13 C 140/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 85 534,70 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobkyně, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 534,70 Kč s úrokem z prodlení z částky 70 134,70 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 28. 12. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 15 400 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 28. 12. 2017 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 17 869,20 Kč k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 85 534,70 Kč s tím, že se co do výše 70 134,70 Kč jedná o cenu za opravu vozidla, kterou žalobkyně pro žalovanou provedla na základě uzavřené smlouvy o dílo a co do výše 15 400 Kč se jedná o nájemné za užívání náhradního vozidla, které žalobkyně žalované poskytla po dobu trvání opravy. Žalobkyně uvedla, že k poškození vozidla žalované došlo v důsledku dopravní nehody dne [datum], a dále doplnila, že žalovaná dala pojistiteli pokyn k tomu, aby pojistné plnění, na které jí vznikl nárok v souvislosti s dopravní nehodou, vyplatil přímo na účet žalobkyně. Tento pokyn však následně odvolala a pojistné plnění si nechala vyplatit na svůj účet. Ze strany žalované přitom žalobkyně nezaznamenala jakékoli připomínky k provedení díla. Žalovaná naopak dílo bez výhrad převzala, což dokládá předávací protokol, a uhradila žalobkyni částku odpovídající dani z přidané hodnoty z vyúčtovaných částek za opravu. Žalobkyně po žalované vedle shora uvedených nároků požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to od 28. 12. 2017 do zaplacení.

1. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Nerozporovala přitom, že skutečně došlo k poškození jejího vozidla při dopravní nehodě a že toto vozidlo bylo odtaženo do servisu žalobkyně, za účelem opravy, která měla být uhrazena z tzv. povinného ručení. Namítala však, že žalobkyně na vozidle provedla práce, které neodpovídaly zadání a práce nebyly provedeny tak, jak byly fakturovány, zejména pokud jde o počet pracovních hodin, jejichž výše je neúměrná provedené činnosti, dále nebylo vůbec provedeno lakování vozidla a konečně žalobkyně požadovala úhradu materiálu, který nebyl na opravu použit. Tyto skutečnosti byly zjištěny po prohlídce opraveného vozidla likvidátorem pojišťovny a z těchto důvodů také došlo k ponížení pojistného plnění na částku 35 350 Kč. Žalovaná též poukázala na skutečnost, že žalobkyně v době, kdy se automobil nacházel u ní v servisu, způsobila na automobilu škodu v přibližné výši 130 000 Kč a v této souvislosti bylo mezi účastníky vedeno řízení u Okresního soudu v Břeclavi. Co se týče požadovaného nájemného za užívání vozidla, na jeho úhradu nemá žalobkyně dle názoru žalované nárok z toho důvodu, že svou pasivitou zapříčinila, že ze strany pojišťovny nebylo z tohoto titulu ničeho plněno, neboť žalobkyně nedoložila počáteční a konečný stav tachometru zapůjčeného vozidla.

1. Jak plyne z výše uvedeného, mezi účastníky nebylo sporu o tom, že při dopravní nehodě, k níž došlo dne [datum], bylo poškozeno vozidlo žalované (což dokládá rovněž doložený protokol o dopravní nehodě a zápisy o poškození motorového vozidla ze dne 9. 10. 2017 a ze dne 5. 12. 2017, v nichž bylo podrobně popsáno, které díly je třeba vyměnit, které díly je třeba nalakovat a jaké práce je třeba provést) a že toto vozidlo bylo následně převezeno do servisu provozovaného žalobkyní, kde měla žalobkyně na pokyn žalované provést opravu předmětného vozidla. Nesporné bylo mezi účastníky dále také to, že žalované bylo ze strany pojišťovny vyplaceno v souvislosti s poškozením vozidla při dopravní nehodě pojistné plnění (což dokládá rovněž doložené oznámení pojišťovny ze dne 6. 2. 2018) a že toto pojistné plnění nebylo poukázáno žalobkyni (což dokládá žádost žalované o zastavení vyplacení pojistné události ze dne 15. 12. 2017), ačkoli původně žalovaná dala pojišťovně pokyn k poukázání tohoto plnění na účet žalobkyně (což dokládá prohlášení žalované k pojistné události).

