10 C 384/2018

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 37 100 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 37 100 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 10. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 38 490 Kč, k rukám jeho zástupce, advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 3 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení původně částky 126 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným každý vlastní id. polovinu bytové jednotky [číslo] v budově [adresa] na pozemku parc. č. st. [číslo] v [obec], včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku. Jelikož byt minimálně od 5. 5. 2014 užíval výlučně žalovaný, žalobkyni za období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2018, vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající obvyklému nájemnému ve výši 7 000 Kč za každý z 36 měsíců. Žalobkyně v průběhu řízení doplnila, že mezi účastníky neexistovala dohoda o užívání bytu. Článek V. dohody o vypořádání SJM, která byla uzavřena pro účely nesporného rozvodu, uvádí jen to, kde bude žalovaný fakticky bydlet, rozhodně nehovoří o podmínkách a způsobu užívání bytu. Žalovaný měl k dispozici stejnopis dohody a pouze jeho liknavostí nedošlo k zápisu jeho vlastnického práva. Jde-li o rozpor s dobrými mravy, žalovaný byt po nějakou dobu pronajímal a následně prodal za cenu o 700 000 Kč vyšší, nežli byl účastníky vypořádán, a to za situace, kdy o něj projevila zájem sama žalobkyně.

2. Žalovaný nárok neuznal s tím, že mezi účastníky existovala dohoda o užívání bytové jednotky. I když nebyl z titulu dohody o vypořádání SJM podán návrh na vklad vlastnického práva k bytu v jeho prospěch, neznamená to neplatnost ostatních ujednání této dohody. V čl. III. a čl. V. dohody bylo ujednáno, že žalovaný zůstane v bytě nadále bydlet, za což žalobkyně obdrží finanční vypořádání. Žalobkyně si po podpisu dohody o vypořádání SJM ponechala všechny stejnopisy s tím, že její právní zástupce zajistí vše potřebné na katastrálním úřadě. Následně jej ujišťovala, že dohoda o vypořádání SJM platí. Žalovaný si své povinnosti z dohody splnil, naopak žalobkyně záměrně nepodala návrh na vklad ke katastrálnímu úřadu, posléze učinila prohlášení o vzniku podílového spoluvlastnictví a znovu na sebe přepsala to, čeho se předtím smluvně vzdala. Žalovaný neměl z nájmu bytu žádný příjem, následně jej musel prodat, aby žalobkyni mohl vyplatit. Žalovaný rovněž uznal, že nebyl dbalý při zápisu svého vlastnického práva, nicméně za toto zaplatil tím, že za byt platil dvakrát. Uplatňovaný nárok je proto v rozporu s dobrými mravy.

3. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. [číslo jednací], žalobu zamítl (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o povinnosti žalobkyně uhradit náklady vzniklé státu (výrok III). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 5. 2021, č. j. [číslo jednací] k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části I. výroku ohledně částky 88 900 Kč s 9% úrokem ročně z prodlení od 10. 7. 2018 do zaplacení. Ohledně částky 37 100 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 10. 7. 2018 do zaplacení, včetně II. a III. výroku pak rozsudek zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud vyložil, že po dobu od 1. 10. 2015 do 12. 11. 2017 (tedy do 3 let od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství), což představuje částku 88 900 Kč, měl režim užívání bytu charakter SJM, pročež vznik bezdůvodného obohacení je vyloučen. Co se týká zbylého žalovaného období, krajský soud uvedl, že názor okresního soudu o existenci smlouvy o bezúplatném užívání bytu je předčasný, neboť žalovanému se nedostalo poučení dle § 118a o. s. ř.

4. Předmětem řízení se v návaznosti na usnesení krajského soudu tedy stal požadavek žalobkyně na zaplacení částky 37 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z uvedené částky, představující dle žaloby bezdůvodné obohacení za užívání bytu žalovaným od 13. 11. 2017 do 30. 9. 2018.

