13 C 142/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce B proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o vydání bezdůvodného obohacení

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 175 277,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně za dobu od 16. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 121 529,20 Kč, úroku z prodlení z částky 121 529,20 Kč ve výši 14,75 % ročně za dobu od 8. 3. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 175 277,50 Kč ve výši 14,75 % ročně za dobu od 8. 3. 2024 do 15. 3. 2024, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5 559,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek za žalobu ve výši 7 880,63 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal zaplacení 296 806,70 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Vylíčil, že u Okresního soudu v , adresa, bylo pod sp. zn. , spisová značka, zahájeno exekuční řízení, v němž vystupoval jako povinný, v rámci tohoto exekučního došlo k nařízení exekuce a proběhly dvě dražby nemovitostí, přičemž žalovaný si ponechal dílčí částky z výtěžku dražeb (konkrétně 83 192 Kč a 92 085,50 Kč), coby náklady na provedení exekuce. Následně však došlo k zastavení exekuce, a to z důvodu na straně oprávněné, neboť jí předložené exekuční tituly (platební výměry) nebyly žalobci řádně doručeny. Žalobce zároveň s vydáním bezdůvodného obohacení vyčísleného částkou 184 147,50 Kč požadoval, aby tato suma byla „valorizována“ s ohledem na dobu, po kterou žalovaný peněžní prostředky neoprávněně zadržuje. Žalobce při výpočtu vycházel z meziroční inflace a dospěl k sumě 296 806,70 Kč, kterou uplatnil v žalobě, a to včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení z této sumy za dobu od 8. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný s nárokem nesouhlasil a namítl, že k tvrzenému bezdůvodnému obohacení nedošlo. Poukázal na rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena a upozornil, že k zastavení exekuce došlo ke dni právní moci rozhodnutí odvolacího soudu a výrok tohoto rozhodnutí o nákladech řízení exekutora (a sice že soudnímu exekutorovi se úhrada nákladů exekuce nepřiznává) se vztahuje pouze na další náklady vzniklé mu mimo jiné v souvislosti s řízením o zastavení exekuce, jejichž náhrady se žalovaný vzdal. O nákladech vzniklých žalovanému v průběhu exekuce (před jejím zastavením), které byly žalovanému přiznány pravomocnými rozvrhovými usneseními v celkové částce 175 277,50 Kč však (znovu) rozhodováno podle žalobce nebylo. Pokud by o nich znovu rozhodováno bylo, musel by soud přistoupit ke zrušení těchto rozhodnutí, případně k rozhodnutí o vrácení těchto částek povinnému. Namítl též, že daná věc nesplňuje kritéria vymezená v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 3007/17 ze dne 10. 7. 2018 a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3159/2019 ze dne 22. 10. 2019 a 20 Cdo 2204/2020 ze dne 3. 11. 2020). Nárok žalobce označil za nedůvodný s tím, že žalobce se žalobou v rozporu se „zásadou subsidiarity bezdůvodného obohacení“ snaží nahradit žalobu na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Poukázal též na to, že žalobce ke vzniku škody nemalou měrou přispěl (neboť si musel být vědom toho, že napodobování jeho podpisu manželkou při přebírání pošty je deliktním jednáním a může vést ke škodě). V této souvislosti se žalobce dovolával zásady poctivosti obsažené v § 6 občanského zákoníku a dále zákazu zneužití práva uvedeného v § 8 občanského zákoníku. Vedle toho poukázal též na skutečnost, že je namístě na něj nahlížet jako na poctivého příjemce ve smyslu § 3000 a 3001 občanského zákoníku a byl by tedy případně povinen vydat jen takové obohacení, které v době uplatnění jeho vydání trvá, tedy přiznanou odměnu bez daně z přidané hodnoty, nikoli „náhradu nákladů zaplacených třetím osobám“. Ve vztahu k požadované valorizaci namítl, že nemá zákonný důvod a je skrytou náhražkou nároku na ušlý zisk jako složky náhrady škody, která však uplatněna nebyla. Výše hypotetického bezdůvodného obohacení tak podle názoru žalobce může činit pouze 111 200 Kč.

