6 C 154/2025

Plný text

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované o zaplacení 12 322 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 900 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 900 Kč od 17. 6. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 2 600 Kč od 28. 7. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 3 822 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 422 Kč od 17. 6. 2024 do 27. 7. 2025, úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 2 600 Kč od 28. 7. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 822 Kč od 28. 7. 2025 do zaplacení.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 12 322 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, společnost , Anonymizováno, dále též „právní předchůdce žalobkyně“), uzavřel s žalovanou dne 3. 4. 2024 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 8 500 Kč, který musel být splacen spolu s příslušenstvím nejpozději do 16. 6. 2024. Žalovaná prostředky čerpala, avšak nevrátila ani přes výzvu. Proto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 322 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, a to od 17. 6. 2024, tj. ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k zaplacení, do zaplacení. Dlužná částka 12 322 Kč se skládá z jistiny 8 500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 570,49 Kč a úroku 251,51 Kč. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalované řádně oznámeno.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V průběhu řízení před soudem žalobkyně podáním ze dne 12. 2. 2026 sdělila, že z důvodu administrativní chyby nezapočetla částku 5 900 Kč, kterou žalovaná uhradila právnímu původnímu věřiteli ještě před podáním žaloby. Ohledně částky 5 900 Kč a odpovídajícího zákonného úroku z prodlení proto žalobkyně vzala žalobu částečně zpět. Soud tudíž v souladu s § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), v uvedené části výrokem I. tohoto rozsudku řízení zastavil.

4. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:

5. Dle nepodepsané smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 3. 4. 2024, poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 8 500 Kč. Žalovaná měla tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 36 % ročně, tj. 251,51 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru. Ten měl v případě včasného splacení činit 2 856,39 Kč (v takovém případě by žalovaná jednorázově splatila 11 607,90 Kč a RPSN by činila 4331,72 %). V případě překročení doby splatnosti měl poplatek za sjednání úvěru činit 3 570,49 Kč, v takovém případě by jednorázová výše splátky činila 12 322 Kč, RPSN 9062,72 %.

6. Dle dopisu , právnická osoba, ., byla na účet patřící žalované č. 2081229083/0800 dne 3. 4. 2024 (v dopise je chybně uvedeno datum 3. 4. 2025) připsána částka 8 500 Kč z účtu č. 67686689/0300 patřícího právnímu předchůdci žalobkyně. Odeslání této částky na onen účet plyne i z žalobkyní předloženého potvrzení ČSOB o provedení transakce (zde je již uvedeno datum 3. 4. 2024).

7. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2025 včetně přílohy č. 1 (seznamu postoupených pohledávek) plyne, že předmětná pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

8. Žalobkyně soudu předložila dopisy ze dne 16. 7. 2025, které představovaly předžalobní výzvu a oznámení právního předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky na žalobkyni. Jistou vadou na kráse bylo, že dopisy byly adresovány zcela jiné osobě než žalované. Přesto soud nemá pochyb, že žalobkyně i její právní předchůdce v této době vyhotovili dopisy obdobného znění, jež byly odeslány žalované. Dle potvrzení provozovatele poštovních služeb totiž byla poštovní zásilka dne 21. 7. 2025 právním zástupcem žalobkyně skutečně odeslána žalované. Soudu je přitom z vlastní činnosti známo, že tyto dopisy žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce jsou vždy formulovány obdobně (právní předchůdce žalobkyně oznámí postoupení pohledávky na žalobkyni a téhož data právní zástupce žalobkyně současně vyzve dlužníka k zaplacení ve lhůtě tří dnů – oba dopisy jsou následně odeslány v téže poštovní zásilce dlužníkovi). Soud má proto za prokázané, že žalobkyně poštovní zásilku s těmito dopisy dne 21. 7. 2025 skutečně odeslala žalované.

9. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná měli dne 3. 4. 2024 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalované) úvěrovou smlouvu, v níž si měli sjednat úvěr pro žalovanou ve výši 8 500 Kč. Žalovaná měla tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 36 % ročně, tj. 251,51 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru. Ten měl v případě včasného splacení činit 2 856,39 Kč (v takovém případě by žalovaná jednorázově splatila 11 607,90 Kč a RPSN by činila 2856,39 %). V případě překročení doby splatnosti měl poplatek za sjednání úvěru činit 3 570,49 Kč, v takovém případě by jednorázová výše splátky činila 12 322 Kč, RPSN 9062,72 %. Právní předchůdce žalobkyně dne 3. 4. 2024 zaplatil žalované částku 8 500 Kč. Žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně pouze částku 5 900 Kč, dále již nezaplatila žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci ničeho ani přes výzvu odeslanou dne 21. 7. 2025 s třídenní lhůtou k plnění. Tato zásilka obsahovala i dopis právního předchůdce žalobkyně oznamující žalované postoupení pohledávky na žalobkyni.

10. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná řádně vyrozuměna.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

15. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

16. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

17. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na uvážení poskytovatele spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

18. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník evidentně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

19. Žalobkyně pak přes výzvu nepředložila žádný doklad svědčící o tom, že by její právní předchůdce ověřoval příjmy a výdaje žalované. Žalobkyně dokonce ani přes výzvu netvrdila, že by jakékoliv příjmy a výdaje žalovaného její právní předchůdce vůbec zjišťoval, natož ověřoval.

20. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

21. Další důvod absolutní neplatnosti smlouvy pak představuje její zjevný rozpor s dobrými mravy.

22. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

24. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

25. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky (sestava 1193 – „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR - nové obchody“, úvěry na spotřebu) obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v dubnu 2024 činila 9,14 %. Ve smlouvě je uvedena zápůjční úroková sazba 36 % ročně, nicméně soud vycházel z výše RPSN (v případě řádného splácení) 4331,72 %. Sjednaná RPSN tak dosahuje cca 474násobku obvyklé úrokové sazby (v případě překročení doby splatnosti se jednalo o 9062,72 %, tj. více než 990násobek obvyklé výše úrokové sazby). Sjednaný poplatek 2 856,39 Kč (při překročení doby splatnosti 3 5570,49 Kč) pak soud vzhledem k výši jistiny fakticky považoval za skrytý úrok.

26. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovanou (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku, resp. poplatku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok (byť zde označený jako poplatek) a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.

27. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

28. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě výrazně nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).

29. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky apod.) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 8 500 Kč. Žalovaná již přitom právnímu předchůdci žalobkyně vrátila částku 5 900 Kč. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 600 Kč a výrokem III. tohoto rozsudku ve zbývající části žalobu zamítl.

30. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaná byla poprvé prokazatelně vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě tří dnů v dopise odeslaném žalobkyní dne 21. 7. 2025. Tento dopis soud považuje za doručený třetím následujícím pracovním dnem, tj. dnem 24. 7. 2025 (§ 573 o. z.). Třídenní lhůta pro zaplacení tak uplynula dne 27. 7. 2025. Teprve od následujícího dne (28. 7. 2025) proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z dlužné nesplacené jistiny 2 600 Kč. Za období před 28. 7. 2025, jakož ani z částky převyšující 2 600 Kč, soud ze shora vyložených důvodů žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal. Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo ve druhém pololetí roku 2025, představoval 11,5 % ročně. Proto soud nemohl přiznat žalobkyni ani uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně.

31. V řízení byla procesně úspěšnější žalovaná. Do procesního neúspěchu žalobkyně soud započítává i částku 5 900 Kč s příslušenstvím, pro niž bylo řízení zastaveno, neboť k zastavení řízení nedošlo pro chování žalované (ta částečně plnila ještě před podáním žaloby). Žalovaná by měla právo na částečnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla nicméně v průběhu řízení pasivní a žádné náklady řízení jí nevznikly. Proto soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

32. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).