106 C 13/2025

Plný text

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení 150 031,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 82 792 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 11. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 43 129 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 125 921 Kč od 28. 12. 2024 do 10. 7. 2025, úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 82 792 Kč od 11. 7. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 43 129 Kč od 11. 7. 2025 do zaplacení, částky 24 110,84 Kč, úroku ve výši 87,51 % ročně z částky 99 466,45 Kč od 28. 12. 2024 do 20. 1. 2025 ve výši 5 530,80 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 99 466,45 Kč od 21. 1. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 12. 2024 dosáhne částky 434 880 Kč.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmět řízení1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky celkem 150 031,84 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že s žalovanou dne 23. 7. 2024 uzavřela smlouvu o úvěru č. 9103330303, na jejímž základě žalované vyplatila 100 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku a úrok ve výši 87,51 % ročně (včetně pojištění) splácet ve 48 měsíčních splátkách po 8 604 Kč vždy do 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpen 2024. Žalovaná úvěr nehradila řádně a včas, pouze ve dnech 21. 8. 2024 a 11. 10. 2024 zaplatila částku 2 x 8 604 Kč. Dále již nezaplatila ničeho. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila. Žalobkyně se žalobou domáhala částky 125 921 Kč (plus zákonného úroku z prodlení z této částky od 28. 12. 2024 do zaplacení), jež se skládá z částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 121 161,14 Kč (ta odpovídá zbývající dlužné původní jistině 99 466,45 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 21 694,99 Kč), smluvní pokuty 998 Kč (2 x 499 Kč za 3. a 4. splátku, s nimiž se žalovaná octla v prodlení ještě před zesplatněním), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč (3 x 200 Kč za 2., 3. a 4. splátku, s nimiž se žalovaná octla v prodlení delším než 15 dnů ještě před zesplatněním) a pojistného ve výši 3 162 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 110,84 Kč jakožto smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 121 161,14 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to od 28. 12. 2024 do 14. 7. 2025, a rovněž úroku ve výši 87,51 % ročně z částky 99 466,45 Kč od 28. 5. 2024 do 20. 1. 2025 ve výši 5 530,80 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 99 466,45 Kč od 21. 1. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 12. 2024 dosáhne částky 434 880 Kč. Žalovaná neuhradila ničeho ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Skutková zjištění3. Z návrhu na uzavření smlouvy č. 9103330303 ze dne 23. 7. 2024 (tento dokument neobsahuje podpis žalované, místo něho se tam skrývá jakýsi číselný kód) a z oznámení o schválení úvěru ze dne 24. 7. 2024 plyne, že žalovaná měla žalobkyni dne 23. 7. 2024 učinit nabídku na uzavření smlouvy o úvěru a žalobkyně tento návrh následujícího dne akceptovala. Dle této smlouvy měla žalobkyně vyplatit žalované částku 100 000 Kč a žalovaná se měla zavázat splácet tuto částku spolu s úrokem ve výši 87,51 % ročně (RPSN 132,82 %) v měsíčních splátkách po 8 604 Kč (tato částka v sobě zahrnuje i pojistné) splatných vždy do 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Ve smlouvě byly sjednány i různé smluvní pokuty a jiné sankce.

4. V příloze č. 1 smlouvy o úvěru, jež měla být smluvními stranami taktéž uzavřena dne 23. 7. 2024 (ve stejné formě jako samotná smlouva, tj. bez podpisu žalované), si účastnice měly sjednat pojištění schopnosti žalované splácet úvěr s měsíčním pojistným ve výši 1 054 Kč.

5. Dle přiložených výpisů měla žalobkyně lustrovat žalovanou v Nebankovním registru klientských informací (NRKI).

6. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla na účet č. 02836822193/0800 dne 23. 7. 2024 vyplacena částka 100 000 Kč pod variabilním symbolem 9103330303. Vyplacení této platby shodně vyplývá i z výpisu z účtu žalobkyně, jakož i ze soudem vyžádaného sdělení banky. Ze sdělení banky rovněž plyne, že účet č. 02836822193/0800 patřil v rozhodné době žalované.

7. Dle doložené kopie měla žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy s žalovanou k dispozici kopii jejího občanského průkazu.

8. Žalobkyně předložila soudu potvrzení o přijatých platbách – mzdách žalované (ve výši 25 994 Kč ze dne 12. 3. 2024, ve výši 39 067 Kč ze dne 11. 4. 2024, ve výši 26 324 Kč ze dne 14. 5. 2024 a ve výši 26 366 Kč ze dne 11. 6. 2024).

9. V hodnocení klienta jsou uvedeny různé informace o žalované, např. že její pravidelný čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč, jiné příjmy nemá. Výdaje činí 4 860 Kč jako životní minimum, 6 008 Kč na bydlení a 4 228 Kč na splátky u žalobkyně. Celkové výdaje tak mají činit 15 096 Kč a žalovaná má mít po započtení rezervy 1 000 Kč volné finanční zdroje ve výši 13 904 Kč. Žalovaná nemá mít žádné dítě v domácnosti ani žádné další náklady.

10. Dle žalobkyní předložených dopisů vyzývala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru dopisy ze dne 22. 11. 2024 a 23. 12. 2024.

11. V dopise ze dne 26. 12. 2024 žalobkyně informovala žalovanou o zesplatnění.

12. Dopis ze dne 25. 6. 2025 představuje předžalobní výzvu, v níž žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek do 15 dnů od odeslání dopisu. Dle poštovního podacího archu odeslala žalobkyně tento dopis žalované dne 25. 6. 2025.

