6 C 6/2026

Plný text

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 065,71 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 950,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 2 950,92 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 14 114,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 690,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 065,71 Kč od 21. 11. 2024 do 9. 9. 2025, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 114,79 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 2 950,92 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 16 566,71 Kč od 21. 11. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 17 065,71 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným byla uzavřena smlouva o vydání kreditní karty EASY karta č. 3372017. Před jejím uzavřením právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného požadovaný úvěr splácet. Žalovaný na základě smlouvy mohl provádět hotovostní a bezhotovostní transakce, tedy měl možnost čerpat peněžní prostředky až do výše sjednaného limitu ve výši původně 20 000 Kč. Výše úrokové sazby činila 23,99 %, žalobkyně však uplatňuje smluvní úrok dle právních předpisů ve výši 12,75 % ročně. Žalovaný nehradil sjednané plátky řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně proto zesplatnil úvěr. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2025 byla pohledávka postoupena ke dni 3. 6. 2025 na žalobkyni. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení jistiny úvěru 16 566,71 Kč, poplatků ve výši 499 Kč, smluvního úroku 1 690,35 Kč splatného ke dni 20. 11. 2024, úroku ve výši 12,75 % ročně z jistiny 16 566,71 Kč od 21. 11. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z celkové částky 17 065,71 Kč od 21. 11. 2024 do zaplacení. Celkem žalovaný na úvěr vyčerpal 142 061,83 Kč a uhradil 139 110,91 Kč. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

4. V návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty EASY č. 3372017 ze dne 15. 2. 2022 žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, nejvyšší dosažené vzdělání: vyučen, je zaměstnancem – manuálním pracovníkem. Dále sdělil název zaměstnavatele, výši čistého měsíčního příjmu 28 700 Kč, nezbytných měsíčních výdajů 6 900 Kč a splátek úvěru 900 Kč. Požádal o úvěrový limit 20 000 Kč. Jako zápůjční úroková sazby kreditní karty je uvedeno 23,99 %, RPSN měla činit 26,72 %. Dle dokumentu právního předchůdce žalobkyně ze dne 17. 2. 2022 byl návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty akceptován.

5. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2025 byla předmětná pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Dle potvrzení právního předchůdce žalobkyně mu byla úplata za postoupené pohledávky zaplacena dne 3. 6. 2025.

6. Z výpisů z účtu kreditní karty i vlastních tvrzení žalobkyně se podává, že žalovaný na předmětné kreditní kartě vyčerpal celkem 142 061,83 Kč a uhradil 139 110,91 Kč.

7. Dopis ze dne 25. 8. 2025, dle podacího lístku odeslaný téhož dne, představoval předžalobní výzvu žalovanému s lhůtou k plnění do 9. 9. 2025. Žalobkyně dále předložila dopis ze dne 20. 11. 2024, jímž její právní předchůdce zesplatnil úvěr, a současně dodala údajné podací číslo zásilky, v níž měl být dne 20. 11. 2024 tento dopis odeslán žalovanému. Nicméně jedná se o vlastní dokument žalobkyně, nikoliv o potvrzení provozovatele poštovních služeb o odeslání zásilky. Proto soud za první prokazatelně odeslanou výzvu k plnění považuje až předžalobní výzvu ze dne 25. 8. 2025.

8. Žalobkyně přes výzvu soudu nepředložila žádný dokument, z něhož by bylo patrné ověření příjmů či výdajů, resp. majetkové situace žalovaného.

9. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu ze dne 17. 2. 2022 o vydání kreditní karty EASY karta č. 3372017. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta kreditní karta s úvěrovým limitem 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet spolu s různým příslušenstvím. Před uzavřením smlouvy žalovaný uvedl, že má čistý měsíční příjem 28 700 Kč, výdaje 6 900 Kč a měsíční splátky úvěrů ve výši 900 Kč. Žalobkyně přes výzvu soudu nepředložila žádný dokument, z něhož by vyplývalo jakékoliv ověření majetkové situace, resp. příjmů a výdajů žalovaného. První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému odeslána dne 25. 8. 2025 se stanovenou lhůtou k plnění do 9. 9. 2025. Předmětná pohledávka byla s účinností od 3. 6. 2025 postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

10. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

12. Předmětná pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v únoru 2022 trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

17. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. původně právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

19. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

20. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

21. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

22. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

23. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty uvedl příjem 28 700 Kč čistého měsíčně ze zaměstnání, měsíční výdaje 6 900 Kč a další splátky úvěrů 900 Kč. Ani žalobkyně však přes výzvu soudu netvrdila (a už vůbec neprokázala), že by její právní předchůdce tato tvrzení žalovaného jakkoliv ověřoval.

24. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné.

25. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. též např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

26. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 142 061,83 Kč, na kterou však žalovaný uhradil 139 110,91 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nevrácenou část jistiny ve výši 2 950,92 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

27. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 25. 8. 2025, žalovaný měl dle této výzvy plnit do 9. 9. 2025. Jelikož tak neučinil, od 10. 9. 2025 je v prodlení. Teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. Zákonný úrok pro prodlení, k němuž došlo v září 2025, činí 11,5 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 2 950,92 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení. Z uvedených důvodů nelze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení za dobu před 10. 9. 2025, z částky přesahující 2 950,92 Kč a ve výši přesahující 11,5 % ročně.

28. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl. To se týká jak zbývajícího zákonného úroku z prodlení, tak jakýchkoliv dalších smluvních plnění (smluvní úrok, poplatky apod.). Jelikož smlouva byla absolutně neplatná, žalobkyni žádná smluvní plnění nenáleží.

29. V řízení byl celkově procesně úspěšnější žalovaný, proto má právo na částečnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný byl ovšem v řízení pasivní a žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud výrokem III. rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

30. Lhůta k plnění byla stanovena v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Soud o věci rozhodl bez jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).