13 C 112/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 109 527,52 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 110,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41 259,36 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 80 306,20 Kč, úroku ve výši 7,90 % ročně z částky 106 527,52 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 68 268,16 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 109 527,52 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 21. 1. 2019 smlouvu o úvěru č. Anonymizováno, na jejímž základě poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 7,90 % ročně v měsíčních anuitních splátkách po 2 818 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci s tím, že první splátka byla splatná dne 20. 2. 2019. K tomu zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací sdělených žalovaným o svém zaměstnání, příjmech a výdajích, kdy žalovaný svým podpisem stvrdil správnost těchto údajů. Dále žalobkyně informace sdělené žalovaným ověřila v systému CBCB, systému CRIF, kontrolovala interní blacklisty, fraudlisty, delikvence, databázi neplatných dokladů, insolvence, exekuce apod.; konečně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného. Žalobkyně tak vypočetla příjem žalovaného na částku 20 265 Kč a výdaje na částku 15 7321 Kč, platební kapacita žalovaného tak podle žalobkyně činila 4 534 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto jej žalobkyně prohlásila celý za okamžitě splatný. Celkem v 64 splátkách žalovaný uhradil celkem částku 158 740,64 Kč. Žalovaný zesplatněný úvěr žalobkyni nezaplatil a zůstal jí dlužen na jistině úvěru částku 106 527,52 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 9 755,62 Kč (ve výši 7,90 % ročně z dlužné jistiny za období od 19. 8. 2023 do 16. 12. 2024), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 133,85 Kč (v zákonné výši z dlužné jistiny a poplatků za období od 20. 8. 2023 do 16. 12. 2024), poplatků ve výši 3 000 Kč (za pojištění, za zaslání upomínek), úroku ve výši 7,90 % ročně z částky 106 527,52 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 109 527,52 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 21. 1. 2019 byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva číslo Anonymizováno. Ze smlouvy bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 200 000 Kč. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 7,9 % ročně v 96 měsíčních anuitních splátkách ve výši 2 818 Kč, vždy 20. dne v měsíci s tím, že první splátka byla splatná 20. 2. 2019 (a poslední 20. 1. 2027); celková částka kterou tak byl žalovaný povinen zaplatit činila 270 339,64 Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno pro případ prodlení žalovaného s placením úvěru oprávnění žalobkyně adresovat žalovanému výzvu nebo upomínku k uhrazení dlužné částky a pokud tak žalovaný ve lhůtě 30 dní od prvního upomenutí neučiní, byla žalobkyně oprávněna jistinu úvěru zesplatnit ke dni uvedenému v oznámení. Poplatek za upomínku činil 300 Kč, poplatek za výzvu 500 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky pro Anonymizováno spotřebitelské úvěry a Sazebník Anonymizováno pro fyzické osoby - občany. Žalobkyně předložila soudu také předsmluvní informace ke smlouvě o úvěru a vysvětlení těchto předsmluvních informací. V žádosti o úvěr v oddíle, kde se měly vyplnit údaje o klientovi a jeho příjmech, žalovaný uvedl toliko, že je svobodný a je zaměstnán. Z listiny označené Internal soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného způsobem popsaným v žalobě (jejím upřesnění). Z výpisu přijatých plateb na běžný účet žalovaného soud zjistil, že v měsících 5/2018 – 7/2018 žalovanému každý měsíc došla na účet částka v průměrné výši 16 384 Kč od adresa a v měsících 8/2018 – 12/2018 mu došla částka v průměrné výši 16 133 Kč od právnická osoba. a v lednu 2019 mu pak došly nemocenské dávky ve výši 8 829 Kč. Další příjmové položky představují nepravidelné platby v různé výši (od 500 Kč do 3 600 Kč) od jméno FO a jméno FO. Konečně bylo z tohoto výpisu zjištěno, že žalovaný dne 15. 