13 C 152/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 17 876,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 725,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 369,99 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 3 955,92 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 17 876,25 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 506,26 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 412,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 17 876,25 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 26. 5. 2023 smlouvu o úvěru ke kreditní kartě č. Anonymizováno. Dle této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 16 000 Kč, a žalovaná se zavázala tento úvěr splácet spolu s úrokem z úvěru ve výši 19,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše se odvíjela od výše čerpání úvěrového limitu, o výši příslušné částky byla žalovaná informována výpisem. Kromě úroku byla žalovaná povinna hradit žalobkyni i ceny za služby poskytované v souvislosti s vedením účtu, ze kterého měl být úvěr splácen, dle sazebníku. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, lustrovala žalovanou v bankovních a nebankovních registrech (CBCB), provedla kontrolu přes systém CRIF. Dále vyhodnotila kreditní a debetní obraty žalované na běžném účtu. V rámci skóringového modelu žalobkyně využila též statistická data a vyhodnotila informace získané o žalované i z hlediska demografických dat (typ zaměstnání, rodinný stav, věk, bytové poměry atd.). Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy řádně neplnila, proto žalobkyně prohlásila všechny pohledávky z této smlouvy za okamžitě splatné ke dni 24. 3. 2024. Žalovaná vyčerpala na jistinu částku 37 035,32 Kč, dále částka 1 930,02 Kč byla účtována na poplatky a částka 576,24 Kč na úroky. Na předmětný úvěr žalovaná uhradila celkem toliko 21 665,33 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 17 876,25 Kč žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 449,66 Kč (ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za období od 24. 3. 2024 do 28. 1. 2025), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 355,98 Kč (z dlužné jistiny a poplatků za období od 24. 10. 2023 do 28. 1. 2025), úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 17 876,25 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 876,25 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že 13. 8. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o poskytování služeb Anonymizováno elektronického bankovnictví (za žalovanou byla podepsána její zákonnou zástupkyní). Dále byla mezi žalovanou a žalobkyní dne 26. 5. 2023 uzavřena smlouva o úvěru ke kreditní kartě č. Anonymizováno. Smlouva byla uzavřena elektronicky. Dle této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované neúčelový revolvingový úvěr a kreditní kartu, jejímž prostřednictvím lze úvěr čerpat. Byla ujednána výše úvěrového limitu 16 000 Kč a pohyblivá úroková sazba, která ke dni uzavření smlouvy činila 19,90 % ročně. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky včetně příslušenství splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z vyčerpané částky, minimálně však ve výši 500 Kč. Splatnost měsíčních splátek byl vždy 24. den v měsíci. Ve smlouvě byly dále ujednány poplatky dle sazebníku. Pro případ prodlení žalované byla žalobkyně oprávněna účtovat jí úrok z prodlení v zákonné výši, dále zasílat upomínky a výzvy a účtovat za jejich zaslání poplatky, rovněž byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit.

4. Žalobkyně předložila soudu Záznam o podpisu klienta týkající se podpisu žádosti o úvěr a dále i Záznam o podpisu klienta týkající se Předsmluvní informace a náležitého vysvětlení k žádosti o Kreditní kartu; z obou těchto záznamů vyplývá, že podpisy byly realizovány sjednanou elektronickou formou dle Obchodních podmínek pro poskytování služeb Elektronického bankovnictví. Dále žalobkyně doložila Předsmluvní informace ke kreditní kartě včetně Vysvětlení předsmluvních informací, Informace o pojištění ochrany nákupu a prodloužené záruce. Konečně doložila i Obchodní podmínky pro kreditní kartu a Sazebník Anonymizováno pro fyzické osoby – občany.

5. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaná uvedla, že je svobodná, její domácnost čítá 3 členy, všichni s příjmem, bydlí u rodičů. Dále žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou s měsíčním čistým příjmem 20 000 Kč. Žalovaná vyčíslila své pravidelné měsíční výdaje částkou 9 000 Kč a uvedla, že nemá žádné splátky úvěrů. Příjem (bylo-li jeho doložení ze strany žalobkyně vyžadováno) měl být doložen historií běžného účtu u žalobkyně.