5. Soud ve věci provedl dokazování listinnými důkazy – výpisy z katastru nemovitostí, dohodou o vypořádání společného jmění manželů, úpravě bydlení a výživného pro dobu po rozvodu manželství ze dne 5. 5. 2014, potvrzením o transakci ze dne 20. 4. 2016, rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 11. 2014, č. j. [číslo jednací], návrhem na vklad práva do katastru nemovitostí s prohlášením o vzniku podílového spoluvlastnictví, usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 2. 2021, [anonymizováno] [číslo jednací], sdělením katastrálního úřadu o dosažených cenách nemovitostí, a rovněž znaleckým posudkem [číslo] ze dne 2. 1. 2020, obsahem spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. [spisová značka], informacemi banky o mimořádné splátce úvěru s příkazem k převodu ze dne 26. 2. 2018, předžalobní výzvou ze dne 20. 3. 2018 a 22. 6. 2018 a předžalobní komunikací účastníků. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

6. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 14. 12. 2017 pro obec a katastrální území Hodonín, [list vlastnictví], vlastnila žalobkyně s žalovaným v režimu SJM bytovou jednotku [číslo] nacházející se v domě [adresa] na pozemku parc. st. [číslo], včetně podílu na společných částech domu a pozemku o velikosti [číslo].

7. Účastníci dne 5. 5. 2014 sjednali Dohodu o vypořádání společného jmění manželů, úpravě bydlení a výživného pro dobu po rozvodu manželství. V čl. III. A se mimo jiné dohodli, že shora označenou bytovou jednotku nabude do svého výlučného vlastnictví žalovaný po nabytí účinnosti této dohody, tj. po právní moci o rozvodu, vkladem do katastru nemovitostí. Vedle toho se žalovaný zavázal uhradit překlenovací úvěr a úvěr ze stavebního spoření a dále žalobkyni zaplatit na vypořádacím podílu částku 170 000 Kč, a to do 6 měsíců od účinnosti předmětné dohody. V čl. V. bylo ujednáno, že žalovaný bude nadále bydlet i po nabytí účinnosti této dohody v bytě na adrese [ulice a číslo] v [obec] a žalobkyně na adrese [ulice a číslo] v [obec], kde již bydlí. Podle čl. VII. byla dohoda vyhotovena v 6 stejnopisech, kdy jedno vyhotovení mělo být předloženo s žádostí o rozvod, 4 měly být zaslány katastrálnímu úřadu a jedno obdržet právní zástupce žalobkyně, který dohodu sepisoval.

8. Podle potvrzení o transakci žalovaný převedl na bankovní účet žalobkyně dne 20. 4. 2016 částku 160 000 Kč.

9. Rozsudkem nadepsaného ze dne 3. 11. 2014, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 12. 11. 2014, bylo rozvedeno manželství účastníků.

10. Dne 18. 12. 2017 podala žalobkyně návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch svůj a žalovaného, a to každému v podílu o velikosti id. poloviny. Přílohou žádosti bylo mimo jiné prohlášení žalobkyně o vzniku podílového spoluvlastnictví ze dne 14. 12. 2017. Žalobkyně v něm prohlásila, že jelikož ani po třech letech po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání dohodou zapsanou do katastru nemovitostí a ani nebyl podán návrh na jeho vypořádání soudem, byt je od 13. 11. 2017 v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Žalobkyně dále prohlásila, že práva k nemovitostem nebyla ke dni prohlášení mezi ní a žalovaným sporná ani pochybná.

11. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 9. 3. 2020 pro obec a [katastrální uzemí], [list vlastnictví], vlastnila žalobkyně s žalovaným předmětný byt v režimu podílového spoluvlastnictví, každý v rozsahu id. polovina, včetně podílu na společných částech domu a pozemku každý o velikosti [číslo].

12. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 10. 2019, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 22. 11. 2019, byla zamítnuta žaloba na určení, že [celé jméno žalovaného] je vlastníkem shora označené bytové jednotky.

13. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 2. 2021, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 22. 2. 2021, byl schválen smír, jímž bylo spoluvlastnictví účastníků k dané bytové jednotce zrušeno, tato byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, za což se zavázal žalobkyni uhradit 420 700 Kč.

14. Podle sdělení katastrálního úřadu o dosažených cenách nemovitostí, žalovaný předmětný byt prodal za cenu 2 300 000 Kč na základě kupní smlouvy ze dne 21. 4. 2021.

15. S ohledem na zjištěný skutkový stav považoval soud za nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení provádět dokazování výslechem svědků navržených žalobkyní, a to [jméno] [příjmení] a žalovaným, a to [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]; ostatně, provedení těchto důkazů se žádný z účastníků po vrácení věci okresnímu soudu již znovu nedomáhal. Soud ani blíže nehodnotil provedený důkaz předžalobní výzvou ze dne 20. 3. 2018. Žalobkyně tuto listinou dokládala své tvrzení, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o užívání bytu a žalobkyně měla zájem o její převod do svého vlastnictví, nicméně skutečnost, že by žalobkyně chtěla následně byt získat pro sebe, není pro posouzení dané věci relevantní.