1. Žalobkyně žalované vyúčtovala za práce, jež měla údajně provést, celkovou částku 84 863 Kč, což je zřejmé z faktury [číslo] vystavené dne 15. 12. 2017 a splatné ke dni 25. 12. 2017, dle které byla za samotnou práci (montáž zařízení) účtována částka 5 880 Kč a za materiál částka 63 254,70 Kč (konkrétně mělo jít o nárazník, lakování zadních levých dveří, lakování zadních pravých dveří, kryt kliky, lakování zadního nárazníku, lakování zadního levého blatníku, upevňovací pouzdro, stahovačku, venkovní kliku, kryt dveří, rám okna, zámek dveří, geometrii, zadní levé dveře, sadu spojovacího materiálu) a dále byla k výsledné částce připočtena daň z přidané hodnoty ve výši 14 728,29 Kč a nadto vyúčtovala žalované za půjčení náhradního vozidla částku 18 634 Kč fakturou [číslo] vystavenou dne 15. 12. 2017 a splatnou ke dni 25. 12. 2017, dle které byla k půjčovnému v částce 15 400 Kč připočtena daň z přidané hodnoty ve výši 3 234 Kč, přičemž částka odpovídající vyúčtované dani z přidané hodnoty byla v obou případech ze strany žalované žalobkyni uhrazena (což dokládají příjmové doklady ze dne 15. 12. 2017).

1. Sporné bylo mezi účastníky to, zda žalobkyně provedla na automobilu žalované opravy dle požadavků žalované a jaké konkrétní opravy provedla či naopak neprovedla a zda tedy žalobkyni vůči žalované vzniklo právo na úhradu ceny za opravu vozidla i vzhledem k časové délce prováděných úkonů a dále to, zda a v jaké výši žalobkyni vůči žalované vznikl nárok na nájemné za užívání náhradního vozidla.

1. Z doloženého prohlášení žalobkyně podepsaného žalovanou plyne, že žalovaná předmětný automobil od žalobkyně převzala zpět dne 15. 12. 2017, a to bez zadních parkovacích čidel, které měly být dodány do 15. 1. 2018. Následně byla dne 4. 1. 2018 provedena prohlídka automobilu, což dosvědčuje doložený zápis o prohlídce po opravě, přičemž bylo zjištěno, že vozidlo je nepojízdné. V návaznosti na prohlídku byl dne 23. 1. 2018 sepsán zápis o poškození motorového vozidla, který žalovaná rovněž doložila. Z doloženého zakázkového listu lze dovodit, že dne 28. 2. 2018 bylo vozidlo dopraveno do servisu [právnická osoba] k provedení oprav. Daňovým dokladem ze dne 15. 3. 2018 splatným dne 15. 3. 2018 vystaveným [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byla žalované vyúčtována cena za demontáž ventilového víka. V tomto daňovém dokladu bylo dále uvedeno, že bylo zjištěno poškození motoru a doporučuje se jeho oprava s tím, že náklady na náhradní díly činí asi 127 000 Kč. Rozsudkem pro uznání vydaným dne 28. 6. 2021 Okresním soudem v Břeclavi pod č. j. 9 C 262/2020-53 bylo žalované vůči žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 126 958,24 Kč z titulu škody způsobené žalobkyní na vozidle žalované v době, kdy dotčené vozidlo bylo v servisu žalobkyně.

1. K úhradě žalované částky byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou ze dne 7. 2. 2020.

1. Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení ceny za opravu vozidla žalované je podstatné, zda mezi účastníky vůbec byla řádně uzavřena smlouva o dílo se všemi náležitostmi, které musí taková smlouva obsahovat tak, jak to předpokládá § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.“ Jak vyplývá přímo ze shora citovaného ustanovení, musí smlouva o dílo dále obsahovat cenu, kterou má objednatel zhotoviteli zaplatit. Způsob, kterým musí být cena díla určena, rozvádí § 2586 odst. 2 občanského zákoníku:„ Cena díla je ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení, anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek.“ Žalobkyně však řádně nevymezila ani obsah smlouvy o dílo (v žalobě hovoří pouze obecně o„ opravě“) ani způsob, jakým byla cena díla ujednána.

1. Ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) zakotvuje povinnost tvrzení v civilním soudním řízení, když určuje, že„ (1) K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení“. V témže ustanovení je pak pod písm. b) účastníkům uloženo„ plnit důkazní povinnost“. Což je dále rozvedeno v § 120 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že„ účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení“. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání skutečnosti, že byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o dílo obsahující shora popsané esenciální náležitosti, leží na žalobkyni, jelikož je to právě ona, komu by bylo prokázání této skutečnosti ku prospěchu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 6/2011 ze dne 26. 1. 2012).

1. Nutno konstatovat, že žalobkyně toto své břemeno tvrzení (tím méně pak navazující břemeno důkazní) neunesla, jelikož ani přes výzvu soudu neuvedla, kdy a jakým způsobem byla smlouva o dílo mezi účastníky uzavřena, zda a jakým způsobem byl vymezen rozsah oprav a zda a jakým způsobem byla sjednána cena za dílo. Bez uvedení těchto tvrzení bylo pro soud nemožné žalovaný nárok posoudit, neboť nebylo možné ani dospět k závěru, zda tvrzená smlouva o dílo byla uzavřena platně.

