13 C 106/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 27 743,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 743,57 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 27 743,57 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 4. 11. 2019 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému 50 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 95,90 % ročně v 48 splátkách po 4 098 Kč měsíčně (úroková sazba pak byla v rámci marketingové akce ponížena na 95,68 % ročně). Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a v důsledku prodlení žalovaného došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 29. 12. 2020. Před zesplatněním žalovaný ve splátkách uhradil 24 588, po zesplatnění pak uhradil 12 668,43 Kč; celkem tak žalobkyni uhradil 37 256,43 Kč. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 77 065,26 Kč, Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení dlužné nové jistiny spolu s přirostlým úrokem v celkové výši 27 743,57 Kč.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2025, č. j. 13 C 106/2025-61 bylo řízení k návrhu žalobkyně (který nebyl jakkoli blíže odůvodněn) částečně zastaveno ohledně částky 15 000 Kč. Po částečném zastavení se tak žalobkyně domáhala zaplacení pohledávky ve výši 12 743,57 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 4. 11. 2019 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. hodnota, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 95,90 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 4 098 Kč [viz část A) smlouvy]. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 6. 11. 2019, které mu dle dodejky bylo doručeno dne 18. 11. 2019. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila Předsmluvní formulář - Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také Splátkový kalendář a Prohlášení klientů, Informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru, kde žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. A konečně žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalovaného.

5. Z hodnocení klienta ze dne 4. 11. 2019 plyne, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 767 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 5 410 Kč s tím, že částka 3 410 Kč představovala životní minimum, částku ve výši 1 800 Kč tvořily náklady na bydlení a částka 200 Kč byly ostatní výdaje. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný a bydlí u rodičů. Pracovní smlouvou a potvrzením zaměstnavatele bylo doloženo, že žalovaný byl od 19. 10. 2015 zaměstnán u společnosti právnická osoba. (přičemž od 1. 1. 2019 došlo k přechodu práv a povinností zaměstnance pod právnická osoba), zaměstnavatelem bylo potvrzeno, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Z výplatních pásek žalovaného za období srpen 2019 a září 2019 soud zjistil, že v srpnu 2019 byla žalovanému vyplacena čistá mzda 19 731 Kč a v září 2019 mu byla vyplacena čistá mzda 17 803 Kč. Rovněž náhledem do mobilního bankovnictví (detail platby, provedené platby) bylo ověřeno, že dne 9. 9. 2019 došla žalovanému na účet od právnická osoba částka 18 842 Kč a dne 8. 10. 2019 částka 17 049 Kč. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam.

6. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 50 000 Kč vyplacena dne 5. 11. 2019 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo první stranou výpisu z tohoto účtu z 31. 10. 2019. Dále byla výplata úvěru doložena i výpisem z účtu žalobkyně.

7. Dopisem ze dne 19. 5. 2020 žalobkyně sdělila žalovanému, že ochranná doba ke smlouvě o úvěru začíná dnem 1. 5. 2020 a končí dnem 31. 7. 2020 a po tuto dobu je úroková sazba ponížena; zároveň byla žalovanému zaslán upravený splátkový kalendář.

8. Žalobkyně průběžně (dopisy ze dne 27. 4. 2020, 30. 7. 2020, 25. 11. 2020 a 28. 11. 2020) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 29. 12. 2020 (oznámení) žalobkyně oznámila žalovanému, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky 83 506 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy. Dle karty klienta žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 37 256,43 Kč.

9. Předžalobní výzvou ze dne 7. 5. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

10. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části doložila žalobkyně pracovní smlouvu, dvě výplatní pásky a náhled na účet žalovaného v mobilním bankovnictví. Co se týče výdajové stránky, zde se však žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala (žalovaným uvedené výdaje na bydlení 1 800 Kč a ostatní výdaje 200 Kč), přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z dokladů SIPO, z výpisů z účtu atd.) K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Ani postup, kdy žalobkyně vycházela ze statistických dat (částka životního minima 3 410 Kč) není postačující, neboť životní náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr vždy řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 23. Žalovaný na svůj závazek uhradil 37 256,43 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu 12 743,57 Kč. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že ohledně žalovaného bylo (k návrhu žalovaného) zahájeno insolvenční řízení, v němž bylo zjištěno, že je v úpadku. Insolvenční řízení však bylo zároveň (týmž usnesením č. j. KSBR 30 INS 12888/2025-A-14 ze dne 24. 11. 2025) zastaveno, neboť žalovaný si (stejně jako v předchozím insolvenčním řízení) své povinnosti řádně neplnil, bylo též konstatováno, že jím deklarovaná mzda 17 984 Kč měsíčně neodpovídá situaci na trhu práce. Soud tedy vzal na jedné straně v úvahu, že žalovaný je zřejmě zaměstnán a má pravidelný příjem, na straně druhé však jeho majetková situace naplňuje kritéria úpadku. Pří zvážení výše dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení zbylé části jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle něhož soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná náhradu nákladů řízení, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno, představuje její „neúspěch ve věci“. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, což bylo celkem 27 743,57 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 12 743,57 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 46 % a z 54 % neúspěšná (z 54 % byl úspěšný žalovaný). Žalovaný, který tak byl ve věci převážně úspěšný, by tudíž měl vůči žalobkyni právo na náhradu 8 % nákladů řízení. Jelikož mu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.