19 C 50/2021

Plný text

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , narozená dne datum trvale bytem adresa žalované 2. celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 28 663,13 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba ze dne 19.3.2021, jíž se žalobkyně po žalovaných zavázaných solidárně domáhá zaplacení 28 663,13 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaných zavázaných solidárně domáhala zaplacení 28 663,13 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr a smluvní pokutu. Tvrdila, že s nimi dne 4.4.2012 uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaným poskytla bezúčelový hotovostní úvěr 24 000 Kč, který se jí žalovaní zavázali vrátit spolu s celkovými náklady tohoto úvěru ve výši 15 000 Kč skládajícími se z úroku ve výši 4 800 Kč a úplaty ve výši 10 200 Kč formou 13 pravidelných měsíčních splátek po 3 000 Kč, kdy se první splátka stala splatnou 10. den po uzavření smlouvy a každá další splátka 30. den od splatnosti předchozí splátky. Z celkové částky 39 000 Kč však žalovaní uhradili toliko 24 184,87 Kč a dne 10.12.2012 se dostali do prodlení s plněním, pročež žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 1 154 Kč za každý započatý měsíc prodlení, vzniklo jí tak právo na zaplacení 114 246 Kč. Žalovaní na daný dluh však již ničeho neuhradili. Žalobkyně se tedy po žalovaných domáhá zaplacení zbývající části jistiny a poplatku 14 815,13 Kč a smluvní pokuty, kterou ovšem požaduje toliko za posledních 12 měsíců před podáním žaloby, tedy ve výši 13 848 Kč.

2. Žalovaní se ve věci po celou dobu řízení nevyjádřili.

3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Žalovaní se k jednání soudu bez omluvy nedostavili, o odročení nepožádali. Předvolání k jednání jim bylo doručeno v souladu s § 49 o. s. ř. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedeného dokazování má soud za prokázané následující:

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] plyne, že mezi žalobkyní na straně věřitele a žalovanými na straně dlužníků byla dne 4.4.2012 uzavřena smlouva, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovaným 24 000 Kč a žalovaní se jí zavázala tuto částku vrátit spolu s celkovými náklady tohoto úvěru ve výši 15 000 Kč (celkem tedy částku 39 000 Kč s tím, že měsíční náklady spotřebitele dosahovaly 1 154 Kč) formou 13 pravidelných měsíčních splátek po 3 000 Kč /roková sazba přitom byla sjednána na 20% s tím, že celý úrok a úplata budou uhrazeny v prvních pěti splátkách. Žalovaní přitom podpisem této smlouvy potvrdili, že jim žalobkyně danou částku poskytla při sepsání této smlouvy. Za nedílnou součást této smlouvy přitom byly označeny předpis splátek a Obchodní podmínky. Samotná smlouva má pak podobu formuláře, do kterého jsou vepsány příslušné údaje rukou, a je podepsána všemi účastníky řízení.

6. Z obchodních podmínek vyplývá, že má žalobkyně právo v případě prodlení žalovaných s plněním závazek ze smlouvy zesplatnit. Rovněž bylo dohodnuto, že v tomto případě žalovaní hradí v prvních 5 splátkách pouze úrok a úplatu dle Předpisu splátek, který byl označen za nedílnou součást smlouvy. RPSN přitom dosahovala 179,5%. Rovněž je zde uvedeno, že že se žalovaní pro případ, že nesplní svůj závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru v souladu s dohodnutými podmínkami, zavazují zaplatit smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele a zákonného úroku z prodlení. Konečně obchodní podmínky obsahují i úpravu práva na odstoupení od smlouvy. Obchodní podmínky, přitom byly vytištěny na zadní straně smlouvy o úvěru a byly žalovanými podepsány.

7. Podle předpisu splátek měly být úrok a úplata uhrazeny v prvních pěti splátkách.

8. Z tabulky umoření plyne, že na předmětný dluh žalovaní uhradili toliko 24 184,87 Kč, přičemž se ke dni 10.12.2012 dostali do prodlení.

9. Z předžalobních upomínek a příslušného poštovního podacího archu má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala žalovaným dne 3.2.2021 předžalobní upomínky.

10. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

11. Dne 4.4.2012 spolu žalobkyně v pozici věřitele a žalovaní v pozici spoludlužníků zavázaných solidárně uzavřeli smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovaným úvěr 24 000 Kč a žalovaní se jej zavázali vrátit formou 13 pravidelných měsíčních splátek spolu s úplatou za úvěr a s úroky (20% z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut). Výše úplaty přitom nebyla ve smlouvě dohodnuta, resp. bylo ve smlouvě pouze dohodnuto, že výše měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru činí 1 154 Kč a celkové náklady 15 000 Kč Smlouva přitom byla podepsána všemi účastníky řízení a měla podobu formuláře, do nějž byly příslušné údaje vepsány rukou.

12. Výše RPSN poté byla stanovena v obchodních podmínkách, které byly označeny za nedílnou součást smlouvy, a v nichž byla rovněž zahrnuta úprava odstoupení od smlouvy i smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaných s plněním ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele a zákonného úroku z prodlení.

13. Žalobkyně žalovaným dohodnutou částku poskytla téhož dne, žalovaní však uhradili pouze 24 184,87 Kč, a ke dni 10.12.2012 se tak dostali s plněním do prodlení.