16. Podle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 odst. 1, 2 o. z., co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

17. Soud má na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno postupem podle § 757 o. z. Jednou ze zákonných podmínek pro tzv. nesporný rozvod je doložení dohody o úpravě majetkových poměrů a bydlení manželů po rozvodu manželství. Manželství účastníků zaniklo okamžikem právní moci rozsudku o rozvodu dne 12. 11. 2014. V čl. III dohody bylo ohledně úpravy majetkových poměrů sjednáno, že žalovaný získá do svého výlučného vlastnictví předmětnou bytovou jednotku a naopak se zavázal doplatit překlenovací úvěr a úvěr ze stavebního spoření a dále na vypořádacím podílu částku 170 000 Kč. V čl. V. bylo ohledně úpravy bydlení po rozvodu manželství výslovně dohodnuto, že žalovaný bude v bytě„ nadále bydlet i po nabytí účinnosti této dohody“, zatímco žalovaná zůstane bydlet na adrese [adresa žalobkyně], pročež čl. III. A dohody pozbyl svých věcněprávních i obligačních účinků.

18. Podstatou sporu mezi účastníky se stala otázka, zda žalobkyni vzniklo právo žádat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení z titulu výlučného užívání bytu náležejícího do podílového spoluvlastnictví účastníků po dobu od 13. 11. 2017 do 30. 9. 2018. Soud má z níže popsaných důvodů za to, že nikoliv, jelikož mezi účastníky existovala dohoda o bezúplatném užívání předmětné bytové jednotky výhradně žalovaným. Tato skutečnost pak u žalobkyně vylučuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejího spoluvlastnického podílu.

19. Podle konstantní judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012 nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016), spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti.

20. Žalobkyně oprávněnost svého nároku stran částky 37 100 Kč založila na tom, že mezi účastníky neexistovala žádná dohoda o užívání bytové jednotky. Dohoda o vypořádání SJM byla uzavřena toliko pro účely nesporného rozvodu s tím, že bylo třeba vypořádat právní titul bydlení, bez stanovení dalších podmínek užívání a dále, že čl. V. dohody nelze interpretovat jako dohodu o bezúplatném užívání bytu. Těmto argumentům soud nepřisvědčil.

21. Pokud by byla dohoda o vypořádání SJM a o bydlení sjednávána pouze pro to, aby konstatovala, kde budou účastníci po rozvodu fakticky bydlet a aby byly splněny zákonné předpoklady pro možnost konání tzv. nesporného rozvodu, bez toho aniž by se jimi účastníci hodlali také následně skutečně řídit, jednalo by se o nepoctivé a neplatné právní jednání. Podle názoru soudu, závaznost dohody o vypořádání SJM a úpravě bydlení nelze vázat jen na možnost rozvést se bez zjišťování příčin rozvratu manželství s tím, že by okamžikem právní moci rozsudku o rozvodu manželství, resp. okamžikem, kdy by soud konstatoval splnění podmínek nutných pro rozvod podle § 757 o. z., by tato dohoda pozbyla pro účastníky své závaznosti. Pokud by soud přistoupil na vnímání této dohody tímto pohledem žalobkyně, znamenalo by to jednak, že by si v dohodě o vypořádání SJM a o úpravě bydlení mohli manželé sjednat jakékoliv (zákonem dovolené) podmínky s vědomím, že po rozvodu manželství se jimi nebudou muset následně řídit a že dohoda o úpravě bydlení má pouze jakousi evidenční funkci stran sdělení adresy účastníků.

22. Dále třeba uvést, že i když neprovedením vkladu vlastnického práva v zákonné tříleté lhůtě pozbyla dohoda závaznosti ohledně vůle účastníků, aby se výlučným vlastníkem bytu stal žalovaný, neznamená to, že by platnosti pozbyla celá dohoda o vypořádání SJM a o úpravě bydlení a že by účastníci od této dohody jako celku uplynutím této doby bez dalšího odstoupili. Úprava majetkových poměrů manželů po rozvodu manželství a úprava bydlení jsou dva samostatné instituty, které lze od sebe oddělit, a ani případná neplatnost dohody o vypořádání SJM nezpůsobuje sama o sobě neplatnost dohody o úpravě bytových poměrů účastníků. Zákon ostatně stanovuje nevyvratitelnou domněnku spjatou se zánikem účinnosti dohody pouze ohledně vypořádání dříve společného jmění, nikoliv však ohledně dohody o bydlení, u které nebylo třeba žádné další následné aktivity účastníků v podobě vkladu práva do katastru nemovitostí, a která tak zůstala v platnosti i účinnosti i po uplynutí tří let po zániku společného jmění účastníků.

