6 C 18/2026

Plný text

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci žalobkyně: B2 Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 150 976,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 143 820,46 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 143 820,46 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 28 196,42 Kč, úroku ve výši 7 % ročně z částky 143 820,46 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 150 976,46 Kč od 24. 9. 2025 do 23. 10. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 7 156 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 143 820,46 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20 088 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 150 976,46 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, společnost právnická osoba. (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru č. 223182825, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 500 000 Kč, který měl splácet spolu s úrokem 7 % ročně pravidelnými měsíčními splátkami. Žalovaný nesplácel řádně a včas, a proto právní předchůdce žalobkyně prohlásil veškeré pohledávky z předmětné smlouvy za okamžitě splatné ke dni 20. 3. 2025. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni smlouvou ze dne 18. 9. 2025. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení jistiny 143 820,46 Kč, poplatků 7 156 Kč, úroku do 23. 9. 2025 ve výši 12 171,24 Kč, úroku z prodlení do 23. 9. 2025 ve výši 8 869,18 Kč, úroku ve výši 7 % p. a. z částky 143 820,46 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 146 520,46 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení. Žalovaný nezaplatil ničeho ani přes výzvu. Za celou dobu žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně toliko 356 179,54 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

4. Dle smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček ze dne 7. 6. 2017 se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 500 000 Kč, z toho 374 761,67 Kč na splacení jiného úvěru žalovaného u právního předchůdce žalobkyně a zbývající částku přímo žalovanému. Žalovaný se zavázal úvěr pravidelně splácet. Úroková sazba činila 7 %, RPSN dosahovala 7,32 %.

5. V čestném prohlášení o zasílání mzdy ze dne 7. 6. 2017 žalovaný prohlásil, že na jeho účet u právního předchůdce žalobkyně byla zasílána mzda, konkrétně dne 9. 2. 2017 v částce 27 721 Kč, dne 9. 3. 2017 v částce 25 092 Kč, dne 11. 4. 2017 v částce 29 851 Kč a dne 10. 5. 2017 v částce 27 561 Kč. Žalovaný souhlasil, že pro jeho žádost o úvěr bude na základě uvedených údajů použita částka čistého měsíčního příjmu 27 561 Kč.

6. V žádosti o úvěr (konsolidace půjček) je mimo jiné uvedeno, že žalovaný je svobodný, od narození dosud bydlí u rodičů, má pracovní poměr na dobu neurčitou od 2. 5. 2012, celkový čistý měsíční příjem jeho domácnosti činí 65 000 Kč.

7. V oznámení ze dne 21. 3. 2025 právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného, že prohlašuje úvěr za splatný kvůli porušování smluvních podmínek.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 byla předmětná pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

9. Dopis ze dne 9. 10. 2025, dle přiloženého potvrzení odeslaný 13. 10. 2025, představuje předžalobní výzvu žalovanému se lhůtou k zaplacení v délce 7 dnů.

10. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný dne 7. 6. 2017 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr 500 000 Kč (větší část úvěru byla určena na konsolidaci jiného závazku žalovaného). Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas. Žalovaný měl tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 7 % ročně, RPSN činila 7,32 %. Žalovaný na úvěr vrátil 356 179,54 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně ověřoval příjem žalovaného (cca 27 000 Kč měsíčně), vůbec však neověřoval jeho výdaje). Předmětná pohledávka byla v září 2025 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně dne 13. 10. 2025 zaslala žalovanému předžalobní výzvu, v níž ho vyzvala k zaplacení do 7 dnů. Tento dopis je první prokazatelně odeslanou výzvou k plnění.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 16. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2017 trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

17. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka – spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

19. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

20. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

21. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

22. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

23. Z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Právní předchůdce žalobkyně výpisem z účtu ověřil příjmy žalovaného cca 27 000 Kč měsíčně (tvrzené příjmy domácnosti 65 000 Kč však nijak neověřoval a nadto se další členové domácnosti nezavázali předmětný úvěr splácet, proto z této částky nemohl vycházet). Jeho výdaje však neověřoval vůbec. Žalovaný sice uvedl, že bydlí u rodičů, právní předchůdce žalobkyně se však toto tvrzení nepokusil jakkoliv ověřit či zjistit, zda a v jaké výši žalovaný přispívá rodičům na výdaje spojené s bydlením (nájem, splátka úvěru, energie, pojištění, poplatky apod.) a jaké jsou jeho další výdaje (strava, ošacení, léky apod.). Na svoji povinnost ověřit nejen příjmy, ale i výdaje žalovaného rezignoval a spokojil se s jakýmsi statistickým modelem. Ten může být vhodným doplňkem, nemůže však nahradit primární povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru nejen dotázat se spotřebitele – žadatele o úvěr – na jeho příjmy a výdaje, ale především tato tvrzení spotřebitele důkladně ověřit na základě předložených listin.

24. Zdejší soud si je vědom existence rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. další spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých, úvěry od nebankovních subjektů s vysokými smluvními plněními apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem.

25. Nadto lze podotknout, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 jsou v rozporu s východisky obsaženými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, kde je uvedeno, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

26. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné.

27. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. též např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

28. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky apod.) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 500 000 Kč. Žalovaný však již vrátil právnímu předchůdci žalobkyně částku 356 179,54 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 143 820,46 Kč.

29. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 7 dnů v dopise odeslaném žalobkyní dne 13. 10. 2025. Tento dopis soud považuje za doručený třetím následujícím pracovním dnem, tj. dnem 16. 10. 2025 (§ 573 o. z.). Sedmidenní lhůta pro zaplacení tak uplynula dne 23. 10. 2025. Teprve od následujícího dne (24. 10. 2025) proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z dlužné nesplacené jistiny 143 820,46 Kč. Za období před 24. 10. 2025, jakož ani z částky převyšující 143 820,46 Kč, soud ze shora vyložených důvodů žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal. Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo ve druhém pololetí roku 2025, představoval 11,5 % ročně. Proto soud nemohl přiznat žalobkyni ani uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně.

30. Jelikož je smlouva absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádná smluvní plnění (např. smluvní úrok či poplatky).

31. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

32. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 156 462,87 Kč (79,9 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 39 414,40 Kč (20,1 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 59,8 % nákladů řízení (79,9 % minus 20,1 %). Ty tvoří zaplacený soudní poplatek 6 040 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. odměna za 3 úkony právní služby [převzetí zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé, tj. úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu] po 7 140 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5, dále 3 x 450 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 4, a rovněž náhrada za DPH ve výši 4 781,70 Kč (21 % z částky 22 770 Kč) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Plná náhrada nákladů řízení by činila 33 591,70 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 20 088 Kč (59,8 % z částky 33 591,70 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

33. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce tří dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. Odvolání se podává u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a rozhoduje o něm Krajský soud v Hradci Králové. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.