13 C 108/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 95 277 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 47 491,48 Kč, a to do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 34 139,62 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 70 664,28 Kč od 10. 12. 2021 do 19. 2. 2024, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 70 321,79 Kč od 20. 2. 2024 do 12. 3. 2024, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 69 381,16 Kč od 13. 3. 2024 do 12. 7. 2024, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 65 801,48 Kč od 13. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 16. 11. 2021 dosáhne částky 239 443 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 84 273 Kč od 16. 11. 2021 do 25. 11. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 83 373 Kč od 26. 11. 2021 do 29. 12. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 82 373 Kč od 30. 12. 2021 do 23. 3. 2023, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 80 096,26 Kč od 24. 3. 2023 do 25. 4 2023, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 78 250,39 Kč od 26. 4. 2023 do 12. 5. 2023, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 75 641,81 Kč od 13. 5. 2023 do 14. 6. 2023, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 73 680,61 Kč od 15. 6. 2023 do 12. 7. 2023, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 72 128,51 Kč od 13. 7. 2023 do 11. 1. 2024, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 71 362,51 Kč od 12. 1. 2024 do 19. 2. 2024, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 70 321,79 Kč od 20. 2. 2024 do 12. 3. 2024, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 69 381,16 Kč od 13. 3. 2024 do 12. 7. 2024, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 65 801,48 Kč od 13. 7. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 95 277 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastnicemi byla dne 19. 7. 2021 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované 71 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 64,59 % ročně v 48 splátkách po 4 737 Kč měsíčně (a to včetně úhrady za pojištění ve výši 580 Kč měsíčně). Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, její doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, ve splátkách uhradila pouze částku 5 037 Kč; v důsledku prodlení žalované se splácením došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 14. 11. 2021. Žalovaná po zesplatnění úvěru uhradila ještě 1 900 Kč. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 79 815 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, poplatků za pojištění schopnosti splácet ve výši 1 160 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 904,02 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 925,60 Kč (tj. ve výši 64,59 % ročně z částky 70 664,28 Kč od 16. 11. 2021 do 9. 12. 2021), úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 70 664,28 Kč od 10. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 16. 11. 2021 dosáhne částky 239 443 Kč a dále požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 84 273 Kč od 16. 11. 2021 do 25. 11. 2021 ve výši 179,08 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 83 373 Kč od 26. 11. 2021 do 29. 12. 2021 ve výši 669,30 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 82 373 Kč od 30. 12. 2021 do zaplacení.

2. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 5. 2026, č. j. 13 C 108/2022-88, bylo řízení z části zastaveno (důvodem pro částečné zastavení byly úhrady žalované ve výši 16 571,52 Kč provedené po podání žaloby).

3. Po částečném zastavení se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 63 243,48 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, úhrad za pojištění schopnosti splácet ve výši 1 160 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 904,02 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 925,60 Kč (tj. ve výši 64,59 % ročně z částky 70 664,28 Kč od 16. 11. 2021 do 9. 12. 2021), úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 70 664,28 Kč od 10. 12. 2021 do 19. 2. 2024, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 70 321,79 Kč od 20. 2. 2024 do 12. 3. 2024, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 69 381,16 Kč od 13. 3. 2024 do 12. 7. 2024, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 65 801,48 Kč od 13. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 16. 11. 2021 dosáhne částky 239 443 Kč a dále požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 84 273 Kč od 16. 11. 2021 do 25. 11. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 83 373 Kč od 26. 11. 2021 do 29. 12. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 82 373 Kč od 30. 12. 2021 do 23. 3. 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 80 096,26 Kč od 24. 3. 2023 do 25. 4 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 78 250,39 Kč od 26. 4. 2023 do 12. 5. 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 75 641,81 Kč od 13. 5. 2023 do 14. 6. 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 73 680,61 Kč od 15. 6. 2023 do 12. 7. 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 72 128,51 Kč od 13. 7. 2023 do 11. 1. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 71 362,51 Kč od 12. 1. 2024 do 19. 2. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 70 321,79 Kč od 20. 2. 2024 do 12. 3. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 69 381,16 Kč od 13. 3. 2024 do 12. 7. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 65 801,48 Kč od 13. 7. 2024 do zaplacení.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila.

5. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

6. Dne 19. 7. 2021 účastnice sjednaly návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. hodnota, ve znění dodatku č. 1 z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 71 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit při sjednaném úroku ve výši 64,58 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 4 737 Kč (včetně poplatku za pojištění) se splatností vždy k 10. dni měsíce. V příloze č. hodnota se strany dohodly na sjednání pojištění schopnosti žalované splácet úvěr na základě její přihlášky do pojištění ze dne 19. 7. 2021. Žalované byl sjednán balíček pojištění s měsíční úhradou za pojištění ve výši 580 Kč. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 20. 7. 2021, které si však dle dodejky nevyzvedla. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaná v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář, informace o pojištění a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 19. 7. 2021 žalovaná mimo jiné potvrdila, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalované.