6. Z výpisu z běžného účtu žalované – přijaté platby za období od 20. 2. 2023 do 23. 5. 2023 soud zjistil, že žalované byla v období před otevřením úvěrového účtu pravidelně vyplácena mzda v průměrné výši cca 20 000 Kč měsíčně.

7. Z listiny označené Internal soud zjistil, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to přesně tak, jak žalobkyně uvedla v žalobě (v jejím upřesnění).

8. Z dokumentu Informace z Credit Bureau (CBCB informace) bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření smlouvy neměla aktivní jiný úvěrový kontrakt, měla však nedokončenou jednu žádost o osobní úvěr ze dne 22. 4. 2023 s požadovanou částkou 17 000 Kč, dále měla nedokončené dvě žádosti o revolvingový úvěr ze dne 20. 4. 2023, oba s požadovanou částkou 20 000 Kč a konečně měla nedokončenou žádost o splátkovou kreditní kartu ze dne 20. 4. 2023 s požadovanou částkou 15 000 Kč.

9. Z výstupu ze systému žalobkyně bylo zjištěno, že výsledek vyhodnocení žádosti žalované systémem žalobkyně bylo „schváleno“. Credit Burreau skóre žalované bylo 312. Je zde dále uvedeno, že žalovaná je svobodná, bydlí u rodičů, je bezdětná a je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 20 000 Kč; její pravidelné měsíční výdaje bez splátek úvěrů činily 9 000 Kč. Žalovaná měla Anonymizováno se zůstatkem úvěru 1 870,97 Kč a dále Přečerpání Anonymizováno úvěrovým limitem 40 000 Kč a se zůstatkem úvěru 39 848,79 Kč.

10. Způsob, jakým byl úvěru čerpán a průběžně splácen (jaké částky byly účtovány na jistinu, poplatky, úroky a úroky z prodlení) vyplývá z předloženého historického výpisu z úvěrového účtu. Totéž je patrné z přehledu splátek, z něhož je zřejmé i jak se vyvíjel dluh žalované. Z těchto listin pak bylo zjištěno, že žalovaná celkem vyčerpala částku 39 541,58 Kč, z toho částka 37 035,32 Kč představuje vyčerpanou jistinu a částka 1 930,02 Kč byla účtována na poplatky a částka 576,24 Kč na úroky; žalovaná celkem splatila částku 21 665,43 Kč. 11. 1. upomínkou žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 792,76 Kč, s níž byla k 30. 10. 2023 v prodlení. 1. výzvou ji žalobkyně vyzvala k úhradě částky 794,38 Kč, s níž byla v prodlení k 8. 11. 2023. Další výzvou ze dne 1. 12. 2023 (poslední výzva k zaplacení dluhu) ji žalobkyně vyzvala k úhradě dlužné částky 1 659,66 Kč a upozornila ji na možnost zesplatnění úvěru; výzva byla žalované doručena dle dodejky 15. 12. 2023. Dopisem ze dne 26. 3. 2024 oznámila žalobkyně žalované zesplatnění úvěru a vyzvala ji k zaplacení celé dlužné částky ve výši 18 210,72 Kč; dopis byl odeslán 26. 3. 2024, jak je patrné z nedoručené zásilky (dopis nebyl žalovanou na poště vyzvednut a byl vrácen zpět žalobkyni).

12. K úhradě dluhu pak žalobkyně žalovanou vyzvala též předžalobní výzvou ze dne 10. 2. 2025, v níž byla žalované k zaplacení stanovena lhůta do 5 dnů od doručení této výzvy. Dle potvrzení o podání byla předžalobní výzva odeslána dne 13. 2. 2025.

13. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

20. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 21. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě informací, které zjistila od žalované v žádosti o úvěr, lustrovala žalovanou v bankovních a nebankovních registrech (CBCB) a provedla kontrolu přes systém CRIF. Dále žalobkyně vycházela z výpisů z běžného účtu žalované a výši poskytnutého úvěru vyhodnotila na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na něm. V rámci skóringového modelu žalobkyně využila též statistická data a vyhodnotila informace získané o žalované i z hlediska demografických dat.

22. Co se týče příjmů žalované, zde tedy žalobkyně vycházela kromě údajů zjištěných od samotné žalované především z peněžních obratů na běžném účtu žalované. Pokud tedy jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalované ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalované, určitým způsobem (prostřednictvím výpisů z účtu žalované), prověřila, že žalované je vyplácena mzda ze zaměstnání, neboť tato skutečnost je z těchto výpisů zřetelná. Příjmy žalované tak byly řádně ověřeny. Co se však týče výdajové stránky, tuto žalobkyně podrobněji nezjišťovala a neověřovala (s výjimkou splátek jiných úvěrů zjištěných z příslušných registrů), tedy výdaje na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje nijak nezkoumala, přičemž přinejmenším výdaje žalované na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z dokladů SIPO apod.). Z předložených výpisů z účtu však žádné výdaje seznatelné nebyly, neboť žalobkyně doložila toliko výpisy z účtu týkající se plateb přijatých. Pokud tedy žalobkyně tvrdila, že stran posuzování výdajů žalované vycházela z výpisů z běžného účtu žalované, pak toto své tvrzení ničím nedoložila. Ani postup, kdy žalobkyně vycházela z tvrzení žalované v kombinaci se statistickými daty není dostačující, neboť především náklady na bydlení, ale i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím údajů uvedených samotným žalovaným a statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Pokud tedy jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy, posoudit úvěruschopnost žalované.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 24. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 25. Na úvěr ke kreditní kartě bylo žalované poskytnuto celkem 37 035,32 Kč (celková částka jistiny, kterou žalovaná vyčerpala), žalovaná celkem žalobkyni splatila 21 665,33 Kč a zbývá jí tak na jistinu uhradit 15 369,99 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslaný dopis ze dne 26. 3. 2024, jehož odeslání dne 26. 3. 2024 žalobkyně prokázala vrácenou obálkou. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 o. z. stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byl žalované dopis s výzvou doručen dne 2. 4. 2024. Jelikož ve výzvě nebyla žalované určena lhůta k plnění, byla povinna provést úhradu neprodleně a splatnost tak nastala dnem následujícím (3. 4. 2024), a ode dne následujícího, tj. ode dne 4. 4. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny i poplatků za období od 24. 10. 2023 do 28. 1. 2025 kapitalizovaný částkou 1 355,98 Kč a dále z částky 17 876,25 Kč za období od 29. 1. 2025 do zaplacení. Soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 15 369,99 Kč za období od 4. 4. 2024 do 28. 1. 2025 v kapitalizované výši 1 355,98 Kč, tedy ve výši, jak požadovala v žalobě, byť žalobkyně by měla nárok na úrok z prodlení za toto období ve výši 1 863,34 Kč (tj. žalobkyně v žalobě požadovala méně) a dále soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 369,99 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení.

26. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 2 506,26 Kč již byla uhrazena a na kapitalizovaný úrok ve výši 1 449,66 Kč ani na úrok ve výši 8,05 % ročně z částky 17 876,25 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.

27. Stran požadavků žalobkyně na úroky z prodlení soud připomíná, že se žalovaná dostala dne 4. 4. 2024 do prodlení pouze s částkou 15 369,99 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 506,26 Kč za období od 29. 1. 2025 do zaplacení žalobkyni nárok nevznikl.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 23 964,97 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 18 552,05 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 18. 11. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 77 % a z 23 % neúspěšná (z 23 % byla tak úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 54 % náhrady nákladů řízení.

29. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé). Sazba mimosmluvní odměny dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu činí 400 Kč za každý z úkonů a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 615 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 412,10 Kč (54 % z 2 615 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.