5. 2018 čerpal úvěr ve výši 66 000 Kč, dne 24. 11. 2018 čerpal úvěr ve výši 42 000 Kč a dne 20. 1. 2019 čerpal úvěr ve výši 24 000 Kč. Z historického výpisu z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně za období 2. 5. 2018 do 20. 1. 2019 soud (krom výše uvedeného, co bylo zjištěno z výpisu přijatých plateb) zjistil, že žalovaný často a pravidelně zasílal částky v různé výši (v řádech stokorun a tisícikorun) na účet společnosti FORTUNA GAME a.s. Pravidelné výdaje jako např. trvalé příkazy, platby SIPO, opakující se platby (nájem, pojištění apod.) z výpisu nejsou patrné. Z dokumentu CRIF bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnanec, kontrola databází (debety, delikvence, exekuce…) byla schválena; žalovaný měl v době žádosti o úvěr již úvěrovou angažovanost u žalobkyně s měsíční výší splátek úvěrů 5 424 Kč a s nesplacenou jistinou spotřebitelských úvěrů 335 296,09 Kč a s limity povolených přečerpání a kreditních karet ve výši 15 000 Kč. Dále zde bylo uvedeno celkem šest již poskytnutých úvěrových produktů žalovanému (Červené konto se zůstatkem 9,17 Kč, osobní účet se zůstatkem 9 896,81 Kč, PSB Konsolidační úvěr ze dne 14. 5. 2018 se zůstatkem 271 337,42 Kč s výší splátek 3 266 Kč, PSB SÚ-S anuita jednorázové ze dne 24. 11. 2018 se zůstatkem 39 958,67 Kč s výší splátek 1 372 Kč, kontokorent ze dne 17. 1. 2019 se zůstatkem 0 Kč, PSB SÚ anuita jednorázové ze dne 20. 1. 2019 se zůstatkem 24 000 Kč a s výší splátek 786 Kč. Čerpání úvěru dne 21. 1. 2019 v plné výši, tj. ve výši 200 000 Kč, doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalovaného. Rovněž z běžného účtu žalovaného č. č. účtu, je zřejmé, že mu na něj byla dne 21. 1. 2019 připsána částka 200 000 Kč. Z historického výpisu z úvěrového účtu je patrné, jak žalovaný úvěr postupně splácel a jak byly jednotlivé úhrady započítávány (jaké částky hradil na jistinu, na úroky, na poplatky). Z tohoto dokumentu rovněž vyplývá, že žalovaný celkem na splátkách žalobkyni uhradil částku 158 740,64 Kč. Totéž je patrné z doloženého přehledu splátek. Z excelové tabulky doložené žalobkyní soud zjistil, jak se vyvíjel dluh žalovaného (výše dlužných úroků, poplatků, jistiny). Dopisem ze dne 6. 4. 2020 oznámila žalobkyně žalovanému, že vyhověla jeho žádosti o odklad splátek v průběhu splácení na 3 měsíce (v období od 20. 4. 2020 byla odložena celá anuitní splátka, splácení mělo začít od 20. 7. 2020, během doby odkladu se nesplacená část úvěru nadále úročila, doba splácení se oproti ustanovení článku I.6 smlouvy prodloužila do 20. 7. 2027, počet splátek se změnil z 96 na 99, nová výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) činila 8,29 % p. a, nová celková částka, kterou bylo potřeba zaplatit činila 237057,63 Kč, výše úrokové sazby se nezměnila a ani výše anuitní splátky se nezměnila). Z listiny nazvané HROMADNÁ ZMĚNA ZASÍLACÍ ADRESY soud zjistil, že žalovaný telefonicky požádal žalobkyni o provedení změny zasílací adresy (nově adresa). První upomínkou bylo žalovanému sděleno, že na jeho účtu č. č. účtu nebylo dost peněz a neproběhla proto v plné výši pravidelná splátka úvěru. K 29. 10. 2023 tak byla v prodlení částka 3 665,87 Kč. První výzvou k zaplacení dluhu byl žalovaný vyrozuměn, že k 5. 11. 2023 je stále v prodlení se splácením svého úvěru a byl vyzván k zaplacení dlužné částky. Druhou výzvou k zaplacení dluhu byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky co nejdříve. Dopisem ze dne 30. 1. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky. Byl poučen, že úvěr bude zesplatněn, pokud nezaplatí do 29. 2. 2024. Dle doložené dodejky byl dopis žalovanému doručen dne 2. 2. 2024. Dopisem ze dne 22. 4. 