23. Z obsahu předmětné dohody o vypořádání SJM a o úpravě bydlení má soud za to, že mezi účastníky bylo jasným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem dohodnuto, že bytová jednotka připadne žalovanému, za což vyplatí žalobkyni podíl (viz čl. III. dohody) a v návaznosti na to bylo v čl. V. dohody, uvedením výrazu„ nadále“, deklarováno pokračování v užívání bytu žalovaným. Článek V. ani jiná část dohody neobsahuje žádné ujednání o úplatnosti užívání bytové jednotky. Ujednání o tom, že žalovaný zůstane bydlet bezúplatně, tj.„ zdarma“ ve vlastním bytě, by bylo zcela nadbytečné, neboť logicky vyplývá z kontextu celé věci. V dohodě lze spatřovat úmysl a vůli účastníků zachovat status quo, aniž by jejich stávající bytové poměry měly být jakkoliv měněny. Účastníci ostatně ani netvrdili, že v době sjednávání smlouvy spolu řešili, že by měl žalovaný za užívání svého bytu žalobkyni cokoliv hradit, a to ani do budoucna. Sama žalobkyně, byť si musela být vědoma, že návrh na vklad výlučného vlastnictví nebyl žalovaným podán, otázky bydlení a vydání bezdůvodného obohacení začala řešit až po několika letech v souvislosti s podáním žaloby v roce 2018. Lze tak konstatovat, že předmětná dohoda obsahuje ujednání účastníků o bezúplatném užívání bytové jednotky a je v ní rovněž obsažen právní důvod bydlení žalovaného v tomto bytě. Skutečnost, že žalobkyně následně nabyla nemovitost do svého podílového spoluvlastnictví, nepředstavuje v posuzované věci takovou změnu poměrů, pro kterou by dohoda o bydlení účastníků pozbyla ohledně sjednané„ bezúplatnosti“ své závaznosti.

24. Soud tedy na základě shora uvedeného uzavřel, že pokud předmětný byt užíval výlučně žalovaný, nedošlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení ani v době od 1. 10. 2015 do 12. 11. 2017, jak uvedl již krajský soud, ani v době od 13. 11. 2017 do 30. 9. 2018, a to z důvodu existence dohody o bezúplatném užívání nemovitosti. Žaloba byla proto zamítnuta i co do zbývajícího požadavku žalobkyně na zaplacení částku 37 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky.

25. Nad rámec shora uvedeného konstatuje, že žalobu by nemohl shledat důvodnou ani s ohledem na žalovaným tvrzené porušení dobrých mravů ze straně žalobkyně. Předně třeba poukázat na zásadu, že smlouvy se mají dodržovat (pacta sunt servanda) a rovněž, že je třeba v právním styku jednat poctivě, a to nejenom v době sjednávání dohody, ale i v průběhu jejího trvání. Nahlíženo na celý proces sjednání a podpisu smlouvy o vypořádání SJM a o úpravě bydlení mezi účastníky, žalovaný očividně spoléhal na to, že převod vlastnictví zajistí žalobkyně, resp. její právní zástupce, jenž připravoval i samotnou dohodu o vypořádání SJM a jemuž byl také po podpisu dohody smluvními stranami doručen také jeden její stejnopis. Lze souhlasit s tím, že žalovaný měl a mohl být jistě bdělejší při kontrole převodu bytové jednotky a neměl se spoléhat na ujišťování žalobkyně, že vše zařídí. Je nicméně otázkou, proč zápis vlastnického práva neiniciovala žalobkyně, resp. její právní zástupce, který obsah smlouvy formuloval. Na straně žalovaného tak dle názoru soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem mohlo vzniknout oprávněné očekávání, že právní zástupce žalobkyně podá návrh na vklad do katastru nemovitostí. I když mělo dojít k zápisu vlastnictví ve prospěch žalovaného, nelze tvrdit, že to byl výlučně on, kdo měl zajistit podání návrhu na vklad. Pokud bylo mezi účastníky dohodnuto, že vlastnictví přejde na žalovaného, jednalo se o společnou vůli účastníků, přičemž žalobkyně zároveň projevila svou vůli nadále nebýt vlastnicí bytu a sjednáním dohody o vypořádání SJM se chtěla z tohoto majetkoprávního poměru vyvázat. I s přihlédnutím k premise, že vlastnictví zavazuje, mohla podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rovněž sama žalobkyně. Soud má tudíž za to, že v posuzované věci (věcněprávní účinky dohody o vypořádání SJM a nevyvratitelná domněnka spoluvlastnictví účastníků jsou věcí zcela jinou) nemůže žádný z účastníků těžit z toho, že druhý z nich nepodal návrh na vklad práva ke katastrálnímu úřadu, a že v rozporu s tím, co bylo mezi nimi, tedy inter partes, dohodnuto, nedošlo k převodu vlastnictví.

