9 C 79/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 40 317,94 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 40 317,94 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 019,02 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 047,42 Kč od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení z částky 44 793,96 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 % ročně, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 317,94 Kč z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru a o vydání kreditní karty, jejíž součástí byly produktové podmínky, ze dne [datum], základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 50 000 Kč (později snížen na 46 000 Kč), jehož vyčerpanou část se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky, tj. 2 % čerpaného úvěru, která byla žalovanému oznámena v měsíčním výpisu z úvěrového účtu. Kreditní kartu žalobkyně žalovanému poskytla, avšak žalovaný svou povinnost splácet úvěr řádně a včas nesplnil, zaplatil pouze částku 190 956,98 Kč, pročež žalobkyně vyžila svého oprávnění a v souladu se smlouvou prohlásila úvěr dopisem ze dne [datum] za okamžitě splatný. Žalovaný ani přesto svůj dluh nesplnil a žalobkyni dluží na jistině částku 38 774,94 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši na jistině částku 6 019,02 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 343 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 200 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni [datum] ve výši 2 047,42 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 44 793,96 Kč od [datum] do zaplacení. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou, avšak žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.

2. Žalobkyně doplnila, že před uzavřením smlouvy její zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet tak, že vycházela z příjmů žalovaného stanovených income modelem, který byl vyvinut na datech/příjmech fyzických osob nepodnikatelů Vhodnost tohoto přístupu žalobkyně monitoruje a vyhodnocuje, přičemž z monitoringu vyplývá, že tento klientský segment vykazuje podobné chování, jako segment fyzických osob nepodnikatelů. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Životní náklady žalovaného žalobkyně stanovila na částku 5 480 Kč. Výpočet výše měsíčních nákladů na bydlení vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Náklady na živobytí klienta a náklady na vyživované osoby jsou odvozeny od životních nákladů vyhlašovaných MPSV.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne [datum]. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.

4. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru a o vydání a užívání kreditní karty [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně se jako banka zavázala poskytnout ve prospěch žalovaného jako klienta peněžní prostředky do určité výše oproti závazku žalovaného tyto poskytnuté prostředky vrátit, zaplatit úroky, poplatky a splnit veškeré povinnosti dle této smlouvy. Strany se dohodly, že čerpání úvěru probíhá prostřednictvím kreditní karty a splácení je žalovaný povinen provádět vždy nejpozději do data splatnosti uvedeném na výpise.

6. Z Platební historie soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím kreditní karty čerpal celkem částku 160 488,11 Kč.

7. Z Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že ji žalobkyně hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. Vycházeli z údajů poskytnutých v Žádosti o Credit card ze dne [datum], které ověřovali, tak, že kontrolovali veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, a v případě klienta podnikatele vycházejí z příjmu, který byl stanoven income modelem, jenž byl vyvinut na datech/příjmech fyzických osob nepodnikatelů. Vhodnost tohoto přístupu pravidelně žalobkyně monitoruje a vyhodnocuje, přičemž z monitoringu vyplývá, že tento klientský segment vykazuje podobné chování, jako segment fyzických osob nepodnikatelů. Zároveň musí posuzovaná fyzická osoba – podnikatel splnit požadavek minimálního zisku z podnikání za zdaňovací období doložený potvrzeným daňovým přiznáním. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Na základě zjištěné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a byl poskytnut předmětný úvěr. Dle připojené tabulky měsíční příjem žalobkyně ověřila dle IncomeModelu, přičemž zjištěný měsíční příjem činí 24 102 Kč. Dále je v tabulce uvedeno, že žalovaný je podnikatelem, je ženatý a bydlí ve vlastním bydlení, kde se na nákladech podílí z 60,26 %. V domácnosti zřejmě dle tabulky nežije sám, když je zde uveden měsíční příjem domácnosti 40 000 Kč. Mezi dosavadní splátky žalovaného byla zahrnuta částka 5 736 Kč.

8. Ze Žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a o vydání a užívání kreditní karty soud zjistil, že žalovaný uvedl údaje, které soud zjistil z předchozího listinného důkazu. Kromě toho je v žádosti uvedeno, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost a nejsou mu prováděny srážky ze mzdy.

9. K tomuto soud dodává, že ani na jedné z předcházejících dvou listin není uvedeno nic konkrétního o tom, jak si žalobkyně udávané skutečnosti ověřovala (s výjimkou income modelu).

10. Z listiny„ Oznámení o právním zastoupení a výzvy k úhradě dluhu“ ze dne [datum], které bylo žalovanému zasláno na dvě adresy, bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě žalovaného dluhu s upozorněním, že pokud se tak nestane, má tuto výzvu brát jako výzvu předžalobní. Z kopie podacího archu vyplývá, že dopisy byly dány k přepravě stejného dne.

11. Z dalších předložených listin soud s ohledem na níže rozvedený právní závěr již nic nezjišťoval. Všechny shora uvedené důkazy soud následně hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.