2024 bylo žalovanému sděleno, že celý úvěr byl zesplatněn ke dni 20. 4. 2024, a žalovaný byl vyzván k zaplacení celého dluhu, který ke dni 21. 4. 2024 činil 114 168,27 Kč, ve lhůtě do 29. 4. 2024 Dle doložené dodejky byl dopis žalovanému doručen 25. 4. 2024. K úhradě dlužné částky 125 885,60 Kč do pěti dnů od doručení výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 7. 1. 2025, která byla odeslána 9. 1. 2025, jak je patrné z potvrzení o podání. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalovaného, určitým způsobem, konkrétně prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácen pravidelný příjem (nejprve od města adresa, posléze od společnosti právnická osoba., poté nemocenské dávky). Co se týče výdajové stránky žalovaného žalobkyně dle svých tvrzení zjišťovala toliko náklady na úvěrové služby žalovaného tak, že provedla lustrace v příslušných registrech (byť žádné výstupy z těchto registrů nebyly doloženy). Jiné výdaje (na bydlení, stravu, léky, ošacení, drogerii, výživné aj.) však vůbec neověřovala. Zejména výdaje na bydlení zůstaly neověřeny. Pokud žalobkyně uvedla, že vycházela mimo jiné i z výpisů z bankovního účtu žalovaného, z předložených výpisů z účtu pravidelné výdaje žalovaného na bydlení (nájemné, energie, voda, poplatky za služby, internet, telefon, televizní poplatky, pojištění aj.) žádným způsobem nevyplývají. Přitom pokud jde o pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, tyto žalovaný nepochybně musel hradit, žalobkyně je však žádným způsobem nezkoumala a ani nezjišťovala, zda má žalovaný vlastní bydlení, či zda bydlí v nájmu (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní). Pokud žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho výdajích, kdy ten svým podpisem stvrdil správnost sdělených údajů (byť v žádosti o úvěr tato kolonka zůstala nevyplněna), k tomu soud uvádí, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Žalobkyně přitom zřejmě pouze na základě výdajových položek zjištěných z běžného účtu (z něhož však nejsou patrné žádné výdaje spojené s bydlením) a po zohlednění stávajících úvěrových závazků žalovaného vypočetla výdaje žalovaného na částku 15 731 Kč. Soud přitom poukazuje, že žalovaný v době těsně před podepsáním předmětné smlouvy o úvěru uzavřel několik jiných úvěrových kontraktů a nemalé finanční částky poukazoval na účet sázkové společnosti. I s ohledem na tyto skutečnosti, bylo namístě od žalobkyně očekávat zvýšenou obezřetnost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 200 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 158 740,64 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 41 259,36 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou, a to za období od 30. 4. 2024 do zaplacení (za období od 30. 4. 2024 do 16. 12. 2024 tento úrok z prodlení soud kapitalizoval a vyčíslil částkou 3 851,43 Kč). Vzhledem k pasivitě žalovaného vycházel soud z toho, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné na výzvu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný zesplatňující dopis ze dne 22. 4. 2024, jehož doručení žalovanému žalobkyně prokázala dodejkou a v němž byla žalovanému pro úhradu celého dluhu určena lhůta do 29. 4. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Ode dne následujícího, tj. ode dne 30. 4. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši. Co do zbývající částky 80 306,20 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 65 268,26 Kč, poplatků ve výši 3 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 755,62 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 282,32 Kč (za období od 20. 8. 2023 do 16. 12. 2024) soud žalobu zamítl. Dále soud žalobu zamítl co do úroku ve výši 7,90 % ročně z částky 106 527,52 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 68 268,16 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Tomu však žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.