13 C 130/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno o zaplacení 16 510 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 510 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 510 Kč od 17. 4. 2024 do 9. 6. 2025 a úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 16 510 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 830,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 510 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 9. 1. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 16 510 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve lhůtě splatnosti. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně www., Anonymizováno, .cz, kde si žalovaný zvolil parametry úvěru, následně se zaregistroval a seznámil se s podmínkami smlouvy; po ověření jeho úvěruschopnosti odeslal návrh na uzavření smlouvy kliknutím na tlačítko „podpis“; původní věřitelka mu pak prostřednictvím klientského profilu a emailu sdělila souhlas s uzavřením smlouvy. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů sdělených žalovaným a dále k doložení příjmu poskytl žalovaný výpis z bankovního účtu od společnosti Kontomatik. Právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI) a sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Úvěruschopnost byla ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku (těchto 10 % se přitom musí rovnat minimálně životnímu minimu). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, proto právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila celý úvěr ke dni 17. 4. 2024. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 510 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 510 Kč od 17. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 9. 1. 2024 uzavřena smlouva spotřebitelském úvěru číslo: (, Anonymizováno, ), na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení bezúčelový, nezajištěný s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr) na dobu neurčitou s úvěrovým limitem 16 510 Kč, s tím, že finanční částka bude poskytnuta žalovanému na jeho bankovní účet číslo , č. účtu, . Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 457,50 % ročně v měsíčních splátkách splatných vždy 15. den v měsíci. Žalovaný byl povinen uhradit dle své volby alespoň minimální platbu nebo dlužnou částku. Minimální platba se rovnala 10 % jistiny plus veškeré úroky a penále přirostlé během doby čerpání úvěru, nejméně však 500 Kč (pokud by 500 Kč přesáhlo celkovou dlužnou částku, byl žalovaný povinen uhradit pouze dlužnou částku). Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Součástí smlouvy bylo čestné prohlášení žalovaného, kde je uvedeno, že žalovaný je svobodný, není na něm závislá žádná osoba, bydlí v nájmu a jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 42 500 Kč. Dále je zde uvedeno, že měsíční výdaje domácnosti žalovaného činí 4 000 Kč a že žalovaný měsíčně splácí na jiné úvěry celkem částku 10 000 Kč. Žalovaný čestně prohlásil, že veškeré údaje uvedl správně a nezamlčel žádné podstatné údaje. Přílohu A smlouvy tvořily Všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o spotřebitelském úvěru (revolvingový úvěr) uzavřené se společností , právnická osoba, ., přílohu B smlouvy představovaly STANDARDNÍ INFORMACE O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU. Žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalovaného.

4. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného od společnosti Kontomatik za období od 21. 7. 2023 do 31. 12. 2023 soud nezjistil žádné pravidelné příjmy ani výdaje žalovaného. Bylo zjištěno, že velké množství plateb žalovaného směřovalo na účty sázkových kanceláří (SYNOT TIP, a.s., tipsport.cz, Fortuna, sazka.cz, betano.cz aj.).

5. Dle doloženého potvrzení o provedené platbě byla z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného číslo , č. účtu, dne 9. 1. 2024 zaslána částka 16 510 Kč.

6. Emailovou zprávou ze dne 16. 4. 2024 bylo žalovanému oznámeno, že úvěr byl zesplatněn a žalovaný byl vyzván k naléhavému zaplacení dlužné částky.

7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost , právnická osoba, . a na základě další smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla poté tato pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 6. 2025, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.

8. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 2. 6. 2025, k níž žalobkyně doložila podací lístek z téhož dne.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ani z jedné ze smluv nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla pouze, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, když sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále předchůdkyně žalobkyně vycházela z výpisu z bankovního účtu od společnosti Kontomatik, z doloženého výpisu však pravidelné příjmy ani výdaje žalovaného nejsou patrné. Úvěruschopnost pak měla být ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Dále žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI), k čemuž však žalobkyně nedoložila žádné výstupy. Předchůdkyně žalobkyně především pak neprověřovala, zda žalovaný skutečně bydlí v nájmu, jak tvrdil, a neověřovala jeho výdaje na bydlení, které byly snadno ověřitelné v případě nájemního bydlení např. z nájemní smlouvy. Přitom právě výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Rovněž v situaci, kdy sám žalovaný uváděl své měsíční výdaje na splátky jiných úvěrů ve výši 10 000 Kč, měla předchůdkyně žalobkyně tím spíše jeho výdaje (nejen) na tyto jiné závazky důkladně prověřit. A konečně nemělo zůstat ani bez povšimnutí, že nemalé výdaje žalovaného představovaly částky zasílané sázkovým společnostem. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 16 510 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

20. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně ani žalobkyni ničeho neuhradil, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 16 510 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 2. 6. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 5. 6. 2025. Jelikož dle výzvy byl žalovaný povinen provést úhradu do tří dnů (do 9. 6. 2025), tak ode dne následujícího, tj. ode dne 10. 6. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala v zákonné výši ke dni 17. 4. 2024, tj. ve výši 14,75 % ročně, soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12 % ročně. Naopak soud zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 510 Kč od 17. 4. 2024 do 9. 6. 2025 a úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 16 510 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 20 119,47 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 17 172,20 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 9. 10. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 85 % a z 15 % neúspěšná (z 15 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 70 % náhrady nákladů řízení.

22. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé). Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čem svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (např. pod sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, či sp. zn. , spisová značka, ) a je tak třeba určit výši náhrady nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 400 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b odst. 6 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 615 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 830,50 Kč (70 % z 2 615 Kč).