13 C 144/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 22 066 Kč s příslušenstvím

I. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 460 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 9 000 Kč od 14. 4. 2018 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 21. 4. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 606 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 284,47 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 284,47 Kč od 8. 12. 2017 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 12 460 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 9 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 9 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 1 260 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 270 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdci pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a k datu podání žaloby uhradil pouze celkovou částku ve výši 3 200 Kč. Tato částka byla co do výše 1 260 Kč započtena na úrok, co do výše 1 195,16 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 744,84 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 9 000 Kč na jistině, 604,84 Kč na poplatku za administrativní činnost a 2 855,16 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 21. 4. 2018, do zaplacení (za období od 21. 4. 2018 do 29. 11. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 249,50 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 14. 4. 2018, do zaplacení (za období od 14. 4. 2018 do 29. 11. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 3 528,35 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalobkyně se na žalovaném dále domáhala zaplacení 9 606 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 2 100 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatek za pojištění ve výši 406 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 457 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdci pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a k datu podání žaloby uhradil pouze celkovou částku ve výši 16 900 Kč. Tato částka byla co do výše 7 715,53 Kč započtena na jistinu, co do výše 2 100 Kč byla započtena na úrok, co do výše 3 000 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost, co do výše 3 825,61 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek a co do výše 258,86 Kč byla započtena na poplatek za pojištění. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 7 284,47 Kč na jistině, 2 174,39 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 147,14 Kč na poplatku za pojištění. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 8. 12. 2017 do zaplacení (za období od 8. 12. 2017 do 29. 11. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 176,06 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 1. 12. 2017 do zaplacení (za období od 1. 12. 2017 do 29. 11. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 3 498,95 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalovaný k věci uvedl, že z titulu výše uvedené smlouvy [číslo] uznává nárok žalobkyně na zaplacení jistiny ve výši 9 000 Kč a zbývající části poplatku za administrativní činnost ve výši 604,84 Kč. Dále je ochoten uhradit také žalobkyní požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 249,50 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 30. 11. 2019 do 22. 4. 2021, tj. úrok z prodlení ve výši 1 066,81 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2 335 Kč. Všechny výše zmíněné nároky žalobkyně v celkové výši 14 256,15 Kč přitom již uspokojil dne 22. 4. 2021. Co se však týče požadované zbývající části poplatku za hotovostní inkaso splátek, ten není ochoten žalobkyni uhradit, neboť mu dle jeho názoru nemůže být účtováno inkaso splátek, které neplatil. Stejně tak není ochoten uhradit žalobkyni požadovaný úrok, neboť úroky sjednané ve smlouvě již byly dle tvrzení žalobkyně uhrazeny a žalobkyně nemůže požadovat dvojí úročení dluhu, jelikož takový postup je dle názoru žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Co se týče výše uvedené smlouvy [číslo] tak ve vztahu k nárokům, jež měly žalobkyni vzniknout z titulu této smlouvy, žalovaný vznesl námitku jejich promlčení.

1. Podáním ze dne 27. 5. 2021 vzala žalobkyně podanou žalobu zpět do všech nároků požadovaných po žalovaném z titulu výše uvedené smlouvy o půjčce [číslo] s tím, že co do částky 14 256,15 Kč bere žalobu zpět z důvodu částečné úhrady ze strany žalovaného po podání žaloby a ve zbývající části tak činí„ po zvážení všech okolností.“ V této souvislosti uvedla, že částku uhrazenou žalovaným započetla v souladu se zákonem na úhradu pohledávky vzniklé z titulu smlouvy o půjčce [číslo] jakožto pohledávky nejdříve splatné, jelikož žalovaný při plnění neurčil jinak. Dle mínění žalobkyně je přitom nepodstatné, zda žalovaný takové určení provedl později, neboť k pozdějšímu určení platby se již nepřihlíží. Ve vztahu k pohledávce vzniklé z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] žalobkyně navrhla vydání částečného rozsudku pro uznání a ve zbývající části požadovala, aby soud žalobě plně vyhověl.

1. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)„ žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela“, další postup soudu upravuje § 96 odst. 2 věty první o.s.ř., která stanoví, že„ je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví“. Soud proto v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 606 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 284,47 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 284,47 Kč od 8. 12. 2017 do zaplacení, řízení zastavil.

1. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Předně třeba konstatovat, že dle názoru soudu žalovaný v rámci svého vyjádření k věci využil svého práva určit, na kterou z pohledávek vzniklých z titulu shora uvedených smluv částkou ve výši 14 256,15 Kč plnil, tak, jak s tím počítá § 1933 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když výslovně uvedl, že je tato úhradu určena na pohledávku vzniklou z titulu smlouvy o úvěru [číslo]. Žalobkyně proto nebyla oprávněna využít subsidiárního pravidla zakotveného v § 1933 odst. 1 věty třetí občanského zákoníku, která říká, že„ při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný“ a započíst úhradu žalovaného na pohledávku vzniklou z titulu smlouvy o půjčce [číslo]. Ačkoli jde v případě vyjádření žalovaného k žalobě o úkon procesní, není vyloučeno, aby v rámci procesního úkonu byl učiněn rovněž úkon hmotněprávní, v tomto případě spočívající v určení závazku, který je částečně hrazen. Žalovaný úhradu provedl dne 21. 4. 2021, přitom podání, kterým avizoval, na co konkrétně je platba určena, bylo odesláno téhož dne, soud se proto neztotožňuje s názorem žalobkyně, že se jedná o dodatečnou specifikaci, která by neměla být relevantní, naopak se domnívá, že je namístě vycházet z toho, že žalovaný takto plnil na závazky ze smlouvy [číslo].

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 9 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 260 Kč, administrativním poplatkem ve výši 1 800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč (celkem 15 660 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 270 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 28 000 Kč, což mělo být ověřeno na základě předložených výplatních pásek. Žalovaný měl bydlet v nájmu společně se svou partnerkou a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 4 000 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaný uvedl souhrnné výdaje na jídlo, léky, dopravu, oblečení a telefon v celkové výši 5 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů a zápůjček ve výši 2 900 Kč měsíčně a další výdaje ve výši 2 000 Kč měsíčně.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 13. 12. 2019. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 1. 5. 2020.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

1. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být údajně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek, které však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a dále s ohledem na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Co se týče výdajů žalovaného, ohledně těch není zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli ověřoval jejich žalovaným tvrzenou výši, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Jestliže žalovaný uváděl, že bydlí v nájmu, bylo dle názoru soudu povinností právního předchůdce žalobkyně toto tvrzení ověřit a za tímto účelem po žalovaném požadovat kupříkladu předložení nájemní smlouvy. To však neučinil a spoléhal v tomto ohledu na ničím nepodložené prohlášení žalovaného.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 9 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil před podáním žaloby na poskytnutý úvěr celkovou částku 3 200 Kč a následně uhradil v průběhu řízení částku 14 256,15 Kč, která byla z výše uvedených důvodů započtena právě na pohledávku vzniklou z titulu předmětného úvěru [číslo] je zřejmé, že již přeplatil poskytnutou jistinu (včetně úroku z prodlení z dlužné částky zbývající jistiny, tj. z částky 5 800 Kč). Soud proto žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 460 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 9 000 Kč od 14. 4. 2018 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 21. 4. 2018 do zaplacení, zamítnul.

1. Při rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení byl soud veden následující úvahou. Žalobkyně vůči žalovanému uplatňovala nároky ze dvou úvěrových smluv. Žalovaný po podání žaloby na jednu ze smluv plnil, ohledně druhé plnit odmítl a namítl promlčení. Soud má za to, že spravedlivému uspořádání odpovídá v dané situaci vycházet z toho, že poměr úspěchu a neúspěchu je u obou účastníků přibližně stejný, byť striktně vzato (s ohledem na skutečnost, že provedená platba byla určena na jiné nároky než ze smlouvy ze dne 20. 10. 2016), z procesního hlediska to byla žalobkyně, která zavinila částečné zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.. Soud však vycházel z výše popsané úvahy a za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.