14. Po právní stránce soud věc posoudil s ohledem na § 3028 odst. 3 o.z. dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění k 31.12.2012 (dále ObchZ), ve spojení se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 31.12.2012 (dále obč. zák.).

15. Dle § 262 odst. 4 ObchZ se ve vztazích podle § 261 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení obč. zák. nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiných ustanoveních směřujících k ochraně spotřebitele, je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle obč. zák. a na její společné závazky se použijí ustanovení obč. zák.

16. Podle § 52 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

17. Dle 55 odst. 1 a 3 obč. zák. se nemohou smluvní ujednání spotřebitelských smluv odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

18. Ust. 56 odst. 1 obč. zák. stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle tohoto ustanovení jsou poté neplatná (§ 55 odst. 2 obč. zák.) v tomto ustanovení je provedena směrnice rady č. 93/13/EHS ze dne 15.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle které musejí ujednání spotřebitelských smluv být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

19. Z daného ustanovení poté vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění, zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

20. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady [číslo] (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno.

21. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na něž spotřebitel připojuje svůj podpis). V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu u některých ujednání o spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, vykládat pro spotřebitele co nejpříznivěji (§ 51n. obč. zák.). Princip autonomie a vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti. Zcela jasně je to patrné na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kde je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele.

22. Z § 6 ZSÚ a přílohy č. 3 k tomuto zákonu, vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formou a musí obsahovat minimálně všechny informace, které stanoví příloha č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru. Jedná se o takové informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání. Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Pokud však smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informace vyplývající z přílohy č. 3 k tomuto zákonu jasným, výstižným a zřetelným způsobem, neznamená to neplatnost smlouvy jako celku. V případě, kdy smlouva neobsahuje potřebné informace o poskytnutém úvěru, nastávají důsledky zakotvené v § 8 ZSÚ. Sankcí za náležité nesplnění dané informační povinnosti je to, že se spotřebitelský úvěr od počátku považuje za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách za spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Jediným plněním, které tak může věřitel požadovat kromě splátky jistiny, je úrok ve výši diskontní sazby [obec] národní banky platné v době uzavření smlouvy. Žádné další poplatky ani jakékoliv jiné platby není spotřebitel povinen platit. V případě, že je spotřebitel již zaplatil, má nárok na jejich vrácení, popř. započtení proti nesplacené části jistiny.

23. Dle § 517 odst. 2 obč. zák. má poté, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

24. Na základě těchto ustanovení a shora uvedené skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.

25. Mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovaným poskytla úvěr 24 000 Kč, přičemž se žalovaní zavázali vrátit žalobkyni tento úvěr spolu s úplatou, a úroky. Na úvěr však nakonec uhradili pouze 24 184,87 Kč.

26. Pro vyhodnocení nároku žalobkyně na zaplacení částky uplatněné žalobou je však nutné zabývat se nejprve platností uzavřené smlouvy o úvěru. Proto se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy. Jak je uvedeno výše, byla předmětná smlouva o úvěru žalovanými řádně podepsána. V době podpisu tedy žalovaní věděli, že celková dlužná částka bude činit 39 000 Kč. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, jakým způsobem žalobkyně stanovila výši jednotlivých položek celkových nákladů úvěru, zejména úroku z půjčených peněz a poplatku. Tato smlouva tedy v rozporu s § 6 ZSÚ neobsahuje informace stanovené přílohou č. 3 k tomuto zákonu, tedy povinné informace ke spotřebitelské smlouvě. Jednou z těchto povinných informací je totiž stanovení výpůjční úrokové sazby, podmínek upravujících použití této sazby a případně údaj o jakémkoliv indexu nebo referenční úrokové sazbě použitelné pro počáteční úrokovou sazbu, jakož i o době, podmínkách a postupu pro změnu úrokové sazby.

27. Dále také smlouva neobsahuje údaj o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr (viz příloha č. 3 odst. 1 písmeno e), f) k ZSÚ) a informace o právu na odstoupení od smlouvy a podmínek, za kterých tak lze učinit. Tuto skutečnost přitom nemůže zhojit tvrzení žalobkyně o tom, že takové údaje jsou obsahem obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. V této souvislosti lze opakovaně připomenout nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž Ústavní soud uzavřel, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud tak i přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

28. S ohledem na výše uvedené tedy soud uzavřel, že smlouva o úvěru je v části ujednání o výši celkových nákladů úvěru neplatná, a žalobkyni tak pohledávka na zaplacení uvedených nákladů, nevznikla. Jediným plněním, kterého by se pak mohlo žalobkyni jako věřiteli mohlo dostat, je plnění splátky jistiny s úrokem ve výši diskontní sazby [obec] národní banky platné v době uzavření smlouvy. Požadavek na zaplacení takového úroku však žalobkyně neuplatnila. Z obdobných důvodů poté soud dospěl k závěru, že je neplatné také ujednání týkající se smluvní pokuty, a žalobkyni tak pohledávka na zaplacení smluvní pokuty rovněž nevznikla. Žalobkyně tak nemá na úhradu těchto částek nárok.

29. Jak je uvedeno výše, byl žalovaným žalobcem poskytnut úvěr 24 000 Kč, žalovaní na něj přitom uhradili již 24 184,87 Kč. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I).

30. Výrok II o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalovaným, kteří byli ve věci plně úspěšní a mají tak právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné náklady nevznikly.