3. Za účelem dokazování si soud vyžádal jednak exekuční spis vedený Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, a dále spis vedený žalovaným jako soudním exekutorem pod sp. zn. EX , Anonymizováno, Z těchto spisů zjistil, že dne 7. 5. 2004 podala , podezřelý výraz, jako oprávněná návrh na nařízení exekuce vůči žalobci jako povinnému, exekučním titulem byly platební výměry číslo , hodnota, a , Anonymizováno, a návrh byl u soudu veden pod sp. zn. , spisová značka, .

4. Usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 5. 5. 2009 bylo rozhodnuto o rozvržení výtěžku dražby provedené dne 15. 6. 2006 a tímto usnesením bylo rozhodnuto, že z rozdělované podstaty se jako první v pořadí uspokojí pohledávka žalovaného (jakožto soudního exekutora) na nákladech exekuce ve výši 83 192 Kč.

5. Obdobně usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 4. 8. 2009 bylo rozhodnuto o rozvržení výtěžku dražby provedené dne 29. 8. 2006 a tímto usnesením bylo rozhodnuto, že z rozdělované podstaty se jako první v pořadí uspokojí pohledávka žalovaného (jakožto soudního exekutora) na nákladech exekuce ve výši 92 085,50 Kč.

6. Usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 30. 11. 2009 byl zamítnut návrh povinného (žalobce) na zastavení exekuce doručený soudu dne 2. 10. 2009.

7. Dne 3. 8. 2011 podal povinný (žalobce) u Okresního soudu v , adresa, další návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil tím, že podpis na doručence, která měla potvrzovat doručení platebních výměrů, není jeho podpisem. O tomto návrhu na zastavení bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 25. 1. 2022, kterým bylo návrhu vyhověno (výrok I.) a oprávněné byla uložena povinnost nahradit povinnému náklady řízení (výrok II.). Důvodem pro zastavení exekuce byla skutečnost, že exekuce byla nařízena ačkoli se rozhodnutí (platební výměry) dosud nestalo vykonatelným, neboť bylo zjištěno, že podpis na doručence od zásilky určené žalovanému obsahující dotčené platební výměry není jeho podpisem. V odůvodnění bylo dále konstatováno, že o nákladech exekutora bude rozhodnuto samostatným usnesením. To se stalo usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 28. 2. 2022, kterým bylo vysloveno, že se soudnímu exekutorovi náklady exekuce nepřiznávají, a to s ohledem na skutečnost, že exekutor soudu sdělil, že pro případ zastavení po oprávněném náklady exekuce nepožaduje. Rozhodnutí Okresního soudu v , adresa, bylo opět napadeno odvoláním, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně č. j. , spisová značka, ze dne 27. 9. 2023. V tomto rozhodnutí odvolací soud potvrdil výrok o zastavení exekuce (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů řízení mezi oprávněnou a povinným (žalobcem), a to tak, že účastníkům se náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok II.) a potvrdil výrok o tom, že soudnímu exekutorovi se úhrada nákladů exekuce nepřiznává (III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvostupňového o tom, že platební výměry nebyly řádně doručeny (aniž by však učinil pozitivní závěr o tom, že doručenka byla podepsána manželkou povinného, jak v tvrdil žalovaný). Ve výroku o nákladech řízení mezi oprávněnou a povinnou zohlednil okolnosti projednávané věci, zejména skutečnost, že oprávněná vycházela ze správnosti údajů na doručence a povinný zpochybnil pravost svého podpisu na této doručence až v podání z listopadu 2011, právo na náhradu nákladů řízení tak povinnému za použití § 150 o. s. ř. nepřiznal. Výrok o nákladech soudního exekutora byl potvrzen s tím, že exekutor se „vzdal úhrady (dalších) nákladů exekuce“. Z odůvodnění (odst. 10) je patrné, že odvolací soud dovodil, že povinnost uhradit náklady exekuce je na straně oprávněné. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 16. 11. 2023.

