13 C 129/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 14 704,33 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 000 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 5 704,33 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 704,33 Kč od 19. 8. 2023 do 24. 3. 2025, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 704,33 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 9 000 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 14 704,33 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovanou uzavřela dne 18. 8. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky ve výši 9 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 704,33 Kč nejpozději do 18. 8. 2023. Tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně, kde žalovaná poté co se zaregistrovala a zřídila si uživatelský účet, zaslala žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a v rámci webového rozhraní jí byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaná odsouhlasila znění smlouvy a tuto smlouvu podepsala zadáním unikátní kódu, který jí byl zaslán přes SMS. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka lustrovala žalovanou ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI a EUCB) a výslovně uvedla, že k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalované nedisponuje žádnými doklady či listinami. Žalovaná svým závazkům ze smlouvy nedostála a právní předchůdkyni žalobkyně neuhradila ničeho. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalované požadovala zaplacení celkové dlužné částky 14 704,33 Kč (jistina 9 000 Kč a poplatek 5 704,33 Kč) a zákonného úroku z prodlení z částky 14 704,33 Kč od 19. 8. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 18. 8. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 9 000 Kč s tím, že tato částka bude poskytnuta žalované na její bankovní účet uvedený v záhlaví smlouvy číslo účtu: , č. účtu, . Žalovaná se pak zavázala poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 12 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 704,33 Kč prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 275 Kč, a to nejpozději do 12 kalendářních měsíců, tj. nejpozději do 18. 8. 2023. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem (ze strany žalované byla smlouva podepsána SMS kódem , Anonymizováno, ). Ke smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Dle doloženého potvrzení o platbě byla částka 9 000 Kč odeslána dne 18. 8. 2022 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalované číslo , č. účtu, .

5. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne , datum, a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 15. 3. 2025, v němž byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů. Žalovaná byla dále vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 15. 3. 2025, k níž žalobkyně doložila podací lístek z téhož dne.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Žalobkyně přitom ani přes výzvu soudu ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, pouze uvedla, že její předchůdkyně provedla lustrace v příslušných databázích. Přitom výslovně uvedla, že k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované nedisponuje žádnými listinnými důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

14. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“15. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 9 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Vzhledem k tomu, že na svůj dluh na jistině ve výši 9 000 Kč žalovaná ničeho neuhradila, vyhověl soud žalobě co do této částky, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 15. 3. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 19. 3. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 24. 3. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 25. 3. 2025, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 19. 8. 2023 (15 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12 % ročně.

17. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatek ve výši 5 704,33 Kč nevzniklo žalobkyni právo, když smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 25. 3. 2025, a to pouze s částkou 9 000 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 704,33 Kč od 19. 8. 2023 do 24. 3. 2025, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 704,33 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 9 000 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu právo. Pro účely porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci soud úroky z prodlení kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, žalobní nárok k tomuto dni činil celkem 19 309 Kč, přitom žalobkyni bylo přiznáno celkem 9 526,68 Kč. Je zřejmé, že úspěch žalobkyně a žalované je přibližně stejný, a soud proto rozhodl tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.