6 C 127/2022

Plný text

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení 14 262 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni: a) částku 4 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, b) částku 934 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 614 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 226,11 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 424,85 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 900 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, částky 4 614 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 201 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 079,77 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 202,58 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 268,58 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 4 202,58 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném: a) zaplacení částky 8 714 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba, IČO (dále též„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným byla dne 22. 11. 2015 uzavřena smlouva o půjčce č. 218602. Před jejím poskytnutím právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného požadovanou půjčku splácet. Na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 6 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě jistiny částku 840 Kč jako úrok ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost 1 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč. Dále si žalovaný sjednal doplňkovou službu životního pojištění za 174 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 183 Kč, poslední splátka byla stanovena na 1. 1. 2017. Žalovaný na dané smlouvě právnímu předchůdci žalobkyně uhradil toliko 1 900 Kč, poslední splátka byla uhrazena 2. 10. 2017. Pohledávka byla smlouvou postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni s účinností ke dni 6. 12. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky již žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá celkové dlužné částky ve výši 8 714 Kč sestávající z dlužné jistiny 6 000 Kč a dlužných úhrad za služby 2 714 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 226,11 Kč (ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny 6 000 Kč od 2. 1. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do data postoupení 9. 12. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 424,85 Kč (počítaného z dlužné jistiny 6 000 Kč od 9. 1. 2017, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední splátky, do data postoupení 9. 12. 2019), úroku ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu; a b) zaplacení částky 5 548 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem a žalovaným byla dne 27. 8. 2015 uzavřena smlouva o půjčce č. 183061. Před jejím poskytnutím právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného požadovanou půjčku splácet. Na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 6 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě jistiny částku 840 Kč jako úrok ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost 1 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč. Dále si žalovaný sjednal doplňkovou službu životního pojištění za 174 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 183 Kč, poslední splátka byla stanovena na 6. 10. 2016. Žalovaný na dané smlouvě právnímu předchůdci žalobkyně uhradil toliko 5 066 Kč, poslední splátka byla uhrazena 2. 10. 2017. Pohledávka byla smlouvou postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni s účinností ke dni 6. 12. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky žalovaný již žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá celkové dlužné částky ve výši 5 548 Kč sestávající z dlužné jistiny 4 202,58 Kč a dlužných úhrad za služby 1 345,42 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 201 Kč (ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny 4 202,58 Kč od 7. 10. 2016, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do data postoupení 9. 12. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 079,77 Kč (počítaného z dlužné jistiny 4 202,58 Kč od 14. 10. 2016, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední splátky, do data postoupení 9. 12. 2019), úroku ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny 4 202,58 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 4 202,58 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listiny označené jako smlouva o půjčce č. 218602 ze dne 22. 11. 2015 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu, na jejímž základě žalovanému zaplatil 6 000 Kč a žalovaný se za to zavázal zaplatit poplatek ve výši 4 400 Kč (z toho úrok 840 Kč, poplatek za administrativní činnost 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč). Žalovaný měl splatit celkovou dlužnou částku v 58 týdenních splátkách po 183 Kč.

4. V kartě zákazníka ze dne 22. 11. 2015 je uveden název zaměstnavatele žalovaného, jeho měsíční příjem 15 000 Kč a výdaje: nájem/inkaso 1 500 Kč, výdaje domácnosti 3 700 Kč, splátky/půjčky/alimenty 824 Kč + 2 000 Kč, výdaje na telefon 750 Kč, celkem 8 774 Kč. Žalovaný měl k ověření předložit občanský průkaz, výplatní pásky a pracovní smlouvu/živnostenský list.

5. Z listiny označené jako smlouva o půjčce č. 183061 ze dne 27. 8. 2015 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu, na jejímž základě žalovanému zaplatil 6 000 Kč a žalovaný se za to zavázal zaplatit poplatek ve výši 4 400 Kč (z toho úrok 840 Kč, poplatek za administrativní činnost 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč). Žalovaný měl splatit celkovou dlužnou částku v 58 týdenních splátkách po 183 Kč.

6. V kartě zákazníka ze dne 27. 8. 2015 je uveden název zaměstnavatele žalovaného, jeho měsíční příjem 14 000 Kč a výdaje: nájem/inkaso 1 500 Kč, výdaje domácnosti 3 700 Kč, splátky/půjčky/alimenty 2 000 Kč, výdaje na telefon 200 Kč, celkem 7 400 Kč. Žalovaný měl k ověření předložit občanský průkaz, výplatní pásky, výpis z účtu a pracovní smlouvu/živnostenský list.

7. Z dopisu ze dne 6. 12. 2019 a poštovního podacího lístku ze dne 7. 1. 2020 plyne, že dne 7. 1. 2020 právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení obou předmětných pohledávek a vyzval jej k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu.

8. Z dopisu ze dne 7. 5. 2020 a poštovního podacího lístku ze dne 10. 5. 2020, že žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k zaplacení obou pohledávek.

9. Z žalobkyní předložených listin soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvy č. 218602 ze dne 22. 11. 2015 a č. 183061 ze dne 27. 8. 2015, na jejichž základě byla žalovanému poskytnuta částka vždy ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto částky splácet spolu s úroky, poplatky za administrativní činnost a poplatky za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný na smlouvu č. 218602 zaplatil celkem 1 900 Kč, poslední splátka byla uhrazena 2. 10. 2017. Na smlouvu č. 183061 uhradil 5 066 Kč, poslední splátka byla uhrazena 2. 10. 2017. Pohledávky byly v prosinci 2019 postoupeny z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným dne 7. 1. 2020, v němž byla obsažena i výzva k zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně měl dle tvrzení žalobkyně před poskytnutím zápůjček zkoumat schopnost žalovaného splácet, a to z jím předložených dokladů (občanský průkaz, výplatní pásky, výpis z účtu a pracovní smlouva). Kopiemi těchto dokladů však žalobkyně dle svého tvrzení nedisponuje.

