky a mostní konstrukci ve vlastnictví jiných subjektů i se zvířaty, a to i za zcela nevhodného počasí. V tomto směru pak nelze nezmínit § 63 odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle něhož je každý povinen při pohybu na cizích pozemcích včetně pohybu na pozemních komunikacích, stezkách a pěšinách, vyznačených cyklostezkách, odpočinkových místech, tábořištích a v altáncích mimo zastavěná území obcí dbát své osobní bezpečnosti nebo bezpečnosti osob svěřených a přizpůsobit své jednání stavu přírodního prostředí na těchto pozemcích a nebezpečím v přírodě obvyklým; vlastníci pozemků neodpovídají za škody na majetku, zdraví nebo životě, vzniklé jiným osobám působením přírodních sil nebo vlastním zaviněním těchto osob. Dané zákonné ustanovení tedy naopak ukládá povinnost žalované přizpůsobit své jednání tak, aby zabránila vzniku škody na svém životě, zdraví, či majektu.

21. Ze všech výše uvedených důvodů tedy soud dospěl k závěru, že je na místě předmětnou žalobu zamítnout jako nedůvodnou, když nebyl naplněn hned první ze základních předpokladů pro náhradu majetkové újmy vzniknuvší na straně žalobkyně, tedy porušení jakékoliv právní povinnosti na straně žalované. S ohledem na tento důvod zamítnutí žaloby se pak již soud ani nezabýval dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti za újmu, tj. příčinnou souvislostí a vznikem, příp. výši újmy.

22. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. S ohledem na skutečnost, že žaloba žalobkyně byla v celém rozsahu jako nedůvodná zamítnuta, měla v daném řízení plný úspěch ve věci žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované, a proto je žalobkyně ve smyslu shora citovaného ustanovení povinna nahradit jim všechny účelně vynaložené náklady celého řízení. U žalované pak tyto celkové náklady činí částku 54 571 Kč a jsou představovány náklady právního zastoupení žalované mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tj. 37 100 Kč jako odměna za právní zastoupení vypočtená podle § 8 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. za sedm žalované účelně poskytnutých úkonů právní pomoci po 5 300 Kč v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu vyjádření k žalobě ze dne 20. 1. 2021, písemná podání ze dne 1. 3. 2021, ze dne 4. 5. 2021 a ze dne 10. 6. 2021 obsahující právní rozbor věci, účast u jednání soudu dne 12. 5. 2021 v době od 12:51 hod. do 13:30 hod. a dne 30. 6. 2021 v době od 12:30 hod. do 14:00 hod. dle § 11 odst. 1 písm. a), d), h), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., 5 300 Kč jako odměna v rozsahu jedné poloviny smluvní sazby za dva žalované účelně poskytnuté úkony právní pomoci po 2 650 Kč v podobě sepisu návrhu na přistoupení vedlejšího účastníka ze dne 24. 2. 2021, účast u přípravného jednání, resp. jeho pokračování, konaného dne 18. 3. 2021 v době od 8:00 hod. do 9:25 hod. a dne 12. 5. 2021 v době od 12:30 hod. do 12:51 hod. (což bylo vyhodnoceno jako jeden úkon právní služby) dle § 11 odst. 2 písm. a), g), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., 2 700 Kč jako devět paušálních náhrad po 300 Kč za těchto devět úkonů právní pomoci dle § 13 odst. 1, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalované jako registrovaný plátce DPH, tj. o částku 9 471 Kč (21% z 45 100 Kč).

23. U vedlejšího účastníka na straně žalované jsou náklady představovány částkou 900 Kč za náklady nezastoupeného účastníku ve smyslu § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhl.č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu (za tři úkony v podobě písemného vyjádření k žalobě a za účasti u jednání soudu dne 18. 3. 2021 a 30. 6. 2021 po 300 Kč).

24. Žalobkyně proto byla zavázána zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 54 571 Kč a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované částku 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., a to u žalované k rukám právního zástupce žalované v souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř., když pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud ani žádné důvody neshledal, resp. tyto nebyly účastníky ani tvrzeny.