13 C 122/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 27 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 620 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 13 000 Kč od 8. 4. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 440 Kč od 15. 4. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 560 Kč od 15. 4. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 440 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 5 652,65 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 900 Kč od 27. 1. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 752,65 Kč od 27. 1. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 20 060 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 13 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 13 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 1 820 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 390 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dále právní předchůdce v insolvenčním rejstříku ověřil, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím skóringového modelu právního předchůdce žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaná uhradila pouze částku v celkové výši 2 560 Kč, která byla co do výše 1 820 Kč započtena na úrok, co do výše 112,38 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 627,62 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná tak zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 13 000 Kč na jistině, 2 487,62 Kč na poplatku za administrativní činnost a 4 572,38 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 15. 4. 2017, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 15. 4. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 2 808,11 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 8. 4. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 8. 4. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 8 334,29 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalobkyně se na žalované dále domáhala zaplacení 7 340 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 6 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 6 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 840 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dále právní předchůdce v insolvenčním rejstříku ověřil, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím skóringového modelu právního předchůdce žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaná uhradila pouze částku v celkové výši 3 100 Kč, která byla co do výše 347,35 Kč započtena na jistinu, co do výše 840 Kč byla započtena na úrok, co do výše 1 200 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 712,65 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná tak zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 5 652,65 Kč na jistině a 1 687,35 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 27. 1. 2017, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 27. 1. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 319,61 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 20. 1. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 20. 1. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 3 914,42 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 13 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 820 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč (celkem 22 620 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 390 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovanou ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí půjčky na mateřské dovolené a měla pobírat dávky státní sociální podpory ve výši 16 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno prostřednictvím výměru podpory. Nadto měly příjmy její domácnosti sestávat ještě z dalších blíže nespecifikovaných příjmů ve výši 15 000 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty byly uvedeny také výplatní pásky. Žalovaná měla bydlet v nájmu společně s partnerem, měla mít tři nezaopatřené děti a její náklady spojené s bydlením měly činit 6 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno prostřednictvím nájemní smlouvy. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost, jež měly zahrnovat výdaje na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení ve výši 14 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů ve výši 2 000 Kč měsíčně a ostatní náklady ve výši 1 000 Kč měsíčně.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 6 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 840 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč (celkem 10 440 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovanou ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí půjčky na mateřské dovolené a pobírat dávky státní sociální podpory ve výši 16 000 Kč měsíčně, což údajně bylo ověřeno prostřednictvím výměru podpory. Nadto měly příjmy její domácnosti sestávat ještě z blíže nespecifikovaných příjmů ve výši 17 000 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty byly uvedeny také výplatní pásky. Žalovaná měla bydlet s rodiči, mít tři nezaopatřené děti a její náklady spojené s bydlením měly činit 6 000 Kč měsíčně, přičemž náklady spojené s bydlením údajně byly ověřeny prostřednictvím SIPO. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 12 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů ve výši 1 000 Kč měsíčně, výdaje na telefon ve výši 1 000 Kč měsíčně a spoření či pojištění ve výši 1 500 Kč měsíčně.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni a žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužných částek do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne [datum]. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou ze dne 3. 9. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 4. 9. 2020.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo v obou shora uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrových smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Co se týče příjmové stránky žalované, tak není v případě obou smluv zcela zřejmé, z čeho konkrétně měly sestávat další příjmy domácnosti žalované nad rámec dávek státní sociální podpory. Lze se pouze domnívat, že se v prvním případě mohlo jednat o příjmy partnera, s nímž měla žalovaná bydlet ve společné domácnosti, a v druhém případě se mohlo jednat o příjmy rodičů žalované, u nichž měla bydlet s tím, že tyto příjmy mohly být ověřeny prostřednictvím výplatních pásek. V této souvislosti je pak třeba podotknout, že příjmy ostatních členů domácnosti mohou mít význam pouze z hlediska rozložení výdajů domácnosti mezi její jednotlivé členy, neboť povinnost splácet poskytnutou zápůjčku měla pouze žalovaná a ostatní členové domácnosti neměli povinnost se na splácení podílet. Podstatné je však zejména to, že tyto výplatní pásky žalobkyně nedoložila a nedoložila ani výměr státní sociální podpory, prostřednictvím něhož měla být údajně ověřena výše dávek vyplácených žalované. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smluv dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Pokud jde o výdaje žalované, tak je třeba podotknout, že v zákaznické kartě jsou uvedeny vždy výdaje celé domácnosti, přičemž nelze určit, do jaké míry se na jejich hrazení měla podílet samotná žalovaná. Nadto žalobkyně opět nedoložila nájemní smlouvu, na základě které mělo být v prvním případě údajně ověřeno tvrzení žalované o nákladech spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každé domácnosti a jež nelze na rozdíl od výdajů na jídlo, drogerii, ošacení apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba výši těchto nákladů ověřovat. Ve druhém případě pak právní předchůdce žalobkyně zjevně jakkoli neověřil tvrzení žalované o tom, že bydlí s rodiči. Za tímto účelem mohl po žalované požadovat kupříkladu předložení čestného prohlášení jejích rodičů o tom, že s nimi žalovaná bydlí a jakou částkou jim přispívá na domácnost. To však neudělal a spoléhal pouze na ničím nepodložené tvrzení žalované. V neposlední řadě nelze opominout, že příjmy samotné žalované byly s ohledem na skutečnost, že měla mít vyživovací povinnost ke třem dětem poměrně nízké a ze strany právního předchůdce žalobkyně by se proto dala očekávat zvýšené míra obezřetnosti při prověřování majetkových poměrů žalované.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 13 000 Kč a 6 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovanou z titulu obou smluv byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

1. Na úvěr ze dne [datum] žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkem 2 560 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 10 440 Kč a na úvěr ze dne [datum] žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkem 3 100 Kč a zbývá jí tak uhradit 2 900 Kč. Co do těchto částek tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 7. 1. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ (1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka obsažená v § 573 občanského zákoníku, stanoví:„ Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ V souladu s touto domněnkou bylo žalované oznámení doručeno dne 10. 1. 2020. Jelikož dle oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 20. 1. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 1. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 15. 4. 2017 a ke dni 27. 1. 2017, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 21. 1. 2020, tj. 10 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 9 620 Kč, co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 13 000 Kč od 8. 4. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 440 Kč od 15. 4. 2017 do 20. 1. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 560 Kč od 15. 4. 2017 do zaplacení a dále co do částky 4 440 Kč, co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 5 652,65 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 900 Kč od 27. 1. 2017 do 20. 1. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 752,65 Kč od 27. 1. 2017 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná (při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud vzal v úvahu rovněž požadovaný úrok a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku) a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.