12. Žalovaný dne [datum] se dne písemně dohodl se žalobkyní, že ona se mu zaváže poskytnout ve prospěch peněžní prostředky do určité výše oproti jeho závazku tyto poskytnuté prostředky vrátit, zaplatit úroky, poplatky a splnit veškeré povinnosti dle této dohody. Strany se dohodly, že čerpání úvěru probíhá prostřednictvím kreditní karty a splácení je žalovaný povinen provádět vždy nejpozději do data splatnosti uvedeném na výpise. Před podpisem dohody žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že údaje uvedené jím v žádosti hodnotila individuálně, zkontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích a v případě klienta podnikatele (žalovaný totiž uvedl, že je podnikatelem) vycházela z příjmu, který byl stanoven income modelem, jenž byl vyvinut na datech/příjmech fyzických osob nepodnikatelů. Zároveň musel žalovaný jako fyzická osoba podnikatel splnit požadavek minimálního zisku z podnikání za zdaňovací období doložený potvrzeným daňovým přiznáním. Income modelem tedy byl ověřen příjem ve výši 24 102 Kč. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Na základě zjištěné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a byl poskytnut předmětný úvěr. Žalobkyně dále vycházela z toho, že žalovaný je ženatý a bydlí ve vlastním bydlení, kde se na nákladech podílí z 60,26 %, přičemž příjem domácnosti činil dle žádosti 40 000 Kč. Mezi dosavadní splátky žalovaného byla zahrnuta částka 5 736 Kč. Z předložených důkazů však vůbec nevyplývá, z čeho uváděné částky konkrétně vycházejí a zda byly ověřeny nějakými listinami (kromě income modelu a zákonem stanovených částek životního minima, případně normativními náklady na bydlení). Žalovaný prostřednictvím kreditní karty čerpal peněžní prostředky v celkové výši 160 488,11 Kč. Žalovaný naopak žalobkyni zaplatil celkem 190 956,98 Kč. S ohledem na níže rozvedený právní závěr soud již nic dalšího pro nadbytečnost nezjišťoval.

13. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 24. 2. 2013, (dále jen„ ZSU“) se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

14. Podle § 2 písm. e) ZSU se tento zákon se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž za smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, se považuje smlouva, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období.

15. Podle § 9 odst. 1 ZSU věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

16. Podle § 9 odst. 3 ZSU spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

17. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

18. Protože k uzavření smlouvy mezi účastníky došlo dne [datum], tedy přede dnem nabytí citovaného zákona, aplikoval soud dosavadní právní předpisy.

19. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen„ obč. zák.“) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

21. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

22. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

23. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je není důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 obch. zák., na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec k vydané kreditní kartě. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě obch. zák. i ZSU, jelikož uzavřená smlouva je spotřebitelským úvěrem (§ 1 ZSU).

24. Podle § 9 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. Z ustanovení § 9 odst. 3 ZSU je zřejmé, že je to věřitel, který má aktivně ověřovat a zjišťovat všechny skutečnosti důležité pro posouzení úvěruschopnosti, nikoliv se spolehnout jen na tvrzení podaná spotřebitelem. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, a na to pak navazující rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, nebo ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Zejména v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud uvedl, že„ k odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou - tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon - je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spořebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy“.

25. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně si podle předložených důkazů a prezentovaných tvrzení neověřila ničím příjmy ani výdaje, které navíc ani nijak nezjišťovala a spoléhala se pouze a jen na statistická data, případně na tvrzení žalovaného. Žalovaný sice do žádosti uvedl výši svého příjmu a výši příjmů domácnosti, tyto si však žalobkyně vůbec objektivním způsobem neověřovala. Soudu je známo, že„ starý“ ZSU nepožadoval po věřiteli, aby uchovával listiny, které sloužily ke zkoumání úvěruschopnosti, avšak pouhé tvrzení žalovaného o výši jeho příjmu, které je podloženo pouze modelem banky, není v žádném případě dostatečné. Soud má za to, že ani v případě výdajů nelze vycházet jen a pouze ze statistických údajů nebo ze zákonem stanovených částek životního minima, ale je potřeba každý případ posuzovat individuálně a výdaje žalovaného zjišťovat, protože každý spotřebitel má výdaje jiné, nemluvě o mimořádných výdajích, které může mít, a alespoň obecně ověřit, ať už se jedná o výpis z účtu, nájemní smlouvu, dokladů SIPO, faktur apod. za období přiměřené tomu, aby z něj byly patrné pravidelné výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr.

26. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to jak pokud se týká příjmové stránky, tak i výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, protože v souladu s § 39 obč. zák. je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětný úvěr je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního úkonu. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá jak z výše citovaného závěru Nejvyššího soudu tak dále např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

27. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Žalobkyně plnila žalovanému, aniž by tady byl právní důvod takového plnění. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 160 488,11 Kč a žalovaný jí vrátil částku 190 956,98 Kč, pročež jí tedy již ničeho nedluží. S ohledem na vše shora uvedené však soudu nezbylo jinak než žalobu zamítnout.

28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého náhrada nákladů řízení náleží zcela žalovanému, který měl v řízení plný procesní úspěch, proti žalobkyni, která úspěch neměla. Jelikož z obsahu spisu vyplývá, že žalovanému žádné účelně vynaložené náklady, které by bylo možné jako náklady řízení vyúčtovat, související s tímto řízením nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.