9 C 273/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 26 027 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 032 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 032 Kč od , datum, do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 8 995 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 032 Kč od , datum, do , datum, , zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 813 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované (dále “žalovaný“) zaplacení částky 26 027 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do , datum, spolu s příslušenstvím, což žalovaný neučinil, a to ani poté, co byl k úhradě dluhu upomínán jak původní věřitelkou, tak zástupcem žalobkyně upomínkou ze dne , datum, . K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webové stránky www., právnická osoba, .cz, na které žalovaný zadal parametry požadovaného úvěru a poté předchůdkyně žalobkyně zahájila schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do registrů, resp. prověřování bonity. Úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu 17 032 Kč a smluvní úrok 8 995 Kč a zákonné příslušenství. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, původní věřitelka postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným a tuto skutečnost oznámila žalovanému písemně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud usnesením vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.

3. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Dohodou označenou jako smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , která byla s žalovaným uzavřena prostřednictvím jím podaného návrhu na webu www., právnická osoba, .cz., se společnost , právnická osoba, , jako právní předchůdkyně žalobkyně, zavázala žalovanému poskytnout k čerpání částku až do výše 20 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově dne , datum, . Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit tuto částku, s tím, že zápůjční úroková sazba činí 200 % ročně. Společnost , právnická osoba, následně dne , datum, prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ve znění jejího dodatku za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne , datum, . Dne , datum, zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku s datem , datum, . Žalovaný na svůj dluh hradil částečně, když žalobkyně uvedla v žalobě, že na jistině dosud dluží 17 032 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně pouze uvedla, že její předchůdkyně žalovaného lustrovala v různých databázích a vyšla z jeho tvrzení o příjmech a výdajích, přičemž dodala, že pokud by soud nárok neposoudil jako nárok ze smlouvy o úvěru, žádá jej posoudit jako bezdůvodné obohacení, soud tedy žalobkyni na doplnění tvrzení a důkazů stran úvěruschopnosti nevyzýval a vyšel z toho, že žalobkyně již vše tvrdila a všechny důkazy označila.

4. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky komunikace na dálku dne , datum, smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) na základě, které byly žalovanému poskytnuty k čerpání finanční prostředky až do výše 20 000 Kč, které téhož dne načerpal ve výši 20 000 Kč. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytovala spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU (§ 2 ZSU).

5. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, jelikož žalobkyně soudu nedoložila k tomuto žádná konkrétní tvrzení, kromě toho, že lustrovala žalovaného v bankovních a nebankovních registrech a insolvenčním rejstříku a vyšla z jeho tvrzení o příjmech a výdajích, a navíc ani nedisponovala žádnými důkazy, které by zkoumání úvěruschopnosti prokázaly, čímž nedostála povinnosti jí uložené v ZSU. Je třeba upozornit, že § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

7. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný jí částečně plnil a na jistině jí dosud dluží 17 032 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky.

8. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne , datum, , kterým bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni, a zároveň byl druhým dopisem z téhož dne vyzván k vrácení dlužné částky žalobkyni do 3 dnů. Toto oznámení bylo dáno k poštovní přepravě dne , datum, . K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019109), tj. dne , datum, . Od té doby měl žalovaný 3 dny na to, aby dlužnou částku zaplatil, tedy do , datum, . Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z dlužné částky 20 000 Kč, a to ode dne , datum, , přičemž výše úroku z prodlené odpovídá nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 18 011,92 Kč (66 % celku) a neúspěšná (výrok II.) v částce 9 252,58 Kč (34 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 32 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) a na věc aplikoval § 14b citované vyhlášky, když z úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných případech opakovaně žaloby na ustáleném vzoru a dále se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč. Účelně vynaložené náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 042 Kč, dále odměnu advokáta za 3 úkony právní pomoci po 400 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), celkem 1 200 Kč, plus 3krát režijní paušál po 100 Kč, celkem 300 Kč, a to vše dle § 14b odst. 1, odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dohromady náklady řízení představují částku 2 542 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 32 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 813 Kč.

10. Lhůta k plnění byla v případě výroků I. a III. stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.