8. Z připojeného spisu soudního exekutora sp. zn. , Anonymizováno, soud zjistil, že soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. EX , Anonymizováno, ze dne 7. 11. 2006 stanovil náklady exekuce částkou 175 277,50 Kč a tento příkaz nabyl právní moci dne 18. 11. 2006 (námitky proti němu byly odmítnuty usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 13. 3. 2008). Ve spise soudního exekutora byla též zažurnalizována předžalobní upomínka ze dne 4. 3. 2024, kterou žalobce žalovaného vyzval k zaplacení částky 296 806,70 Kč, a to do deseti dnů od doručení výzvy. Z razítka připojeného na listinu je zřejmé, že žalovanému byla výzva k zaplacení doručena dne 5. 3. 2024.

9. O skutkové stránce věci v zásadě nepanoval mezi účastníky spor s výjimkou toho, že součet částek, které byly žalovanému v rámci rozvrhových usnesení přiznány (tj. částky 83 192 Kč a 92 085,50 Kč) činí nikoli žalobcem uváděných 184 147,50 Kč, ale 175 277,50 Kč. Sporný byl mezi účastníky výklad právních dopadů usnesení o zastavení exekučního řízení do poměrů žalobce jako povinného a žalovaného jako soudního exekutora, který byl pověřen provedením exekuce. Žalobce dovozoval, že v důsledku zastavení exekuce z důvodů na straně oprávněné odpadl právní důvod, pro který bylo žalovanému plnění (formou částek přiznaných mu rozvrhovým usnesením na náklady vedení exekuce) přiznáno a je namístě, aby toto plnění jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku žalobci vydal.

10. S tímto výkladem se soud ztotožňuje, neboť odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou žalobce odkazoval a která je v tomto směru poměrně jednoznačná: „Jestliže exekuční soud zastavil exekuci, odpadl i právní důvod, pro který si žalovaný jako soudní exekutor ponechal část vymoženého plnění jako „zálohu na náklady exekuce“. Náklady exekuce, které mu v exekučním řízení vznikly, mu je dle rozhodnutí exekučního soudu povinen zaplatit oprávněný.“ [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2528/2016 ze dne 16. 7. 2017]. Okolnost, že výslovně nebyly zrušeny příkazy k úhradě nákladů exekuce přitom nehraje roli: „Dojde-li k zastavení exekuce s tím, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce, aniž by zároveň byly výslovně zrušeny příkazy k úhradě nákladů exekuce, plnění, které soudní exekutor vymohl na základě výslovně nezrušených příkazů k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor (zde žalovaný) povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o.z., poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl.“ [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1227/2019 ze dne 10. 7. 2019]. Na citovaná rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3605/2020 ze dne 24. 3. 2021, v němž je vyloženo a zdůrazněno, že soud při zastavení exekuce, rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce, ale současně je povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení (odst. 39 odůvodnění).

11. V projednávané věci soud prvního stupně i soud odvolací o nákladech soudního exekutora rozhodl tak, že se mu právo na jejich náhradu nepřiznává, z nákladových výroků nevyplývá, že by tak tyto soudy (v rozporu s výše citovanou judikaturou) učinily pouze ve vztahu k nákladům pouze určité, blíže ani nevymezené, části řízení (byť se v usnesení odvolacího soudu hovoří o tom, že exekutor se vzdal „úhrady (dalších) nákladů exekuce“). Žalobci jako povinnému usnesením o zastavení exekuce nebyla uložena povinnost hradit náklady exekuce žalovanému (exekutorovi) a vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, přestože nebyl zrušen, neobstojí, a plnění, které si na jeho základě exekutor ponechal, se stalo plněním z právního důvodu, který odpadl, a exekutor je musí vrátit.

12. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že skutečnost, že žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému z důvodů mimořádného zřetele hodných nelze směšovat s otázkou, kdo je povinen nést náklady exekuce (soudního exekutora). Jestliže tato povinnost povinnému uložena nebyla (tak jak tomu je v projednávané věci), pak je nutné trvat na tom, že na straně exekutora se jedná o plnění z právního důvodu, který zastavením exekuce odpadl.

13. Rozhodnutí, na která odkazoval ve svém vyjádření žalovaný, nepovažuje soud za relevantní, neboť řeší skutkově a právně odlišnou situaci, kdy povinný podal návrh na zastavení exekuce až poté, co bylo exekuční řízení skončeno.

14. Pokud žalovaný namítal, že podaná žaloba je v rozporu se „zásadou subsidiarity bezdůvodného obohacení“, opak je pravdou a platí, že přednost před nárokem na náhradu škody (vůči státu) má nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Znovu lze poukázat na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3605/2020 ze dne 24. 3. 2021, který řešil situaci, kdy procesní zavinění na zastavení exekuce bylo shledáno na straně oprávněného, vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl zrušen, exekutor plnění získané na základě tohoto příkazu povinnému dobrovolně vydat odmítl a v této situaci Nejvyšší soud konstatoval, že stát by za škodu takto vzniklou žalobci mohl odpovídat až subsidiárně v případě, že by žalobce nebyl úspěšný se svým nárokem vůči osobám, které se na jeho úkor přímo obohatily (viz odst. 45. – 47. odůvodnění).

15. Žalovaný se dále dovolával redukce bezdůvodného obohacení ve smyslu § 3000 a 3001 občanského zákoníku. Uvedený § 3000 občanského zákoníku poskytuje ochranu poctivému příjemci a omezuje rozsah vydávaného obohacení: „Poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém obohacení při uplatnění práva trvá.“ Žalovaný argumentoval, že výše bezdůvodného obohacení by měla být redukována o částku, kterou odvedl na dani z přidané hodnoty. Soud souhlasí s tím, že na žalovaného je namístě nahlížet jako na poctivého příjemce, nicméně má za to, že v případě bezdůvodného obohacení představovaného peněžitou částkou, nelze o redukci ve smyslu citovaného ustanovení dost dobře uvažovat. Peníze jsou univerzální prostředek směny a měřítko majetkové hodnoty a jsou tedy vždy naturálně restituovatelné, vyznačují se abstraktní povahou a v zásadě není možné odlišit částku přijatou coby bezdůvodného obohacení od jiných finančních prostředků obohaceného. Jestliže žalovanému v souvislosti s přijetím částek 83 192 Kč a 92 085,50 Kč vznikla daňová povinnost vůči státu a žalovaný provedl příslušné odvody, nemá to s ohledem na popsanou povahu peněz na výši a trvání bezdůvodného obohacení vliv.

16. Naopak žalobce požadoval, aby při stanovení výše plnění byla zohledněna doba, po kterou žalovaný s částkami získanými z výtěžku dražeb disponoval a domáhal se, aby byla zohledněna meziroční inflace a částky byly o tuto inflaci „valorizovány“. Pro takovýto postup soud neshledává oporu v zákoně, tím méně v situaci, kdy (jak už bylo shora řečeno) lze žalovaného považovat za poctivého příjemce. Žalovaný v souladu s tím, co mu ukládá zákon, prováděl exekuci, která byla nařízena soudem a až do okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce dotčené peněžní prostředky držel oprávněně. Nelze tedy uvažovat o tom, že by měl žalobci jakýmkoli způsobem kompenzovat případný pokles hodnoty peněz způsobený inflací.