7. Z hodnocení klienta ze dne 19. 7. 2021 plyne, že žalovaná měla být v té době zaměstnána na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 500 Kč. Výdaje žalované byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 6 463 Kč s tím, že částka 3 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 2 603 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nejsou. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je svobodná a bydlí ve státním/obecním bytě. Ohledně ověřování příjmové stránky žalované předložila žalobkyně tři potvrzení o platbě, z nichž je patrné, že dne 8. 6. 2021 došla na bankovní účet žalované částka ve výši 21 288 Kč a dne 12. 7. 2021 jí na tento účet došla částka ve výši 12 757 Kč, a to v obou případech z účtu s názvem Anonymizováno. a se zprávou „sporeni Anonymizováno“ a dále dne 9. 7. 2021 jí bylo na účet poukázáno ošetřovné za období od 10. 6. 2021 do 21. 6. 2021 ve výši 7 356 Kč od ČSSZ. Z doloženého výpisu z účtu žalované č. č. účtu za období od 1. 9. 2020 do 30. 9. 2020 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil mínus 44,02 Kč, konečný zůstatek činil mínus 109,29 Kč, celkové příjmy na účtu činily 40 385 Kč a celkové výdaje činily 40 450,27 Kč. Dále je z tohoto výpisu patrné, že žalovaná platila trvalým příkazem nájemné ve výši 13 000 Kč, pojištění ve výši 1 314 Kč, stravné ve výši 1 120 Kč (pro adresa jméno FO) a dále měla trvalý příkaz na částku 1 000 Kč bez bližší specifikace platby. Dne 14. 9. 2020 jí na účet došlo výživné od adresa ve výši 2 000 Kč a dne 15. 9. 2020 jí došly alimenty pro jméno FO od jméno FO. Dle výpisu z registru SOLUS neměla žalovaná v registru záznam. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaná zde měla skóre 339 (tj. kategorie II. – menší riziko, lepší segment klientů).

8. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 71 000 Kč vyplacena dne 19. 7. 2021 na účet žalované uvedený ve smlouvě.

9. Z karty klienta je patrné, že žalovaná uhradila dne 9. 8. 2021 částku 4 737 Kč, dne 29. 9. 2021 částku 300 Kč, dne 25. 11. 2021 částku 900 Kč a dne 29. 12. 2021 částku 1 000 Kč.

10. Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 11. 10. 2021 a ze dne 10. 11. 2021) vyzývala žalovanou k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 14. 11. 2021 (oznámení) žalobkyně oznámila žalované, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala ji k úhradě celkové dlužné částky 84 273 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy.

11. Předžalobní výzvou ze dne 6. 4. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

12. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací. Z doloženého výpisu z účtu za měsíc září 2020 co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalované přitom vycházet nelze, neboť se týká období předcházejícího uzavření smlouvy o úvěru více jak o půl roku, tudíž o aktuální finanční situaci žalované v době uzavření smlouvy nevypovídá. Ke zkoumání příjmové části žalobkyně dále doložila tři potvrzení o platbě, jimiž měla být ověřena příjmová situace žalované. Z uvedených potvrzení však nevyplývá, že se jedná skutečně o pravidelný příjem, který lze očekávat i do budoucna, neboť pracovní smlouva či potvrzení o zaměstnání, jimiž by bylo doloženo, že žalovaná je zaměstnána skutečně na dobu neurčitou, jak tvrdila, předloženy nebyly. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala, přitom z výpisů z účtu lze usuzovat, že žalovaná má v péči dvě děti, byť v žádosti o úvěr uvedla počet dětí v domácnosti 0 (z výpisů z účtu je patrné, že jí bylo zasíláno výživné na tyto děti a žalovaná také těmto dvěma dětem platila stravné). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pokud jde tedy o příjmy, a především výdaje žalované, žalobkyně je dostatečně neprověřila (jak již bylo řečeno, výdajovou stránku neprověřovala vůbec), a soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

23. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 71 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 25. Žalovaná na svůj závazek uhradila celkem částku 23 508,52 Kč (z toho pro částku 16 571,52 Kč bylo řízení zastaveno) a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 47 491,48 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z insolvenčního rejstříku soud zjistil, že v prosinci 2025 bylo žalované zrušeno schválené oddlužení, neboť řádně neplnila své povinnosti dle schváleného oddlužení (nebyla dlouhodobě schopna hradit ani minimální splátku v oddlužení). Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy, jelikož žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná. Při zohlednění výše dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta pěti měsíců od právní moci rozsudku. Ve zbývající části (tedy ohledně již uhrazené části jistiny, poplatků, smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 větou druhou o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná ohledně zaplacení 64 063 Kč (za úspěch ve věci je namístě považovat i tu část nároku, ohledně něhož bylo řízení z důvodu zpětvzetí zastaveno, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované) a neúspěšná byla ohledně částky 89 454,47 Kč (požadované příslušenství soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku tj. 9. 7. 2026). Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla ve věci převážně úspěšná žalovaná. Té však žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.