14 C 84/2020

Plný text

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr Janem Doležalem ml. ve věci Žalobce: osobní údaje žalobce adresa , zastoupený titul . jméno , příjmení , advokátem se sídlem adresa Žalovaný: anonymizováno země , anonymizováno , IČO , se sídlem ulice a číslo , část obce , PSČ obec , zastoupený titul . jméno příjmení , datum narození , zaměstnankyní anonymizována dvě slova obec , anonymizováno země , anonymizováno o určení vlastnictví k nemovitostem

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že pan [celé jméno žalobce], [datum narození], naposledy bytem v [část obce] - [adresa], část obce Uhelná Příbram, byl ke dni své smrti 3.6.1943 vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/8 ve vztahu k celku pozemků parc. [číslo] vedených na listu vlastnictví [číslo] v katastrálním území a obci [obec], se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 1.199 Kč a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Předmětem tohoto řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že [celé jméno žalobce], [datum narození] byl ke dni své smrti vlastníkem shora uvedených pozemků a to pro účely následného dořešení vlastnických vztahu v příslušném dědickém řízení. Svou žalobu odůvodnil tak, že žalovaný (resp. Česká republika) je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/8 ve vztahu k celku předmětným pozemkům. Tento spoluvlastnický podíl na nemovitostech získala Česká republika do vlastnictví znárodněním nemovitostí v roce 1948. Ke dni znárodnění předmětných pozemků se tyto nemovitosti měly nacházet ve spoluvlastnictví [jméno] [příjmení] ve výši podílu id. 1/2 ve vztahu k celku, [jméno] [příjmení] ve výši id. 3/8 ve vztahu k celku a [titul] a [titul]. [jméno] [příjmení] ve výši id. 1/8 ve vztahu k celku, kdy tyto nemovitosti byli na uvedené vlastníky převedeny na základě Smlouvy postupní ze dne 13.12.1941 z výlučného vlastnictví [celé jméno žalobce], [datum narození] Smlouva postupní ze dne 13.12.1941 byla mezi jejími účastníky uzavírána jako smlouva fingovaná a účelová, a to výlučně pod tlakem okupace s cílem ochránit [titul] a [titul]. [jméno] [příjmení] před povoláním do vojenské služby a jeho uvězněním z důvodu účasti v odboji. Jako taková byla dle žalobce tato smlouva od počátku absolutně neplatná, a to dle ust. odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., a dle ust. odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. Dalším důvodem neplatnosti smlouvy dle žalobce pak byla skutečnost, že smlouva byla uzavírána jako fingovaná. Podle tehdy platného § 916 zákona č. 946/1811 Sb., obecného občanského zákoníku, byla smlouva rovněž absolutně neplatná, když dle tohoto ustanovení je„ projev vůle, který byl ve srozumění s osobou, již svědčí, učiněn na oko, neplatný“. Dle tvrzení žalobce [titul] a [titul]. [jméno] [příjmení] neměl možnost zhojit neplatnost uzavřené postupní smlouvy a neměl ani možnost účastnit se případného restitučního řízení, a to z důvodu jeho nucené emigrace. Sám později zemřel v emigraci, a to ještě před rokem 1991. Možnost zhojit neplatnost postupní smlouvy neměl ani postupník dle této smlouvy [celé jméno žalobce], [datum narození], když již v roce 1943 zemřel. Rovněž ani jeho právní nástupci tuto možnost neměli, s ohledem na znárodnění jejich majetku. Žalobce je v současné době jediným dědicem zemřelého [celé jméno žalobce], [datum narození], čímž je dán naléhavý právní zájem žalobce na určení práva k nemovitostem dle této žaloby. Bez tohoto určení by nemohlo proběhnout dodatečné projednání dědictví. Žádný z dědiců zemřelého [celé jméno žalobce] neměl možnost domáhat se svého práva na vydání shora uvedeného majetku a ani tak neučinil. Toto žalobce znovu zopakoval soudu svým přípisem ze dne 1.7.2020 (čl. 76). Soud pro úplnost dodává, že žalobce v tomto směru při jednání soudu svá tvrzení týkající se domáhání vydání předmětného majetku zcela změnil a uvedl, jak a kdy se on (resp. jeho právní předchůdce) snažil získat předmětný spoluvlastnický podíl. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává a zdůraznil, že samotné prokázání, že předmětná postupní smlouva ze dne 13.12.1941 byla uzavírána jakožto fingovaná, nemá za následek automatickou obnovu vlastnického práva původního vlastníka. K obnovení vlastnického práva bylo třeba nárok v tříleté prekluzivní lhůtě uplatnit, což žalovaný až do podání žaloby neučinil. Žalovaný vznesl taktéž námitku vydržení vlastnického práva. Na základě provedených důkazů soud zjistil: -) z výpisu z katastru nemovitostí [číslo] katastrální území Uhelná Příbram, že: žalovaný, [anonymizováno] [země] je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/8 ve vztahu k celku pozemků parc. [číslo] vedených na listu vlastnictví [číslo] v katastrálním území a obci [obec], -) z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15.3.1948, zápisu ze dne 6.10.1948 u správy lesního hospodářství v [obec], knihovní žádosti Ministerstva zemědělství ze dne 26.4.1948 a výměru Okresního národního výboru v [obec] ze dne 4.3.1948, že výše uvedený spoluvlastnický podíl na nemovitostech získala Česká republika do vlastnictví znárodněním nemovitostí v roce 1948; ke dni znárodnění náležel [titul] a [titul]. [jméno] [příjmení], -) ze smlouvy postupní ze dne 13.12.1941, prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 16.3.1993, dopisu A. Plachého datovaného dne 9/ II/1957 a účastnického výslechu žalobce, že smlouva postupní ze dne 13.12.1941 byla mezi jejími účastníky uzavírána jako smlouva fingovaná a účelová, a to výlučně pod tlakem okupace s cílem ochránit pana [titul]. [anonymizováno] před povoláním do vojenské služby či jeho uvězněním, -) z dohody o vydání věci uzavřenou mezi [anonymizována tři slova] a [jméno] [příjmení] z [datum], rozhodnutí Okresního úřadu [obec] z [datum], odvolání z [datum] a rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 4. 1994 sp.zn. 19 Ca 58/94 a účastnického výslechu žalobce, že nárok na předmětný spoluvlastnický podíl ke shora uvedeným pozemkům uplatnila jako jediná matka žalobce [jméno] [příjmení] u Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [obec] v listopadu 1993, kdy rozhodnutím ze dne 2.12.1993 neschválil pozemkový úřad dohodu o vydání nemovitosti. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19.4.1994. Od roku 1994 žalobce a ani jeho právní předchůdci u soudu či jiného úřadu nárok již nijak neuplatňovali. [titul] a [titul]. [jméno] [příjmení] ani nikdo jiný se o zneplatnění smlouvy nikdy ve smyslu § 8 zákona č. 128/1946 Sb. či jiným způsobem nepokusil. V roce 2016 se žalobce dozvěděl o případu [anonymizována dvě slova] (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.9.2015 sp.zn.