17. V neposlední řadě se žalovaný dovolával § 6 a 8 občanského zákoníku. V prvně jmenovaném ustanovení je upravena povinnost každého jednat v právním styku poctivě s tím, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu. Druhé ustanovení zakotvuje zásadu, podle níž zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Soud se domnívá, že aplikace uvedených zásad nepochybně má místo v samotném exekučním řízení, v němž soud o nákladech exekuce rozhoduje a hodnotí, kdo a za jakých důvodů má na zastavení exekuce podíl. Zde již bylo o nákladech exekuce pravomocně rozhodnuto a výsledkem exekučního řízení je závěr, že zavinění na zastavení exekuce bylo zjištěno na straně oprávněné a povinnému proto nebyla uložena povinnost hradit náklady exekuce. Tato povinnost nebyla uložena ani oprávněné, ovšem pouze proto, že žalovaný v postavení soudního exekutora se práva na náhradu nákladů vzdal. Okolnost, že žalovanému nebylo vůči oprávněné z uvedeného důvodu přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, však nemůže jít k tíži žalobce a nemůže zakládat důvod pro to, aby si žalovaný majetkový prospěch, který z výtěžku realizovaných dražeb na úkor žalobce získal, ponechal. Do jaké míry žalobce byl či nebyl informován o tom, kdo za něj doručenku od zásilky obsahující platební výměry podepsal, v tuto chvíli (po vydání pravomocného rozhodnutí o nákladech exekuce) již na existenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nic nemění a není důvod pro to, aby žalovaný bez právního podkladu své náklady spojené s prováděním exekuce sanoval z majetku žalobce, kterému povinnost k jejich náhradě uložena nebyla.

18. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že nárok žalobce je důvodný co do 175 277,50 Kč, v této části soud žalobě vyhověl, a to včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení, na který má žalobce nárok dle § 1970 občanského zákoníku. Žalobce úrok z prodlení požadoval (z celé žalované částky) od 8. 3. 2024, přitom bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému doručena dne 5. 3. 2024, lhůta k zaplacení byla desetidenní, posledním dnem tak byl den 15. 3. 2024 a první den prodlení připadl na den 16. 3. 2024. Soud proto žalobci úrok z prodlení přiznal z částky 175 277,50 Kč až od 16. 3. 2024, a to v zákonné výši, která k tomuto datu činila 14,75 %. Ve zbylé části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch pouze částečný, a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Za účelem poměření úspěchu ve věci soud požadovaný úrok z prodlení kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (tj. k 28. 11. 2024). K tomuto datu žalobce požadoval celkem částku 328 711,38 Kč a přiznáno mu bylo 193 551,98 Kč. Žalobce byl tedy úspěšný z 59 % a žalovaný z 41 %, žalobce má tudíž právo na náhradu nákladů ve výši rozdílu uvedených hodnot, čemuž odpovídá 18 %. Náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 484 Kč a dále náklady spojené s tím, že byl (po určitou část řízení) zastoupen advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu 9 500 Kč. Advokát má zároveň podle § 13 advokátního tarifu nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobce činí 30 884 Kč, a protože žalobce má nárok na úhradu pouze 18 % z této sumy, uložil soud žalovanému nahradit mu částku 5 559,12 Kč.

20. Žalobce byl z části (z 90 %) osvobozen od placení soudních poplatků a v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, přešla (v části odpovídající výsledku řízení) povinnost k zaplacení poplatku za žalobu na žalovaného. Soudní poplatek v projednávané věci činil 14 841 Kč, z toho bylo zaplaceno žalobcem 1 484 Kč, zbylých 13 357 Kč zůstalo nezaplaceno. Jak již bylo řečeno žalobce byl úspěšný z 59 %, v této části jde tedy zároveň o neúspěch žalovaného a připadá na něj povinnosti zaplatit 59 % poplatku, což je z dosud nezaplacené částky 13 357 Kč částka 7 880,63 Kč.