13 C 148/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 62 101 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 835 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 13. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 24 266,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 835 Kč od 31. 12. 2019 do 12. 6. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 402 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 102,29 % ročně z částky 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 62 101 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 42 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 166,89 % ročně žalobkyni splatit v 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč splatných vždy k 24. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela (uhradila pouze částku v celkové výši 4 165 Kč), v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 29. 12. 2019. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 51 839 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč), právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 400 Kč) a konečně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala za období od 31. 12. 2019 do 18. 6. 2020, tj. ve výši 8 864,64 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 102,29 % ročně z částky 41 415,28 Kč za období od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 119 952 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 53 237 Kč za období od 31. 12. 2019 do zaplacení.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

1. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 42 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem v 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč splatných vždy nejpozději k 24. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 166,89 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovanou a prohlášení žalované, v němž mimo jiné stvrdila, že veškeré informace, jež poskytla žalobkyni v souvislosti se smlouvou, jsou pravdivé a úplné. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne datum. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalované dne datum vyplatila částku 42 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.

1. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ anonymizována dvě slova“ podepsaný žalovanou, kam žalovaná uvedla jako svůj jediný pravidelný příjem čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 11 700 Kč. K tomuto žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalované ze dne datum, výplatní pásku žalované za měsíc květen 2019, z níž je zřejmé, že čistá měsíční mzda žalované za tento měsíc činila 11 762 Kč, výplatní pásku žalované za měsíc červen 2019, z níž je zřejmé, že čistá měsíční mzda žalované za tento měsíc činila 11 655 Kč a výpis z účtu žalované prokazující, že jí mzda za uvedené měsíce byla skutečně vyplacena. Jako své výdaje žalovaná uvedla výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, přičemž měla bydlet u rodičů. Na straně výdajů bylo rovněž počítáno s částkou životního minima pro žalovanou ve výši 3 410 Kč měsíčně a s rezervou ve výši 1 000 Kč měsíčně. Konečně žalobkyně doložila výpis z nebankovních registrů ze dne 29. 7. 2019, dle kterého CBS skóre žalované činilo 385 (žalovaná tak spadala do kategorie klientů, u nichž je střední riziko, že nebudou poskytnutý úvěr splácet) a výpis z registru SOLUS ze dne 31. 7. 2019, v němž nebyly uvedeny žádné dlužné závazky žalované.

1. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok a z karty klienta je zřejmé, že žalovaná uhradila žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 4 165 Kč.

1. Upomínkami ze dne 25. 11. 2019 a 27. 12. 2019 měla být žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byla rovněž upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne 29. 12. 2019 mělo být žalované oznámeno zesplatnění celého úvěru a žalovaná měla být vyzvána k úhradě všech závazků nejpozději do 10 dnů ode dne odeslání výzvy.

1. K úhradě dlužné částky byla žalovaná dále prokazatelně vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 27. 5. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne 28. 5. 2020 a v níž byla žalované stanovena lhůta k úhradě do 15 dnů od data odeslání této upomínky.

1. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.

1. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

1. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

1. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

1. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

1. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

1. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

1. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 1. 8. 2019 finanční prostředky ve výši 42 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách.

1. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud dále zabýval tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzovaní úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalované, že pobírá mzdu v uvedené výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady, a to konkrétně pracovní smlouvu, výplatní pásky, z nichž je zřejmá výše čisté mzdy žalované za měsíce předcházející uzavření smlouvy a výpis z účtu žalované prokazující vyplacení této mzdy žalované. Co se však týče výdajů žalované, tak ohledně těchto nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Jestliže žalovaná uváděla, že bydlí u rodičů, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně po žalované požadovat, aby tuto skutečnost doložila, což mohla učinit kupříkladu předložením čestného prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaná skutečně a bydlí a jakou částkou jim případně přispívá na chod domácnosti. Za situace, kdy příjmy žalované ze zaměstnání byly relativně nízké, by se dala ze strany žalobkyně očekávat zvýšená míra obezřetnosti při posuzování její úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 42 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

1. Žalovaná uhradila pouze jednu splátku po 4 165 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 37 835 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalované dne 28. 5. 2020, přičemž v této jí byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejichž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaná tak byla povinna dlužnou částku uhradit do 12. 6. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 13. 6. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení. Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 31. 12. 2019, která odpovídá rovněž jeho zákonné výši ke dni 13. 6. 2020. Ve zbývající části soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, neboť pokud by soud kapitalizoval požadované úroky a úroky z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku, tedy ke dni 10. 12. 2020, tak samotný úrok požadovaný z částky 41 415,28 Kč ve výši 102,29 % ročně za dobu od 31. 12. 2019 do dne vyhlášení rozsudku činí více, než kolik bylo žalobkyni přiznáno (žalobkyni byla přiznána částka 37 835 Kč a úrok z prodlení k datu vyhlášení rozsudku činí 1 886,67 Kč). Žalovaná by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.