I. ÚS 4004/14), což byl impuls k tomu, aby se o svůj majetek ucházel a podal tedy žalobu. -) z darovací smlouvy z roku 1996, že žalobce se stal podílovým spoluvlastníkem vlastníkem zbylých 7/8 předmětných pozemků již v roce 1996. Podle § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících platí, že jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu. Podle § 8 zákona č. 128/1946 Sb., nárok se promlčuje ve třech letech ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., pro rozhodnutí o nároku je příslušný okresní soud, u kterého má osoba, proti níž nárok směřuje, svůj obecný soud, anebo podle volby oprávněného okresní soud, v jehož obvodu je věc, o jejíž vrácení jde. Jak v dané věci žalovaný zcela výstižně podotknul a odkázal na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2017 sp.zn. 22 Cdo 2136/2017 (obdobně ustálená judikatura Nejvyššího soudu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2.5.2017 sp.zn. 22 Cdo 5113/2016, rozhodnutí ze dne 28.8.2018 sp.zn. 22 Cdo 5192/2016 a rozhodnutí ze dne 21.3.2007 sp.zn. 22 Cdo 1703/2006, rozhodnutí ze dne 27.6.2017 sp.zn. 22 Cdo 4591/2016, rozhodnutí ze dne 26.4.2017 sp.zn. 22 Cdo 4716/2016) platí, že podle § 1 zákona č. 128/1946 Sb. jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu. V uvedených případech jde o neplatnost relativní, jejíž účinky nenastávají ze zákona, ale až poté, co je nárok úspěšně uplatněn za podmínek upravených v uvedených právních normách (viz k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 1948, sp. zn. R I 11/48, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn.

II. ÚS 223/96). Nárok bylo třeba uplatnit u soudu (§ 10 odst. 1 zákona č. 128/1945 Sb.); proti národní správě pak nejprve proti orgánu, který národní správu zavedl (§ 9 cit. zákona) Nejvyšší soud dodává, že bylo-li právní jednání uskutečněno za podmínek uvedených v § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., má aplikace tohoto ustanovení jako speciálního zákona ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb. a podle okolností věci s dekretem č. 108/1945 Sb. přednost před obecnými právními předpisy. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného. Tím soud má za vyřešenou i námitku žalobce, že smlouva byla neplatná i podle tehdy platného občanského zákoníku z roku 1811, tzv. ABGB), když opačný výklad by obcházel restituční předpisy, jak dodává Nejvyšší soud Nejvyšší soud uzavírá, že pokud předmětný restituční nárok nebyl u příslušného orgánu uplatněn v prekluzivní lhůtě ve smyslu § 8 zákona č. 128/1946 Sb., zaniká nárok ke dni 17. 6. 1949. Jedinou výjimku z tohoto judikaturou ustáleného pravidla představuje mimořádné uplatnění určovací žaloby ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2.8.2016 sp.zn.