10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 1 tehdy účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

13. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (právnická osoba anonymizováno . anonymizována dvě slova a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

14. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2015 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

16. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

17. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaným poskytnuté informace o jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, ze zákaznických karet se podává, že právní předchůdce žalobkyně ověřil před uzavřením smluv majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy, z výplatních pásek a v případě karty zákazníka ze dne 27. 8. 2015 též z výpisů z bankovního účtu.

18. K tomu soud konstatuje, že žalobkyně svoje tvrzení o ověřování úvěruschopnosti žalovaného (právním předchůdcem žalobkyně) ani přes výzvu soudu nikterak neprokázala, a proto je soud bez dalšího nemůže považovat za pravdivé. Není prokázáno, zda právní předchůdce žalobkyně při sjednávání předmětných smluv ověřoval majetkové poměry žalovaného z jím předložených dokladů. I kdyby však žalovaný při sjednávání smlouvy odpovídající dokumenty předložil, čemuž nasvědčují podpisy obou smluvních stran na zákaznických kartách, skutečnost, že je žalobkyně, resp. její právní předchůdce nearchivuje, popř. je odmítá předložit soudu, nasvědčuje tomu, že se jedná spíše o kontrolu formální, pokud vůbec nějakou. Úvahy žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce o schopnosti žalovaného splácet zápůjčky učiněné před uzavřením předmětných smluv proto nemohou být přezkoumány soudem. Za přijetí argumentace žalobkyně by věřitelům stačilo poskytnout soudu zákaznické karty, v nichž je uvedeno, že doklady svědčící o majetkové situaci dlužníka byly předloženy, aniž by tyto doklady byly dodány soudu (a aniž by bylo zřejmé, zda je věřitel skutečně řádně zkoumal a zabýval se jimi), a bez dalšího by podmínka ověřování úvěruschopnosti musela být považována za splněnou. V takovém případě by však posuzování podmínky předchozího ověřování úvěruschopnosti věřitelem bylo ryze formální a soud by nemohl splnit svoje poslání ochrany základních práv a svobod, jak vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky. Z tohoto důvodu nemůže obstát blíže neodůvodněný opačný závěr vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 (viz bod 17), na nějž odkázala žalobkyně a jímž se zdejší soud ze shora vyložených důvodů necítí být vázán.

19. Soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětné smlouvy jsou z tohoto důvodu absolutně neplatné (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

20. Částky 2 x 6 000 Kč proto představují bezdůvodné obohacení, na jehož vydání má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Nelze proto přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy, tj. na úroky, poplatky za administrativní činnost a poplatky za hotovostní inkaso splátek.

21. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že odměny za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek považuje s ohledem na jejich značnou výši (ve vztahu k jistině) fakticky za skrytý úrok. Výše plnění nárokovaného žalobkyní po žalovaném (srov. sjednaná RPSN ve výši 75,72 %) je nemravná, pročež soud tomuto požadavku žalobkyně nemůže přiznat ochranu. K tomu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021, v němž Nejvyšší soud shledal oprávněnou požadované a rozhodcem přiznané plnění u úvěru se sjednanou RPSN ve výši 75,08 % (tj. ve srovnatelné výši jako v nyní posuzované věci) za natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že bylo namístě dle Nejvyššího soudu exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též„ o. s. ř.“), zastavit. I z hlediska nepřiměřeně vysokých plnění, k nimž se žalovaný jako slabší smluvní strana při uzavírání smluv s profesionálním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů zavázal, je proto třeba dané smlouvy hodnotit jako zjevně se příčící dobrým mravům, a tudíž absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z.

22. Jelikož předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 2 x 6 000 Kč představující jistiny poskytnuté žalovanému. Ze samotných tvrzení žalobkyně se však podává, že žalovaný ke dni 2. 10. 2017 zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně na smlouvu ze dne 22. 11. 2015 částku v celkové výši 1 900 Kč a ke dni 2. 10. 2017 zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně na smlouvu ze dne 27. 8. 2015 částku v celkové výši 5 066 Kč. Část bezdůvodného obohacení tedy byla žalovaným vydána a žalobkyně má nárok na jistiny ve výši 4 100 Kč (smlouva ze dne 22. 11. 2015), resp. ve výši 934 Kč (smlouva ze dne 27. 8. 2015).

23. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (ve vztahu k nové právní úpravě obsažené v o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalobkyně ani přes výzvu soudu netvrdila ani neprokázala, kdy poprvé žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky. Proto soud vycházel z žalobkyní předloženého oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, v němž byla obsažena i výzva k zaplacení pohledávek z obou smluv. Dle předloženého podacího lístku byl tento dopis odeslán žalovanému poštou dne 7. 1. 2020 - tento dopis soud považuje za doručený žalovanému dnem 10. 1. 2020 (§ 573 o. z.). Bezdůvodné obohacení mělo být vydáno nejpozději do 10 dnů od doručení dopisu, tj. do 20. 1. 2020. Bezdůvodné obohacení je proto splatné až od 21. 1. 2020 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužných částek 4 100 Kč a 934 Kč (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Tento zákonný úrok z prodlení v prvním pololetí roku 2020, kdy se žalovaný fakticky dostal do prodlení, představoval 10 % ročně, nicméně soud nemohl překročit žalobní návrh a žalobkyni přiznal toliko úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jak žalobkyně navrhovala.

24. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl.

25. V daném sporu byl více procesně úspěšný žalovaný, pročež by mu náležela poměrná část náhrady nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. Ze spisu se však podává, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a nevznikly mu žádné náklady řízení. Proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

26. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuci.