10 C 307/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní titul Dagmar Štefancovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 406 Kč

I. Žaloba se co do zaplacení 10 406 Kč zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky smluvní pokuty 10 406 Kč s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 410 000 Kč. Tento úvěr byl účelově vázán na koupi automobilu, který žalovaný převzal do užívání v den uzavření smlouvy. Součástí úvěrové smlouvy bylo rovněž ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke shora uvedenému automobilu. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 8 736 Kč počínaje dnem 27. 11. 2015. Žalovaný přestal od 41. měsíční splátky splatné dne 27. 3. 2019 úvěr splácet. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 28. 7. 2019. Na pohledávku žalobkyně z úvěru byla započtena (uhrazena) částka 539 859,18 Kč. Žalobkyně se domáhá dosud dlužné částky smluvní pokuty 10 406 Kč (0,1 % denně z částky 122 604,18 Kč od 30. 9. 2019 do 31. 12. 2019). Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného při sjednání úvěru vycházela zejména z historických informací o žalovaném jako spotřebiteli za celou skupinu právnická osoba, ze zdrojů veřejně přístupných (insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí atd.), i neveřejných, které jsou žalobkyni dostupné jako členovi zájmových sdružení, přičemž členové se vzájemně informují o platební morálce klientů. Dále žalobkyně vycházela z dalších registrů a databází, explicitních listů (black listů), dále žalobkyně zkoumala příjmy a výdaje žalovaného, zohlednila nutnost finanční rezervy, provedla scoringový model na základě demografických a statistických informací. Žalobkyně vycházela z tvrzeného příjmu žalovaného 62 500 Kč měsíčně, který uvedl, že bydlí ve vlastním bytě (domě), náklady na bydlení uváděl ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalobkyně postupovala v souladu se svými vnitřními předpisy. Žalovaný zpočátku splátky splácel řádně a včas, proto je možno usuzovat na to, že byl schopen úvěr splatit. Nadto žalobkyně uvádí, že při neposouzení úvěruschopnosti žalovaného by byla smlouva o úvěru neplatná pouze relativně.

2. Žalovaný se k podané žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115 a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z předložených důkazních prostředků soud zjistil následující skutkový stav. Z doložené smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi účastníky dne datum a mandátní smlouvy ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 410 000 Kč (potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru), kdy tento úvěr byl účelově vázán na nákup vozidla AUDI A5 Sportback. Součástí úvěrové smlouvy bylo rovněž ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke shora uvedenému automobilu, auto bylo převedeno na žalobkyni, žalovaný mohl vozidlo bezplatně užívat. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 10,12 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 8 736 Kč, přičemž první z nich byla splatná 27. 11. 2015. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky smlouvy o úvěru. Dle bodu VI. 2 jestliže se klient dostane do prodlení s úhradou tří měsíčních splátek, stávají se splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti a vyplývající ze smlouvy, a to dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky. Ze sazebníku, který byl nedílnou součástí smlouvy, byla zjištěna výše pokuty za prodlení s úhradou splátek 10 % z dlužné částky. Na základě protokolu o předání – převzetí automobilu ke smlouvě bylo žalovanému dne 27. 10. 2015 předáno vozidlo. Žalovaný smlouvu uzavřel jako spotřebitel. Ve smlouvě uvedl, že je zaměstnán jako podnikatel, majitel podniku s čistým měsíčním příjmem 62 500 Kč. Ke smlouvě byl doložen splátkový kalendář, žalovaný měl hradit splátky od 27. 11. 2015 do 27. 10. 2020. Žalovanému byl poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Z přehledu plateb pro smlouvu bylo zjištěno, jakým způsobem žalovaný splácel splátky, když přestal sjednané splátky splácet řádně a včas a došlo k zesplatnění jistiny 28. 7. 2019 (zásilka). Celkem žalovaný uhradil 539 859,18 Kč do 9. 1. 2020. Dne 18. 11. 2019 došlo k odstoupení od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze strany žalobkyně. Za vymožení dlužné částky po žalovaném byla vymáhací společností vyfakturována částka nákladů 4 694 Kč fakturou číslo ze dne 22. 3. 2018, což žalobkyně společnosti uhradila (výpis pohybu na účtu).

5. Na základě předžalobní upomínky ze dne 27. 5. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dosud dlužné částky smluvní pokuty 10 406 Kč s tím, že jinak bude podána žaloba. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do 7 dnů od data odeslání upomínky (poštovní podací arch).

6. Dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“)., Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 25. 2. 2013, dále jen zákon o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Dle § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

10. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 27. 10. 2015 finanční prostředky ve výši 410 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách.

11. Vzhledem k citovanému ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, se soud musel zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel mimo rámec své podnikatelské činnosti a mimo rámec samostatného výkonu svého povolání. Tuto povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného měla žalobkyně na základě článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne 23. 4. 2008 a § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Směrnice je založena na principu úplné harmonizace, ve smyslu článku 27 se směrnice měla používat od 12. 5. 2010. Soud přitom má povinnost jako orgán veřejné moci aplikovat právo ES přednostně před českým na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, a to právě v případě jejich rozporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/08). Princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Flaminio Costa v E.N.E.L., C -6/64, ECLI:EU:C: 1964. Směrnice jsou bezprostředně účinné, nelze přitom spotřebitelům upřít práva, která jim směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 jasně a přímo uděluje. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10).

12. Problematikou posuzovaní úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek soudního dvora EU, ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA vs. Ingrid Bakkaus a další, C 44913, ECLI:EU:C: 2014: 2464).

13. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně neprokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se spokojila pouze s tvrzením žalovaného, že pobírá čistý měsíční příjem 62 500 Kč, toto nebylo při uzavření smlouvy doloženo. Co se týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Bylo přitom dle názoru soudu povinností žalobkyně se na tuto skutečnost dotazovat popř. prověřit, kupříkladu dokladem SIPO. Vzhledem ke skutečnosti, že poskytovaná částka byla poměrně vysoká, bylo na místě ze strany žalobkyně očekávat vyšší míru obezřetnosti při prověřování úvěruschopnosti žalovaného, a to zejména ve vztahu k jeho příjmům. Žalovaný nebyl přitom dotazován na své další výdaje, což je podstatný článek pro posouzení celkové schopnosti žalovaného úvěr splatit. Přitom soud uvádí, že skutečnost, že žalovaný zpočátku splátky hradil, není rozhodující, neboť proces posouzení úvěruschopnosti je nutno posuzovat ke dni uzavření úvěrové smlouvy.

14. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, když pouze ničím nepodložené tvrzení o příjmu nemůže být považováno za dostatečné.

15. Shora citované ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti v citovaných ustanoveních občanského zákoníku. Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Soudní dvůr rovněž označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance v GK, C -679/18, ECLI:EU:C: 2020). Sankce relativní neplatnosti smlouvy nemůže splňovat podmínku účinné (efektivní), přiměřené a odrazující sankce, přičemž soudy jsou povinny k eurokonformnímu výkladu ustanovení zákona.

16. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Jestliže pak smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena, nemohlo žalobkyni vzniknout právo na úhradu smluvní pokuty, neboť je akcesorická, její vznik a trvání je závislé na vzniku a trvání hlavního závazku. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný, a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.