1. Za této situace se soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyni nevzniklo vůči žalované právo na úhradu bezdůvodného obohacení tak, jak to předpokládá § 2991 odst. 1 občanského zákoníku:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Co především se rozumí bezdůvodným obohacením, pak vymezuje § 2991 odst. 2 občanského zákoníku:„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Majetkový prospěch žalované získaný na úkor žalobkyně by byl v tomto případě představován zhodnocením vozidla po opravě provedené ze strany žalobkyně bez právního důvodu. Aby však bylo možno žalobkyni přiznat plnění z titulu bezdůvodného obohacení, muselo by být prokázáno, že žalobkyně na vozidle žalované skutečně provedla práce účtované fakturou [číslo] že při nich použila uváděný materiál. I zde leží důkazní břemeno ohledně prokázání této skutečnosti na žalobkyni, neboť je to opět ona, které by prokázání této skutečnosti bylo ku prospěchu. Ani toto důkazní břemeno však žalobkyně neunesla, neboť ani přes výzvu soudu neoznačila důkazy k prokázání výše uvedených skutečností; samotná faktura, kterou žalobkyně předložila jako důkaz toho, že práce byly v účtovaném rozsahu řádně provedeny (a že v důsledku opravy došlo k zhodnocení vozidla), nestačí.

1. Pokud jde o nárok žalobkyně na úhradu nájemného za užívání náhradního vozidla ze strany žalované, opět je klíčové zjištění, zda mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o nájmu dopravního prostředku tak, jak předpokládá § 2321 občanského zákoníku:„ Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci na určitou dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné“. Rovněž v tomto případě leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání uvedené skutečnosti na žalobkyni, jíž je prokázání této skutečnosti ku prospěchu a nutno znovu konstatovat, že ani v tomto případě žalobkyně neunesla břemeno tvrzení (z žaloby není zřejmé, kdy k uzavření smlouvy došlo, zda a jak byla sjednána výše nájmu, kdy bylo vozidlo předáno a kdy bylo vráceno) ani břemeno důkazní, a to přesto, že byla opakovaně k nápravě vyzvána. Také ve vztahu k tomuto nároku by se dalo uvažovat o jeho přiznání z titulu bezdůvodného obohacení, které by spočívalo v prospěchu vzniklém žalované v důsledku užívání náhradního vozidla bez právního důvodu. Žalobkyně by však musela i zde unést břemeno tvrzení a důkazní břemeno vztahující se k tomu, kdy žalované náhradní vozidlo předala (zda vůbec) a kdy došlo k jeho navrácení, což se ovšem nestalo.

1. S ohledem na výše přijatý závěr o neunesení břemen tvrzení a důkazních břemen v této věci ze strany žalobkyně soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

1. Na závěr ještě nutno zmínit, že soud neprovedl k důkazu žalovanou navržený výslech likvidátora pojišťovny pana [jméno] [příjmení], který žalovaná navrhla za účelem prokázání svých tvrzení vztahujících se k provedení oprav automobilu v rozporu se zadáním, neboť ve světle shora uvedených závěrů o neunesení břemene tvrzení ze strany žalobkyně se tento důkaz jeví jako nadbytečný.

1. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná. Žalovaná v řízení nejprve nebyla zastoupena a sama podala odpor proti vydanému platebnímu rozkazu a za tento úkon jí dle § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Následně si žalovaná zvolila advokáta, který ve věci učinil tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif): převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – doplnění vyjádření k žalobě, účast na jednání před soudem. Advokát žalované dále účtoval jako úkon právní služby účast na setkání účastníků s mediátorem v Brně včetně paušální náhrady hotových výdajů za tento úkon, cestovní výdaje a náhradu za promeškaný čas v souvislosti s tímto úkonem. Dle názoru soudu však žalovaná nemá na náhradu nákladů spojených s tímto úkonem vůči žalobkyni právo, neboť nejde o náklad placený v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem, přičemž na řízení o mediaci se ani subsidiárně nevztahuje občanský soudní řád, nelze opominout ani skutečnost, že setkání s mediátorem bylo nařízeno pouze samotným účastníkům řízení, nikoli jejich advokátům, a tudíž by ani nebylo možné náklad na právní zastoupení při tomto úkonu považovat za účelně vynaložený (srov. usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 3658/17 ze dne 3. 4. 2018). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí z tarifní hodnoty v částce 85 534,70 Kč určené v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 4 540 Kč. Dále advokátu náleží podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Celkem tedy náklady žalované (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 17 869,20 Kč.