13 C 136/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného t. č. ve Věznici Anonymizováno o zaplacení 27 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 27 000 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 27 000 Kč od 14. 6. 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 27 000 Kč od 15. 7. 2018 do 3. 3. 2020, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 27 000 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným došlo dne 14. 6. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně kromě jistiny ve výši 27 000 Kč i příslušenství, a to ve 13 splátkách. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný stran výše svého příjmu, při zohlednění životního minima žalovaného a výše závazků žalovaného a zároveň byla provedena lustrace v interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Žalobkyně v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti žalovaného poukázala na rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023-133, dle něhož nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (že mu úvěr neměl být poskytnut). Žalobkyně dále uvedla, že pro případ, kdy by soud přes výše uvedené dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně posouzena, bere žalobu zpět v části běžného úroku a úroku z prodlení do sedmého dne po odeslání předžalobní výzvy. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil a dosud na úvěr nezaplatil ničeho. Předmětnou pohledávku na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 6. 9. 2018 nabyla společnost , právnická osoba, . Poté byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 na společnost , právnická osoba, a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 na žalobkyni. Žalobkyně kromě jistiny pohledávky ve výši 27 000 Kč dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 27 000 Kč od 15. 7. 2018 do zaplacení a úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 27 000 Kč od 14. 6. 2017 do zaplacení.

2. Vzhledem k tomu, že částečné zpětvzetí žaloby bylo vázáno na splnění podmínky, neboť bylo podmíněno závěrem soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud k němu v souladu s § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nepřihlížel.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, byla dne 14. 6. 2017 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě, byla žalovanému poskytnuta částka 27 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutou jistinu splatit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 25,85 % ročně, s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 1 080 Kč, s poplatkem za správu úvěru ve výši 5 940 Kč a s poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 5 130 Kč, ve 13 měsíčních splátkách po 3 510 Kč. Součástí smlouvy byl souhlas se zpracováním osobních údajů, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpis splátek. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, zaměstnaný jako operátor s měsíčním příjmem 22 821 Kč a bydlí v nájmu. Dále zde žalovaný uvedl své průměrné měsíční výdaje ve výši 4 100 Kč na bydlení, ve výši 3 500 Kč na energie, ve výši 4 000 Kč na stravování, výživné a ve výši 1 000 Kč ostatní výdaje. Celkové měsíční výdaje žalovaného jsou vyčísleny částkou 12 600 Kč. Z doložené pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2016 je patrné, že žalovaný byl od 3. 8. 2016 zaměstnána na dobu určitou (se zkušební dobou 3 měsíce) jako operátor ve výrobě u společnosti , Anonymizováno, . Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance z 28. 4. 2017 soud zjistil, že žalovaný je u výše uvedeného zaměstnavatele zaměstnán na dobu neurčitou a výše jeho průměrného příjmu za poslední 3 měsíce činila 20 448 Kč. Z výplatní pásky za měsíc březen 2017 je patrný čistý příjem 31 828 Kč. Žalobkyně dále soudu předložila nájemní smlouvu, která však byla nečitelná, a proto z ní soud neučinil žádná skutková zjištění. Z listin označených „finanční analýza“ a „credit scoring“ bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému lze poskytnout spotřebitelský úvěr v max. výši 27 000 Kč s měsíční splátkou 3 510 Kč; přitom při svých výpočtech vycházela z údajů (výše měsíčního příjmu, výše měsíčních výdajů) z údajů sdělených žalovaným.

5. Ze smlouvy o prodeji části závodu, která byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, a společností , právnická osoba, . dne , datum, , ze smlouvy o postoupení pohledávky, která byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, dne , datum, a ze smlouvy o postoupení pohledávek, která byla uzavřena mezi a společností , právnická osoba, a žalobkyní dne , datum, , soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o. z.“.

6. Předžalobní výzvou z 26. 2. 2020, která byla odeslána 26. 2. 2020, což bylo doloženo podacím lístkem, společnost , právnická osoba, , žalovaného vyzvala k okamžité úhradě („uhraďte ihned“) pohledávky ve výši 60 590,28 Kč vyplývající ze shora uvedené úvěrové smlouvy. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 12. 2023 byl potom žalovaný opět vyzván, aby svůj dluh ze smlouvy uhradil ve lhůtě sedmi dnů ode dne odeslání výzvy.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní) a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro žalobkyni (její právní předchůdkyni) proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla žalobkyně (její právní předchůdkyně) tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě žalovaným poskytnutých informací a nahlédnutím do příslušných registrů. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřeny pracovní smlouvou, potvrzením zaměstnavatele a výplatní páskou žalovaného. Co se týče výdajové stránky, zde se však předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, neboť z vyjádření žalobkyně nijak neplyne, že by původní věřitelka zjišťovala a ověřovala konkrétní výši výdajů žalovaného ani jeho případné stávající dluhové zatížení. Žalobkyně soudu nepředložila jedinou listinu (vyjma nájemní smlouvy, která však není čitelná a není z ní ani zřejmé mezi jakými subjekty byla uzavřena), z níž by bylo možno ověřit, že původní věřitelka disponovala informacemi o výdajích žalovaného a že údaje tvrzené žalovaným nějakým způsobem ověřovala. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také (v rámci možností) prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Jestliže žalobkyně tvrdí, že původní věřitelka provedla lustraci žalovaného ve svém interním systému, v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí, k tomuto žalobkyně nedoložila žádné výstupy. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, soud se domnívá, že jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 27 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

19. Na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 27 000 Kč žalovaný neuhradil ničeho, soud tak žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni dlužnou jistinu včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, ze dne 26. 2. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 2. 3. 2020. Jelikož dle výzvy byl žalovaný povinen provést úhradu ihned, splatnost nastala dnem následujícím (3. 3. 2020), a ode dne následujícího, tj. ode dne 4. 3. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 9 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 4. 3. 2020, tj. 10 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal sazbu úroku z prodlení v požadované výši.

20. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 27 000 Kč od 14. 6. 2017 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, jelikož smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 4. 3. 2020, tudíž na zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 27 000 Kč od 15. 7. 2018 do 3. 3. 2020 žalobkyni nárok nevznikl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 104 357,25 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 41 040,73 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 11. 12. 2025). Žalobkyně byla z 39 % úspěšná a z 61 % neúspěšná (z 61 % byl úspěšný žalovaný). Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.