26. Současně nelze odhlédnout od toho, že žalobkyně si nechala bezprostředně po uplynutí tříleté doby dle § 741 o. z. zapsat své spoluvlastnické právo, což sice zákon umožnuje, nicméně to bylo zcela v rozporu s dohodou o vypořádání SJM, dle které měl byt nabýt pouze žalovaný. Žalobkyně v návrhu na zápis podílového spoluvlastnictví prohlásila, že práva k nemovitostem nejsou ke dni učinění tohoto prohlášení mezi ní a žalovaným sporná ani pochybná, což je tvrzení, které se s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti věci, zjevně nezakládá na pravdě. Vedle toho, žalobkyně po žalovaném vyžadovala vydání bezdůvodného obohacení od 1. 10. 2015 do 12. 11. 2017, tedy i po dobu, kdy dosud neuplynula zákonná tříletá lhůta pro podání návrhu na zápis výlučného vlastnictví ve prospěch žalovaného a kdy nepochybně i ona sama mohla dle tehdy ještě účinné dohody tento návrh podat sama, nebo vyzvat žalovaného, ať tak učiní sám. Nadto, žalovaný nejenom uhradil částku 160 000 Kč z titulu dohody o vypořádání SJM, zavázal se uhradit zůstatek dluhu z úvěru a meziúvěru, ale rovněž se sjednaným smírem č. j. [číslo jednací] zavázal uhradit žalobkyni částku 420 700 Kč. Za to, aby nabyl bytovou jednotku do svého výlučného vlastnictví, tedy poskytl žalobkyni již dvakrát dohodnuté protiplnění. Domáhá-li se tedy žalobkyně nyní kompenzace za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovaným, jednalo by se dle soudu s ohledem na všechny uvedené okolnosti věci o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kterému by soud nemohl poskytovat právní ochranu.

27. V řízení byl plně úspěšný žalovaný, proto mu soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení, které představují náklady související se zastupováním žalovaného advokátem, tj. odměna a náhrada jeho hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ vyhláška“). Za 5 úkonů učiněných do rozhodnutí odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky (tj. převzetí a příprava zastoupení, podání odporu, účast na jednání dne 4. 11. 2019, vyjádření ze dne 14. 11. 2019 a vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 5. 5. 2021) a jeden úkon podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky ve výši ½ sazby (vyjádření k odvolání proti rozhodnutí procesní povahy) mu náleží celkem odměna ve výši 33 770 Kč, stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky z tarifní hodnoty 126 000 Kč, čemuž odpovídá odměna 6 140 Kč za jeden úkon právní služby. Za další úkon právní služby po rozhodnutí odvolacího soudu (účast na jednání soudu dne 10. 9. 2021) mu náleží odměna ve výši 2 620 Kč, stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky, z tarifní hodnoty 37 100 Kč. Dále žalovanému náleží náhrada hotových výdajů jeho zástupce po 300 Kč podle § 13 odst. 4 této vyhlášky za každý učiněný úkon právní služby, tj. částka 2 100 Kč. Dohromady přiznal soud žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 38 490 Kč.

28. Výrok o nákladech řízení státu se opírá o § 148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Stát v dané věci vynaložil náklady řízení ve výši 3 800 Kč v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení]. Soud proto procesně neúspěšnou žalobkyni zavázal, aby uvedenou částku nahradila ČR – Okresnímu soudu v Hodoníně ve lhůtě stanovené ve III. výroku tohoto rozsudku.