I. ÚS 3943/14 je zde pouze tehdy, pokud je kumulativně splněno to, že žalobce nemohl bez své viny a pro vážnou překážku uplatnit svůj nárok včas a uplatňuje jej bez zbytečného odkladu po odpadnutí překážky, když eventuální překážka, vytvořená politickými poměry po 25. 2. 1948, odpadla k 1. 1. 1990 a žaloba podaná po více než 20 letech (pozn. Doba uváděná Nejvyšším soudem – v daném případě jde o dobu ještě delší a to 30 let) není podána bez zbytečného odkladu. K tomuto výkladu došel Ústavní soud především s ohledem na právní jistotu v majetkových vztazích osob, neboť opačný výklad by znamenal výrazné majetkové přesuny a nejistotu a absolutní zmatek v majetkových právech osob. Aplikujeme-li shora uvedené na tento případ, lze uzavřít, že není pochyb o tom, že předmětná postupní smlouva byla neplatná, nikoliv však absolutně, jak se chybně domnívá žalobce, nýbrž relativně. Odčinění jejich důsledků pak záleželo na uplatnění restitučního nároku, když k tomu stanovil zákonodárce tříletou prekluzivní lhůtu. V řízení bylo zcela jednoznačně prokázáno a samotný žalobce to i potvrdil, že v této lhůtě se [titul] a [titul]. [jméno] [příjmení] ani nikdo jiný o zneplatnění smlouvy ve smyslu § 8 zákona č. 128/1946 Sb. nepokusil. Nárok jako takový tedy zanikl. Prostor pro zcela výjimečné uplatnění určovací žaloby (o což žalobce v tomto řízení usiluje) ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2.8.2016 sp.zn.

I. ÚS 3943/14 zde taktéž není, jelikož eventuální překážka, vytvořená politickými poměry po 25. 2. 1948, na které žalobce opakovaně poukazuje, odpadla k 1. 1. 1990 a žaloba podaná po více než 30 letech není podána bez zbytečného odkladu. Sám žalobce nejprve uvedl, že on ani jeho právní předchůdci svůj nárok nikdy neuplatnili. Poté (nejspíše vědom si shora uvedeného a své procesní a důkazní situace) zcela změnil svá tvrzení a uvedl a prokázal, že jediným, kdo se snažil získat zpět předmětný spoluvlastnický podíl k pozemkům, byla jeho matka, a to nikoliv postupem ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., nýbrž jen u Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [obec], a to až v roce 1993. Sám žalobce uplatňuje nyní nárok až v roce 2020, tj. po více než 30 letech od odpadnutí překážky dané politickými poměry. Soud pro dokreslení případu uvádí, že žalobce se stal podílovým spoluvlastníkem vlastníkem zbylých 7/8 předmětných pozemků již v roce 1996. Žalobcův odkaz na změnu jeho postoje k dané věci, tj. rozhodnutí podat žalobu v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu ve věci bratrů Mašínových v jím několikrát citovaném rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum] sp.zn.

I. ÚS 4004/14 je irrelevantní, z hlediska věci nepodstatný a pro úplnost i nedůvěryhodný, jelikož rozhodnutí je z roku 2015 a žaloba byla podána až v roce 2020. Soud upozorňuje, že předmětné rozhodnutí ne zcela vystihuje podstatu tohoto sporu, nýbrž vyjadřuje se spíše k otázce aktivní věcné legitimace a poučovací povinnosti soudu. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že restituční nárok nejenom zanikl, neboť nebyl uplatněn v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, ale i žalobce nenaplnil striktně stanovené podmínky Ústavním soudem pro výjimečné uplatnění určovací žaloby, jelikož svůj nárok neuplatnil bez zbytečného odkladu po odpadnutí překážky. S ohledem na shora uvedené byla žaloba zamítnuta. Pouze pro úplnost za účelem vypořádání všech námitek soud uvádí, že námitka žalované týkající se vydržení vlastnického práva je v tomto řízení nepodstatná, neboť se netýká předmětu řízení a ani nemůže mít vliv na jeho výsledek, když předmětem tohoto řízení je posuzování, resp. určení vlastnického práva v době předcházející době, kdy se žalovaný (resp. Česká republika) stal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu. Jako taková by přicházela v úvahu až v řízení následném, pro které však není prostor z důvodů uvedených shora a které vedly k zamítnutí žaloby. Pokud jde o náklady řízení, soud postupoval podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému, který byl ve věci zcel úspěšný, přiznal soud právo na plnou náhradu nákladů řízení. Ty tvoří paušální náhradu podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/ 2015 za 3 úkony po 300 Kč a náhrada hotových výdajů spočívající v cestovném na trase [obec], [obec] a zpět ve výši 299 Kč při ujetých 54 km osobním vozidlem [značka automobilu], typ [anonymizováno] s průměrnou spotřebou 4,2 l nafty na 100 km, a to dle předloženého vyúčtování (srov. § 151 o.s.ř., § 1, § 4 vyhlášky č. 358/2019 Sb.) Lhůta k tomuto plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 15 dnů.