13 C 148/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 14 760 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 2 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 760 Kč od 23. 6. 2024 do 27. 12. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 760 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 12 000 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 186,50 Kč k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 14 760 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřela dne 23. 5. 2024 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 2 760 Kč vrátit do 22. 6. 2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalované na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI), a zároveň vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a dále z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy nedostála, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nevrátila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč a smluvního úroku ve výši 2 760 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 760 Kč za dobu od 23. 6. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 23. 5. 2024 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 3 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s úrokem ve výši 690 Kč splatit nejpozději do 22. 6. 2024. Následně téhož dne byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 8 800 Kč a výše úroku na částku 2 024 Kč. Téhož dne pak byl uzavřen i dodatek č. 2, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 12 000 Kč a výše úroku na částku 2 760 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně. Dle doložených výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalované dne 23. 5. 2024 zaslány postupně částky 3 000 Kč, 5 800 Kč a 3 200 Kč. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne 26. 7. 2024.

4. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum (viz seznam postoupených pohledávek) byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18. 12. 2024. K úhradě dlužné pohledávky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 18. 12. 2024 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž jí byla k úhradě určena lhůta tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 8. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 13. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích a dále vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a z úvěrové historie. Přitom ani po výzvě soudu k posuzování úvěruschopnosti žalované nepředložila jediný důkaz a výslovně uvedla, že žádnými důkazy nedisponuje. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.

14. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 15. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 12 000 Kč žalovaná neuhradila ničeho, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 12 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 18. 12. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 23. 12. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 27. 12. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 12. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 23. 6. 2024 (14,75 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12,75 % ročně.

17. Co do smluvního úroku ve výši 2 760 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení až dne 28. 12. 2024 a to pouze s částkou 12 000 Kč, soud zamítl i žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 760 Kč od 23. 6. 2024 do 27. 12. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 760 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení a dále na úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 12 000 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení 17 992,84 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 13 483,89 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku – tj. k 16. 12. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 75 % a z 25 % neúspěšná (z 25 % byla tak úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 50 % náhrady nákladů řízení.

19. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (např. pod sp. zn. 13 C 58/2025, sp. zn. 13 C 276/2024 či pod sp. zn. 22 C 144/2025) a je tak třeba určit výši náhrady nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za úkony učiněné v roce 2024 (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění) dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 činí 300 Kč a za žalobu sepsanou a podanou v roce 2025 dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 činí 400 Kč; a dále advokátovi podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 373 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 186,50 Kč (50 % z 2 373 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.