13 C 135/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokáte m Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 13 252,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 800 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 452,96 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 109,22 Kč od 23. 1. 2025 do 27. 1. 2025 a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 309,22 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 13 252,96 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 3. 5. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku v celkové výši 5 800 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 5 800 Kč zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, úrok ve výši 1,02 % denně z nesplacené části jistiny, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč a poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši 28,80 Kč, přičemž celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala žalobkyni splatit v pravidelných denních splátkách. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná (počet členů domácnosti, pravidelné měsíční výdaje, čisté měsíční příjmy) a dále nahlédla do příslušných registrů (NRKI, BRKI, CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů, registr hledaných osob, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“ a interní registry). Posouzení úvěruschopnosti žalované bylo provedeno podle interní metodiky schválené ČNB. Žalobkyně dále uvedla, že případně vycházela i z žalovanou předložených výpisů z účtu a výplatních pásek. Žalovaná sjednané splátky řádně nehradila, proto žalobkyně vypověděla smlouvu a celý úvěr zesplatnila dne 23. 1. 2025. Žalobkyně proto v žalobě po žalované požadovala jistinu ve výši 5 800 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 115,42 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, poplatek za službu „Informační servis“ ve výši 28,80 Kč, smluvní úrok ve výši 7 042,40 Kč a dále požadovala smluvní pokutu ve výši 101,34 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 109,22 Kč za období od 23. 1. 2025 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 3. 5. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout na její účet č. , č. účtu, částku až do výše 5 800 Kč, kdy tento bezúčelový úvěr bylo možno čerpat i opakovaně. Žalovaná se pak zavázala úvěr spolu s úrokem ve výši 1,016 % denně vrátit do data splatnosti, a to v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru, každá denní splátka pak byla splatná 29. den následující pod dni výpočtu dané denní splátky. Aktuální výše splátek byla k dispozici v klientské sekci. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni taktéž ověřovací poplatek ve výši 1 Kč a poplatek za vyplacení tranše úvěru, který činil 1,99 % z čerpané částky, a dále se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni poplatky za následující volitelné služby, v případě, že tyto služby aktivuje: za službu „Klidné spaní“ částku 3,66 Kč denně (tj. za možnost odkladu splatnosti splátek o 60 dní), za službu „Presto“ částku 165 Kč (tj. za expresní vyplacení každé tranše úvěru) a za službu „informační SMS servis“ částku 0,96 Kč denně. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaná přihlásila pomocí dvou faktorového ověření. Předpis denních splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy. Totožnost žalované při uzavírání smlouvy byla ověřena z kopie občanského průkazu a dále prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (viz dokument autorizace ověření totožnosti). Ve smlouvě je stanoveno, že v případě prodlení žalované je žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do jejího zaplacení. Součástí smlouvy o úvěru byl i „Souhlas se zpracováním osobních údajů“, „Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru“ a Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně dále doložila dokument „Informace pro spotřebitele“.Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované č. , č. účtu, dne 3. 5. 2024 částku 5 800 Kč.Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Podpůrně žalobkyně využívá i výpisy z účtu či přístup k transakční historii klienta a jiné doklady o příjmech. Pověřený pracovník žalobkyně ověřuje, zda jsou ke všem uvedeným významným příjmům žadatele doloženy odpovídající doklady. Co se týče výdajů pracuje žalobkyně nejenom s údaji uvedenými klientem, ale i s faktickým dopočítáváním výdajů spotřebitele, kterým určuje jejich minimální výši mimo jiné s ohledem na situaci ve společně hospodařící domácnosti spotřebitele a region trvalého bydliště; v této souvislosti považuje všechny údaje uvedené spotřebitelem za pravdivé, avšak pokud má důvodné pochybnosti o pravdivosti některých údajů, považuje takovou skutečnost za pokus o úvěrový podvod a předá podnět příslušným orgánům PČR. I přes to žalobkyně údaje o výdajích uvedené spotřebitelem nejen prověřuje, ale i je konfrontuje s obvyklými minimálními výdaji tak, jak s nimi pracuje zákon č. 110/2006 Sb. Výdaje použité ve výpočtu úvěruschopnosti tak nejsou stanoveny pouze na tvrzení spotřebitele, ale odpovídají vždy alespoň minimální výši výdajů, které vycházejí z údajů státní správy. Vypočítané výdaje se tak rovnají (výdajům uvedeným spotřebitelem v žádosti o spotřebitelský úvěr/počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem) + výše životního minima pro společně hospodařící domácnost spotřebitele + rezerva pro výdaje.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná v době poskytnutí úvěru měla žít v domácnosti s dalšími dvěma osobami, přičemž dvě osoby (včetně žalované) v domácnosti měly mít pravidelný příjem. Co se týká příjmu žalované, tak při podání žádosti o úvěr uvedla částku 10 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 10 108 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaná uvedla, že tyto činí 8 000 Kč na bydlení a 3 000 Kč na ostatní zbytné výdaje; žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 8 170 Kč a dále rezervu ve výši 780 Kč. Disponibilní příjem žalované tak dle výpočtu žalobkyně činil 1 800 Kč.Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované 10 108 Kč.Předžalobní výzvou ze dne 20. 1. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem. Rovněž emailovou zprávou ze dne 23. 1. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Žalobkyně uvedla a zároveň z doložených listin vyplynulo, že úvěruschopnost žalované žalobkyně zkoumala na základě informací poskytnutých samotnou žalovanou, nahlédnutím do příslušných registrů a následně na základě provedeného výpočtu disponibilního příjmu. Ke zkoumání příjmů žalované žalobkyně pak doložila toliko dokument „Identifikované příjmy“, kde je uveden čistý měsíční příjem žalované 10 108 Kč. Pokud měl být příjem žalované ověřen i např. výpisy z účtu či výplatními páskami, tyto listiny žalobkyně soudu ani přes výzvu nedoložila. Soud musel tedy vycházet z toho, že žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalované, které nijak neověřovala. Stejně tak co se týká výdajů žalované, žalobkyně nedoložila jakýkoli dokument osvědčující, že žalobkyně zkoumala skutečné výdaje žalované. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Žalobkyně navíc ani neprověřovala, zda žalovaná bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, a jaké jsou tedy její skutečné náklady na bydlení, neboť právě náklady na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, a proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Pokud žalobkyně při posuzování výdajové stránky žalované dále vycházela ze statistických údajů (kalkulovala s částkou životního minima), ani tento postup není dostačující, neboť zejména náklady na bydlení, ale i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Dále je třeba zmínit, že žalobkyně ani nedoložila, zda zjišťovala stávající úvěrové zatížení žalované, za situace, kdy sama žalovaná žádné své stávající splátky úvěrů neuvedla. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 5 800 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 5 800 Kč žalovaná neuhradila ničeho, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 5 800 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu ze dne 20. 1. 2025, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů. Odeslání výzvy dne 20. 1. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované výzva doručena dne 23. 1. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 27. 1. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 1. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 800 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 115,42 Kč, na poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, na poplatek za službu „Informační servis“ ve výši 28,80 Kč, na smluvní úrok ve výši 7 042,40 Kč a na smluvní pokutu ve výši 101,34 Kč nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 28. 1. 2025, a to pouze s částkou 5 800 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 109,22 Kč od 23. 1. 2025 do 27. 1. 2025 a na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 309,22 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, té však žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá na jejich náhradu právo.