13 C 114/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10 820,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 500 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaná povinna splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 499,71 Kč, částky 2 739 Kč, částky 1 581,71 Kč a částky 500 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 514,83 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 729,83 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 999,71 Kč od 17. 7. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 10 820,42 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] se žalovanou uzavřela dne 10. 2. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru. Na základě dodatku úvěrové smlouvy byla nově sjednána splatnost na den 10. 4. 2020 a také zde byla provedena rekapitulace dlužné částky s ohledem na dosavadní plnění žalované; nová výše jistiny tak činila 5 999,71 Kč a poplatky za úvěr byly poníženy na částku 2 739 Kč. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně zaslala smlouvu na e-mail žalované a žalovaná tuto smlouvu následně podepsala prostřednictvím jedinečného autorizačního kódu zaslaného jí ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na její mobilní telefon. Žalovaná svůj závazek nesplnila řádně a včas a ode dne 11. 4. 2020 se ocitla v prodlení s úhradou částky 8 738,71 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobkyně požadovala vedle dlužné jistiny ve výši 5 999,71 Kč a poplatku ve výši 2 739 Kč ještě zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 581,71 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku vyčísleného za období od 11. 4. 2020 do 7. 7. 2020 ve výši 514,83 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč a s ohledem na prodlení žalované také kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení vyčísleného za období od 11. 4. 2020 do 29. 6. 2021 ve výši 729,83 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 17. 7. 2021 do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované prověřila právní předchůdkyně žalobkyně, a to na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, v níž žalovaná uvedla číslo svého občanského průkazu a další údaje včetně požadované částky úvěru, údaje o zaměstnání a své měsíční příjmy a výdaje. Dle těchto údajů žalované zbývalo na úhradu případných ostatních závazků měsíčně 10 349 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak shledala žalovanou způsobilou splácet úvěr ve výši 6 000 Kč. Konečně žalobkyně uvedla, že žalovaná na svůj dluh uhradila částku 500 Kč.

2. Žalovaná uvedla, že žádá o schválení splátkového kalendáře ve výši 1 000 Kč měsíčně.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byla dne 10. 2. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 177,53 Kč a poplatkem za sjednání úvěru, který měl v případě, že dojde ke splacení úvěru v dohodnuté lhůtě, tj. do 11. 3. 2020, činit 1 280,74 Kč a v opačném případě měl činit 2 561,47 Kč. Tato smlouva byla v souladu s článkem IV.3. smlouvy uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Dle doloženého potvrzení o provedené platbě byla dne 10. 2. 2020 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně odeslána na účet uvedený ve smlouvě částka 6 000 Kč. Skutečnost, že se jednalo o účet žalované, dokládá výpis z účtu žalobkyně, z něhož je zřejmé, že dne 14. 1. 2020 (tedy pravděpodobně před uzavřením dřívější smlouvy o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou) byla z tohoto účtu na účet žalobkyně zaslána verifikační platba v částce 1 Kč, přičemž žalovaná zde byla uvedena jako majitelka předmětného účtu. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, dále poplatky za upomínky a další náklady spojené s vymáháním pohledávky. Žalobkyně k této smlouvě dále doložila rovněž standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dne 11. 3. 2020 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou dodatek ke smlouvě o úvěru, v němž byla s ohledem na dosud učiněné platby žalované vyčíslena aktuální výše nesplacené jistiny na částku 5 999,71 Kč a aktuální výše nesplacených nákladů na úvěr na částku 1 458,27 Kč. Žalovaná v dodatku prohlásila, že má zájem ke dni jeho uzavření splatit poplatek za prodloužení ve výši 2 192,47 Kč, úrok za dobu prodloužení ve výši 177,53 Kč. Dále bylo v dodatku sjednáno, že pokud žalovaná uhradí uvedené platby za prodloužení, bude stanoveno nové datum splatnosti nesplacené jistiny na den 10. 4. 2020. Platby za prodloužení měla žalovaná zaplatit do 72 hodin od okamžiku uzavření dodatku.

5. K úhradě neuhrazené jistiny, aktuálních smluvních pokut a poplatků měla být žalovaná vyzvána upomínkou ze dne 30. 4. 2020. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak dokládá dohoda o úplatě ze dne 13. 7. 2021 a doložené potvrzení o zaplacení úplaty. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 30. 7. 2021, jímž byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 3. 8. 2021. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána rovněž předžalobní upomínkou ze dne 18. 10. 2021, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem ze dne 20. 10. 2021.

6. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr [číslo] plyne, že žalovaná je zaměstnána u [právnická osoba] [jméno] [příjmení] s čistým měsíčním příjmem 13 759 Kč. Stran výdajů žalovaná v žádosti uvedla, že nemá povinnost splácet hypotéku ani bankovní či nebankovní úvěry; náklady na bydlení jsou zde vyčísleny částkou 0 Kč. Pouze do kolonky ostatní výdaje (telefon, internet, jízdenka apod.) žalovaná uvedla částku 3 410 Kč.

7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Předmětná smlouva pak měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného autorizačního kódu v chráněném webovém rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala její právní předchůdkyně na základě informací, které žalovaná vyplnila do žádosti o spotřebitelský úvěr, neboť žalovaná byla povinna tyto údaje uvést pravdivě, správně a úplně. Je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala, a to ani část příjmovou ani část výdajovou. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně relevantně prověřovány. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr nevyplývá, že by žalovaná předkládala jakékoliv dokumenty dokládající její příjmy a výdaje. Soudu tak nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. [příjmení] část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C [číslo]). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 6 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila pouze částku 500 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 5 500 Kč.

1. Dalším zákonným důsledkem absence řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je kromě neplatnosti smlouvy také povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru takto upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

1. Vzhledem k majetkovým poměrům žalované soud dospěl k závěru, že se dosud do prodlení nedostala, neboť nepřekročila dobu k plnění přiměřenou jejím možnostem. Žalobkyně tak v souladu s výše uvedeným nemá nárok na úroky z prodlení.

1. S ohledem na žádost žalované a na výši dlužné částky rozhodl soud o povinnosti žalované splnit uvedené povinnosti v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Důvodem pro toto rozhodnutí byla finanční situace žalované a souhlas žalobkyně s úhradou dluhu ve splátkách po 1 000 Kč. Soud má za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení dojde v přiměřené době. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 občanského zákoníku), že nesplní-li žalovaná byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas.

1. Ve zbylé části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to co do části jistiny ve výši 499,71 Kč, poplatků za úvěr ve výši 2 739 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 581,71 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 514,83 Kč (36 % ročně z částky 5 999,71 Kč od 11. 4. 2020 do 7. 7. 2020), co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 729,83 Kč (10 % ročně z částky 5 999,71 Kč od 11. 4. 2020 do 29. 6. 2021), co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 999,71 Kč od 17. 7. 2021 do zaplacení a konečně co do poplatků za upomínky ve výši 500 Kč.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované ve věci byl přibližně stejný (v této souvislosti soud podotýká, že přihlédl i k žalovanému úroku z prodlení, který za účelem posouzení úspěchu stran kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), a proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.