13 C 124/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného t. č. anonymizováno stát. instituce o zaplacení 15 241,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 23. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 241,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 008,91 Kč od 29. 7. 2022 do 22. 8. 2022 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 008,91 Kč od 23. 8. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 241,69 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky v celkové výši 12 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, mezi které patřila rovněž výše příjmů a výdajů, přičemž právní předchůdkyni žalobkyně byly před uzavřením smlouvy předloženy dokumenty potřebné k ověření příjmů a výdajů. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že si je vědom povinnosti uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje. Právní předchůdkyně žalobkyně pak vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru v poskytnuté výši, když mu po zaplacení nutných výdajů zbývala dostatečná finanční částka ke splácení případných dalších závazků. Žalovaný však na svůj dluh uhradil pouze částku 2 000 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 14 008,91 Kč na jistině úvěru a 11 879,09 Kč na smluvním příslušenství. Ke dni splatnosti poslední předepsané splátky byl závazek ze smlouvy o úvěru zesplatněn. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávku za žalovaným z titulu předmětné smlouvy žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném kromě nesplacené části jistiny požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny ode dne účinnosti postoupení pohledávky, tj. od 29. 7. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení z dlužné jistiny za období od 17. 4. 2022 do 14. 7. 2022 vyčísleného na 396,86 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku vyčísleného na 12 385,71 Kč (z toho 1 255,87 Kč nesplacený smluvní úrok, 6 822,89 Kč nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru, 1 293,96 Kč nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru, 2 506,37 Kč nesplacený inkasní poplatek a 506,62 postoupený smluvní úrok za období po konečné splatnosti), účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 217 Kč, a smluvní pokuty ve výši 1 232,78 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč (celkem 27 888 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč.

4. Žalobkyně dále doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je od 12. 2. 2021 zaměstnaný s měsíčním příjmem ve výši 11 960 Kč, k čemuž byly předloženy výplatní pásky za prosinec 2020 (7 992 Kč) a leden 2021 (15 928 Kč), dohoda o provedení práce ze dne 4. 1. 2021 a pracovní smlouva z 12. 2. 2021. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, vyživovací povinnost nemá. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 860 Kč měsíčně a srážky ze mzdy 300 Kč; celkem průměrné měsíční výdaje žalovaného činily 7 160 Kč. Výdaj ve výši 300 Kč měsíčně doložil žalovaný poštovní poukázkou, z níž je patrné, že 16. 2. 2021 odeslal na splátku exekuce soudnímu exekutorovi tuto částku.

5. Dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní uzavřena rámcová smlouva o postupování pohledávek. Na základě této smlouvy ve znění jejího dodatku ze dne [datum] pak byla uzavřena dne [datum] dílčí smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni (viz příloha č. 1 k této smlouvě), a to za úplatu, jak je zřejmé z potvrzení ČSOB a.s. o provedení transakce ze dne 28. 7. 2022. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 4. 8. 2022, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy do 10 dnů od obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 8. 8. 2022. Dále měl být žalovaný upozorněn na dlužnou pohledávku a vyzván k její úhradě dopisem ze dne 21. 8. 2022. K úhradě dlužné částky byl žalovaný konečně prokazatelně vyzván předžalobní upomínkou ze dne 21. 11. 2022, jejíž odeslání dne 23. 11. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Žalobkyně dále doložila výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, z něhož plyne, že pracovník žalobkyně se pokoušel osobně zastihnout žalovaného na jeho kontaktní adrese dne 15. 9. 2022.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

14. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřeny prostřednictvím výplatních dokladů za měsíce prosinec 2020 a leden 2021, což by v jiné situaci bylo možno považovat za dostačující, nicméně v projednávané věci je třeba vzít v potaz, že se jednalo o mzdu na základě dohody o provedení práce, kdy v lednu 2021 tato činila díky cestovním náhradám téměř dvojnásobnou výši (15 928 Kč) než v měsíci předchozím (7 992 Kč), výši příjmu tudíž nelze považovat za jednoznačně stabilní a právní předchůdkyně žalobkyně měla z hlediska příjmové situace žalovaného prověřit delší období. Dále soud poukazuje na to, že novou pracovní smlouvu uzavřel žalovaný pouhé čtyři dny před podpisem úvěrové smlouvy a nacházel se tedy ve zkušební době. Pokud jde o výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s pouhým tvrzením žalovaného jejich výši, aniž by je jakkoli ověřila, přičemž minimálně výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné, a to např. prostřednictvím nájemní smlouvy. K ověření těchto nákladů měla vést i tvrzená výše nájemného 3 000 Kč měsíčně, která se v aktuálních poměrech jeví jako neobvykle nízká. Právní předchůdkyně žalobkyně však na svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného v rovině výdajů zcela rezignovala a výdaje žalovaného zůstaly neověřené. Žalovaný pouze doložil poštovní poukázku, z níž plyne, že je proti němu vedena exekuce a v únoru 2021 odeslal soudnímu exekutorovi 300 Kč. I přes zjištění, že žalovaný je v exekuci, právní předchůdkyně žalobkyně po úvěrové historii žalovaného nijak podrobněji nepátrala, ani nevyužila např. nahlédnutí do registrů dlužníků.

15. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 19. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkově 2 000 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 13 000 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 8. 8. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 11. 8. 2022. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 22. 8. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 8. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 11,75 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 23. 8. 2022, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal sazbu úroku z prodlení v požadované výši.

20. Co do zbývající částky 15 241,26 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 1 008,91 Kč, smluvních úroků ve výši 1 255,87 Kč, poplatků za poskytnutí úvěru ve výši 6 822,89 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 293,96 Kč, inkasního poplatku ve výši 2 506,37 Kč, postoupeného smluvního úroku za období po konečné splatnosti ve výši 506,62 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 217 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 232,78 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 396,86 Kč a dále co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 008,91 Kč od 29. 7. 2022 do 22. 8. 2022 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 008,91 Kč od 23. 8. 2022 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stran požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, soud podotýká, že tyto náklady vzniklé v souvislosti s pokusem o osobní kontakt pracovníka žalobkyně se žalovaným se nejeví jako účelné. V situaci, kdy žalovaný nereagoval na výzvu k úhradě spojenou s oznámením o postoupení pohledávky, se nejevilo jako důvodné očekávat, že žalovaný dlužnou částku uhradí po osobní urgenci. Jako zcela postačující a adekvátní krok se pak jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.

21. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.