13. Žalobkyně předložila i vrácenou obálku od žalované (zásilka byla uložena na poště žalované dne 26. 7. 2024). Tato obálka však zjevně nepředstavuje doklad o odeslání výzvy k úhradě, neboť patrně byla odeslána v červenci 2024, tj. v době tvrzeného uzavření smlouvy (první splátka byla splatná až 22. 8. 2024). První prokazatelně odeslanou výzvou k plnění je tak předžalobní výzva ze dne 25. 6. 2025. Ostatně i z vlastních tvrzení žalobkyně se podává, že výzvu ze dne 26. 12. 2024 žalobkyně zaslala žalované „hybridní poštou“ a nemá žádný doklad potvrzující její odeslání.

14. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádnou pro věc podstatnou skutečnost.

15. Žalobkyně přes výzvu soudu nedoložila žádné další doklady, jimiž ověřovala schopnost žalované splácet předmětný úvěr a svědčící zejména o výdajích žalované např. na bydlení a energie, stravu, ošacení, léky apod. (např. zejména výpisy z účtu, nájemní smlouvu, faktury na vyúčtované energie a služby apod.).Závěr o skutkovém stavu16. Účastnice řízení měly dne 23. 7. 2024 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalované) smlouvu o úvěru č. 9103330303, v níž si měly sjednat úvěr pro žalovanou ve výši 100 000 Kč (tato částka byla žalované dne 23. 7. 2024 skutečně vyplacena), kterou měla žalovaná splácet spolu se smluveným úrokem ve výši 87,51 % ročně (RPSN 132,82 %) v měsíčních splátkách po 8 604 Kč (tato částka v sobě zahrnuje i pojistné 1 054 Kč měsíčně) splatných vždy do 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje 22. 8. 2024. Ve smlouvě byly sjednány i různé smluvní pokuty. Žalovaná vrátila žalobkyni toliko 17 208 Kč, jinak nezaplatila ničeho. První prokazatelně odeslanou výzvou k plnění je předžalobní výzva odeslaná dne 25. 6. 2025. V ní žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 15 dnů od jejího odeslání. Ani na základě předžalobní výzvy již žalovaná nezaplatila žalobkyni ničeho. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici potvrzení o příjmech žalované v přibližné průměrné výši 30 000 Kč. Žádné výdaje žalované však žalobkyně neověřovala, pouze vycházela ze statistických modelů (resp. výše životního minima) a tvrzení žalované.Právní posouzeníOtázka posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyní17. Mezi účastnicemi řízení mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele. Z vyložených důvodů soud uzavřel, se se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

18. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

21. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

22. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

23. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

24. Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. V tomto ohledu nemohou obstát ani žalobkyní odkazovaná rozhodnutí soudů, jež aprobovala ověření úvěruschopnosti toliko na základě údajů sdělených žadatelem o úvěr, nahlédnutím do dostupných rejstříků a zpracováním ekonomického či statistického modelu. Dle právního závěru zdejšího soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

25. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

26. Jakýsi žalobkyní odkazovaný matematický model může být vhodným doplňkem zkoumání úvěruschopnosti, nemůže však nahradit splnění primární povinnosti, kterou je nejen zjištění, ale i ověření žadatelem o úvěr tvrzených příjmů a výdajů. Na tuto svou povinnost, zejména ve vztahu k výdajům žalované, žalobkyně rezignovala. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovanou uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tato tvrzení ověřit.

27. Z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalované proběhlo ze strany žalobkyně nedostatečně. Žalobkyně měla k dispozici toliko ověřený údaj o průměrném měsíčním příjmu žalované. Skutečné výdaje žalované (např. na bydlení a energie, stravu, ošacení, léky, další výdaje apod.) však žalobkyně nezjišťovala ani nikterak neověřovala.

28. Soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).Rozpor smlouvy s dobrými mravy29. Další důvod absolutní neplatnosti smlouvy pak představuje její zjevný rozpor s dobrými mravy.

30. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

31. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

32. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

33. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky (sestava 1193 – „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR - nové obchody“, úvěry na spotřebu) obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v červenci 2024 činila 9,45 %. Ve smlouvě je uvedena roční úroková sazba 87,51 %, nicméně soud vycházel z výše RPSN 132,82 %. Sjednaná RPSN tak více než 14krát přesahuje obvyklou výši úroku. Samotná sjednaná úroková sazba pak dosahuje cca 9násobku obvyklé výše úroku.

34. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovanou (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.

35. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byla ochotna uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by žalobkyně v posuzovaném případě uzavřela smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznala (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

36. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).

37. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 100 000 Kč jako jistinu poskytnutou žalované. Ze samotných tvrzení žalobkyně se však podává, že žalovaná zaplatila žalobkyni 17 208 Kč. Žalobkyně má tak nárok na nevrácenou část jistiny ve výši 82 792 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

38. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalované zaslána dne 25. 6. 2025. V ní byla žalovaná vyzvána k zaplacení do 15 dnů od jejího odeslání, tj. do 10. 7. 2025. Žalovaná je tak v prodlení až od 11. 7. 2024 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z.). Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v červenci 2024, činil 11,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Úrok z prodlení za období před 11. 7. 2024, nad rámec částky 82 792 Kč a ve výši přesahující 11,5 % ročně proto soud žalobkyni nepřiznal.

39. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. To se týká jak zbývajícího zákonného úroku z prodlení, tak jakýchkoliv smluvních plnění (úroky, poplatky, smluvní pokuty, pojistné apod.). Jelikož smlouva byla absolutně neplatná, žalobkyni žádná smluvní plnění nenáleží.Náklady řízení40. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

41. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku představoval úspěch žalobkyně částku celkem 89 652,39 Kč, její neúspěch pak dosahoval částky v celkové výši 100 935,28 Kč. Celkově procesně úspěšnější tak byla žalovaná, jíž ovšem žádné náklady řízení nevznikly, neboť byla v řízení pasivní. Proto soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. výrokem III. rozsudku rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

42. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů.