13 C 133/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 31 562,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 096,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 096,60 Kč od 27. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 608,32 Kč a dále úroku ve výši 17,99 % ročně z částky 29 713,96 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 713,96 Kč od 15. 9. 2022 do 26. 11. 2022 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 617,36 Kč od 27. 11. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 177 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 31 562 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 16. 9. 2021 uzavřena smlouva o rychlé půjčce [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně žalované umožnila čerpat finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 642 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustraci v bankovním i nebankovním registru klientských informací (SOLUS), v insolvenčním rejstříku a databázi MVČR. Při hodnocení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalované uvedený v návrhu na uzavření smlouvy a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 25. 8. 2022. Kromě dlužné jistiny ve výši 29 713,96 Kč požadovala žalobkyně po žalované rovněž zaplacení dlužných poplatků ve výši 1 848,23 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 20. 10. 2021 do 22. 8. 2022 ve výši 3 529,55 Kč, úroku ve výši 17,99 % ročně z dlužné jistiny od 15. 9. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 29. 10. 2021 do 22. 8. 2022 ve výši 613,18 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny za období od 15. 9. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dne 16. 9. 2021 smlouvu o rychlé půjčce [číslo] Smlouva byla uzavřena elektronicky tak, že žalovaná elektronicky podepsala návrh smlouvy, který byl následně elektronicky podepsán právní předchůdkyní žalobkyně. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta na její účet uvedený ve smlouvě částka ve výši 30 000 Kč, kterou se zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 17,99 % ročně, s poplatkem za pojištění ve výši 50 Kč měsíčně a s dalšími poplatky dle smlouvy a Ceníku v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 642 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Produktové podmínky pro osobní úvěry, Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby a Všeobecné obchodní podmínky. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě prodlení žalované s některou platební povinností, je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna dosud nesplacené částky úvěru včetně úroků prohlásit za splatné a od smlouvy o úvěru odstoupit. V souladu s Produktovými podmínkami se dlužné částky po splatnosti stávali součástí jistiny. Ve smlouvě v souladu s Ceníkem bylo dále stanoveno, že poplatek za zaslání upomínky činí 500 Kč.

4. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu vyplývá, že [právnická osoba] dne 16. 9. 2021 vyplatila částku 30 000 Kč na účet žalované uvedený ve smlouvě. Tento bankovní účet byl téhož dne [právnická osoba] zřízen pro žalovanou, jak je zřejmé z doložené smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb. Dále je pak ze souhrnného výpisu patrné, jak žalovaná postupně úvěr splácela.

5. V návrhu na uzavření smlouvy žalovaná uvedla, že je od 1. 11. 2020 zaměstnána jako manuální pracovník s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 000 Kč, bydlí v nájmu, její nezbytné měsíční výdaje činí 7 112 Kč, má zřízeny kreditní karty a kontokorenty s limity celkem 29 000 Kč a měsíční splátky jejích dosavadních úvěrů činí 8 311 Kč.

6. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala a ověřovala aktuální dluhy žalované, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; dále čerpala informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS); zohlednila příjmy uvedené žalovanou ve výši 23 000 Kč měsíčně a žalovanou uvedené pravidelné výdaje, o nichž žalovaná prohlásila, že jsou pravdivé a úplné. Nákladové složky předchůdkyně žalobkyně stanovila porovnáním žalovanou deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním místa bydliště, přičemž do výpočtu použila vyšší z obou částek. Dále předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila rizika na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod o kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.) Celkový skóring žalované byl proveden na základě aplikačního skóre (primárně sociodemografický profil) nebo integrovaného score – kombinace behaviorálního score (je napočítáno na základě platební historie na stávajících úvěrových produktech v RBCZ), transakčního score (vychází z transakčního chování na běžných účtech klienta) a BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů). Předchůdkyně žalobkyně provedla dále kontrolu insolvenčního rejstříku (bez záznamu), kontrolu databáze neplatných dokladů (doklad nenalezený v databázi MV), kontrolu interního black listu (IBL) (bez záznamu), vyhodnocení externích úvěrových registrů - BRKI/NRKI (bez negativního záznamu, tj. jen pozitivní úvěrová historie), v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Při hodnocení úvěruschopnosti žalované původní věřitelka porovnávala její příjem a výdaje, výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta, která byla dostatečná pro poskytnutí úvěru. Žalobkyně dále doložila sdělení právní předchůdkyně žalobkyně ve věci CBL s výsledkem, že o žalované nebyla nalezena negativní informace.

7. Z doloženého přehledu započtených splátek plyne, že žalovaná na pohledávku celkem uhradila 1 903,40 Kč.

8. Dopisem ze dne 25. 8. 2022 prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně celý dluh okamžitě splatným k 25. 8. 2022 a vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky 35 704,92 Kč.

9. Dne 27. 9. 2022 byla mezi společností [právnická osoba] a [právnická osoba] a. s . uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, a to v souladu s rámcovou smlouvou o postupování pohledávek č. [rok] ze dne 29. 8. 2018. Na základě této smlouvy byla pohledávka za žalovanou postoupena na [právnická osoba] a. s . Následně byla dne 1. 11. 2022 mezi [právnická osoba] a. s . a žalobkyní uzavřena další smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisy ze dne 13. 10. 2022 a z 22. 11. 2022 (odeslaný dne 22. 11. 2022 dle podacího archu), jímž byla zároveň vyzvána k neprodlené úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy. K úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání výzvy byla žalovaná rovněž vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 22. 11. 2022, jejíž odeslání dne 22. 11. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem.

10. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala její právní předchůdkyně na základě žalovanou poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů, odhadnutých historických dat a vlastních výpočtů. Ke zkoumání příjmů žalované ani jejích výdajů žalobkyně nedoložila jakýkoli doklad. Při zkoumání příjmové i výdajové stránky se žalobkyně tudíž spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala, přičemž především příjmy i některé výdaje žalované byly objektivně zjistitelné (příjmy z výplatních pásek, pracovní smlouvy, výdaje na bydlení z nájemní smlouvy, z dokladů o platbách za energie, apod.). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.

19. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nelze pominout ani to, že sama žalovaná v návrhu na uzavření úvěrové smlouvy uvedla některé své jiné závazky, a to kreditní karty a kontokorenty s limity celkem 29 000 Kč a dosavadní úvěry s měsíčními splátkami 8 311 Kč. Není však zřejmé, zda tyto skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o úvěruschopnosti žalované, byly předchůdkyní žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované jakkoli zohledněny. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně finanční situaci žalované důkladně neprověřila, a tedy řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. [příjmení] část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C [číslo]) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 23. Žalovaná žalobkyni uhradila celkovou částku 1 903,40 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 28 096,60 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 11. 2022, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byl žalované dopis doručen dne 25. 11. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla povinna provést úhradu neprodleně, splatnost nastala dnem následujícím (26. 11. 2022), a ode dne následujícího, tj. ode dne 27. 11. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 096,60 Kč od 27. 11. 2022 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 1 617,36 Kč, co do poplatků ve výši 1 848,23 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 529,55 Kč, úroku ve výši 17,99 % ročně z částky 29 713,96 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 613,18 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 713,96 od 15. 9. 2022 do 26. 11. 2022 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 617,36 Kč od 27. 11. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 46 447,52 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 31 872,32 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 19. 10. 2023). Žalobkyně tak byla z 69 % úspěšná a ze 31 % neúspěšná (ze 31 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 38 % náhrady nákladů řízení.

25. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 263 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátka učinila tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 31 562,19 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bod 5 advokátního tarifu 2 380 Kč a dále advokátce podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 10 991,40 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4 177 Kč (38 % z 10 991,40 Kč).