6 C 168/2023

Plný text

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení 14 024 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 470 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 470 Kč od 29. 1. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 554 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 014,93 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 198,84 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 769,83 Kč od 15. 12. 2022 do 28. 1. 2023, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 299,83 Kč od 29. 1. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 26,1 % ročně z částky 7 769,83 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 14 024 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], [IČO] (dále též„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou byla dne 5. 12. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 283664496. Před jejím poskytnutím právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalované požadovanou půjčku splácet. Na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované 10 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě jistiny částku (poplatek) 9 554 Kč jako součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 103 Kč, částky za zpracování zápůjčky a další péči o zákazníka ve výši 4 891 Kč a pojistného. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 52 týdenních splátkách po 377 Kč, poslední splátka byla stanovena na 3. 12. 2020. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Žalovaná na dané smlouvě právnímu předchůdci žalobkyně uhradila toliko 5 530 Kč, poslední splátka byla uhrazena 16. 5. 2021. Pohledávka byla smlouvou postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni smlouvou ze dne 14. 12. 2022 s účinností ke dni 16. 12. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky již žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho. Žalobkyně se tedy žalobou domáhala celkové dlužné částky ve výši 14 024 Kč sestávající z dlužné jistiny 7 769,83 Kč a dlužného poplatku 6 254,17 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 198,84 Kč (ve výši 26,1 % ročně z dlužné jistiny 7 769,83 Kč od 4. 12. 2020, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do data postoupení 14. 12. 2022), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 014,93 Kč (počítaného z dlužné jistiny 7 769,83 Kč od 24. 5. 2021, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, do data postoupení 14. 12. 2022), úroku ve výši 26,1 % ročně z dlužné jistiny 7 769,83 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny 7 769,83 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. 283664496 ze dne 5. 12. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřel smlouvu, na jejímž základě žalované zaplatil v hotovosti 10 000 Kč a žalovaná se za to zavázala zaplatit poplatek ve výši 7 994 Kč (z toho úrok 3 103 Kč a částku za zpracování zápůjčky a další péči o zákazníka ve výši 4 891 Kč). Žalovaná měla splatit celkovou dlužnou částku v 52 týdenních splátkách po 377 Kč (poslední splátka činí 327 Kč) počínaje sedmým kalendářním dnem po uzavření smlouvy, každá další splátka byla splatná do konce dalšího následujícího sedmidenního období. Úroková sazba činila 56 %, RPSN byla sjednána ve výši 263,12 %.

4. V zákaznické kartě - žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 5. 12. 2019 je uvedeno, že žalovaná je svobodná, má 1 vyživovanou osobu, je na mateřské/rodičovské dovolené, její čistý měsíční příjem činí 13 944 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 21 500 Kč, celkové příjmy domácnosti tak dosahují 35 444 Kč. Její odhadované měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Žalovaná měla k ověření předložit„ výměr mateřské“.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 a poštovního podacího lístku ze dne 13. 1. 2023 plyne, že právní předchůdce žalobkyně dne 13. 1. 2023 odeslal žalované vyrozumění o tom, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a současně ji vyzval k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od doručení dopisu.

6. Z dopisu ze dne 1. 6. 2023 a podacího lístku se podává, že žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu.

7. Z žalobkyní předložených listin soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřel smlouvu č. 283664496 ze dne 5. 12. 2019, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku splácet spolu s úrokem a částkou za zpracování zápůjčky a další péči o zákazníka. Žalovaná na předmětnou smlouvu zaplatila celkem 5 530 Kč, poslední splátka byla uhrazena 16. 5. 2021, více nezaplatila ani přes předžalobní výzvu z června 2023. Pohledávka byla v prosinci 2022 postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem odeslaným dne 13. 1. 2023, v němž byla obsažena i výzva k zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně měl dle tvrzení žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost žalované splácet, a to z jí předloženého dokladu o výměře dávky peněžité pomoci v mateřství. Kopií tohoto dokladu však žalobkyně dle svého tvrzení nedisponuje.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

9. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Předmětná pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., o čemž právní předchůdce žalobkyně jakožto postupitel žalovanou v lednu 2023 řádně vyrozuměl dle § 1882 odst. 1 o. z.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 14. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

15. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [obec] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

16. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

18. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2019.

19. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2019 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

21. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

22. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalované proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Právní předchůdce žalobkyně měl mít k dispozici výměr o dávce vyplácené žalované (patrně dávce peněžité pomoci v mateřství), tímto dokladem však žalobkyně dle svého tvrzení nedisponuje. Není tak zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně skutečně měl v době před uzavřením předmětné smlouvy k dispozici alespoň jeden doklad svědčící o majetkové situaci žalované. Dle žalovanou vyplněné zákaznické karty měly další příjmy její domácnosti představovat částku 21 500 Kč, z tvrzení žalobkyně je však patrné, že tento údaj vyplněný žalovanou její právní předchůdce neověřoval vůbec. Stejně tak se právní předchůdce žalobkyně nezabýval výdaji žalované - spokojil se s částkou„ odhadovaných měsíčních výdajů žadatele“ ve výši 3 000 Kč.

23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně bylo ryze formální.

24. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

25. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že odměnu za„ zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky Providentu v případě úmrtí zákazníka“ považuje s ohledem na její značnou výši (ve vztahu k jistině) fakticky za skrytý úrok. Výše plnění nárokovaného žalobkyní po žalované (srov. sjednaná RPSN ve výši 263,12 %) je nemravná, pročež soud tomuto požadavku žalobkyně nemůže přiznat ochranu. K tomu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021, v němž Nejvyšší soud shledal oprávněnou požadované a rozhodcem přiznané plnění u úvěru se sjednanou RPSN ve výši 75,08 % (tj. v ještě mnohem nižší výši než v nyní posuzované věci) za natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že bylo namístě dle Nejvyššího soudu exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též„ o. s. ř.“), zastavit. I z hlediska nepřiměřeně vysokých plnění, k nimž se žalovaná jako slabší smluvní strana při uzavírání smlouvy s profesionálním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů zavázala, je proto třeba danou smlouvu hodnotit jako zjevně se příčící dobrým mravům, a tudíž absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z.

26. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.) ve výši 10 000 Kč představující jistinu poskytnutou žalované. Ze samotných tvrzení žalobkyně se však podává, že žalovaná ke dni 16. 5. 2021 zaplatila právnímu předchůdci žalobkyně na předmětnou smlouvu částku v celkové výši 5 530 Kč.

27. Část bezdůvodného obohacení tedy byla žalovanou vydána a žalobkyně má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 4 470 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

28. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalobkyně uvedla, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dopisem ze dne 16. 12. 2022. Dle přiloženého podacího lístku byl tento dopis odeslán žalované dne 13. 1. 2023 - tento dopis soud považuje za doručený žalované dnem 18. 1. 2023 (§ 573 o. z.). Bezdůvodné obohacení mělo být vydáno nejpozději do 10 dnů od doručení dopisu, tj. do 28. 1. 2023. Žalovaná je tak v prodlení až od 29. 1. 2023 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 4 470 Kč (§ 1970 o. z.). Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v lednu 2023, činil 15 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), nicméně soud nemohl překročit žalobní návrh, v němž žalobkyně nárokovala úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně (srov. podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1203/2007). Proto soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 470 Kč až od 29. 1. 2023 do zaplacení.

29. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl.

30. V daném sporu byla více procesně úspěšná žalovaná, pročež by jí náležela poměrná část náhrady nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. Ze spisu se však podává, že žalovaná byla v řízení zcela pasivní a nevznikly jí žádné náklady řízení. Proto soud žádné z účastnic náhradu nákladů řízení nepřiznal.

31. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).