13 C 16/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 952 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 100 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 677,11 Kč, úroku ve výši 14,33 % ročně z částky 6 099,43 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 099,43 Kč od 17. 11. 2017 do 21. 12. 2017 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 999,43 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 10 952 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne 26. 11. 2014 smlouvu o zápůjčce č. hodnota a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 8 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 5 926 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 715 Kč s úrokovou sazbou ve výši 14,33 % ročně, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 065 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 146 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 233 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když celkem žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil pouze 3 900 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 6 099,43 Kč na jistině a 3 926,57 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Poté žalovaný již ničeho neuhradil. V žalobě pak žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 6 099,43 Kč a poplatků ve výši 3 926,57 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 1 619,42 Kč (tj. ve výši 14,33 % ročně z částky 6 099,43 Kč od 20. 1. 2016 do 16. 11. 2017), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 205,69 Kč (tj. ve výši 8,05 % ročně z částky 6 099,43 Kč od 17. 6. 2015 do 16. 11. 2017), úrok ve výši 14,33 % ročně z částky 6 099,43 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 099,43 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení. A dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne 5. 8. 2014 smlouvu o zápůjčce č. hodnota a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 5 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 3 626 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 477 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,11 % ročně, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 800 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 349 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 45 týdenních splátkách po 192 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když celkem žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil pouze 7 700 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 926 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Poté žalovaný již ničeho neuhradil. V žalobě tedy žalobkyně požadovala zaplacení poplatků ve výši 926 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela v případě obou smluv z údajů, které jí sdělil žalovaný (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznických karet. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z výměru sociální podpory, rovněž bylo ověřeno, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovaným uzavřeny předmětné smlouvy. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne 26. 11. 2014 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 8 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 8 000 Kč společně s poplatkem ve výši 5 926 Kč (tvořeným úrokem ve výši 715 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 065 Kč a poplatkem za hotovostní režim splátek ve výši 4 146 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 233 Kč. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně doložila i standardní informace o spotřebitelském úvěru poskytnuté žalovanému. Dále žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovaným ze dne 26. 11. 2014. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru nezaměstnaný s pravidelným čistým měsíčním příjmem 12 888 Kč a s dalším příjmem domácnosti ve výši 6 000 Kč, příjem žalovaného měl být ověřen výměrem podpory; žalovaný dále v žádosti uvedl měsíční výdaje domácnosti ve výši 12 900 Kč, z toho 8 000 Kč nájem/inkaso, 100 Kč telefon, 800 Kč splátky zápůjček a 4 000 Kč výdaje na domácnost. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu a nevyživuje žádné nezaopatřené děti. Žalovaný také uvedl, že nemá spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 3 900 Kč. Dále bylo zjištěno, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne 5. 8. 2014 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 5 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 5 000 Kč společně s poplatkem ve výši 3 626 Kč (tvořeným úrokem ve výši 477 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 800 Kč a poplatkem za hotovostní režim splátek ve výši 2 349 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 45 týdenních splátkách po 192 Kč. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně doložila i standardní informace o spotřebitelském úvěru poskytnuté žalovanému. Dále žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovaným ze dne 5. 8. 2014. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru nezaměstnaný s pravidelným čistým měsíčním příjmem 12 900 Kč, příjem žalovaného měl být ověřen výměrem podpory; žalovaný dále v žádosti uvedl měsíční výdaje domácnosti ve výši 7 600 Kč, z toho 4 000 Kč nájem/inkaso, 100 Kč telefon a 3 500 Kč výdaje na domácnost. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu a nevyživuje žádné nezaopatřené děti. Žalovaný také uvedl, že nemá spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 7 700 Kč. Obě pohledávky za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 16. 11. 2017, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis odeslán žalovanému dne 6. 12. 2017. Předžalobní výzvou ze dne 14. 7. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 29. 7. 2025. Výzva byla odeslána dne 14. 7. 2025, což žalobkyně doložila podacím lístkem. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o zápůjčce tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ Na zamýšlené smluvní vztahy (s ohledem na datum uzavření smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný ve smlouvách vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu půjčky byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného, neboť výslovně uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými doklady. Příjem žalovaného měl být údajně ověřen z výměru podpory, avšak tyto listiny žalobkyně soudu nepředložila. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého důkazní břemeno ohledně splnění povinností vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti tíží poskytovatele a je tedy na poskytovateli, aby prokázal, že listiny, jejichž existence a obsahu se dovolává, k dispozici skutečně měl. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv o zápůjčce své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující: „(1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka-spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Obě smlouvy o zápůjčce tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze poskytnuté jistiny ve výši 8 000 Kč a 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání. V případě smlouvy ze dne 5. 8. 2014 na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 5 000 Kč uhradil žalovaný celkem 7 700 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen. Proto soud žalobu ohledně nároku na zaplacení dlužného poplatku ve výši 926 Kč zamítl. V případě smlouvy ze dne 26. 11. 2014 na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 8 000 Kč žalovaný uhradil 3 900 Kč, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 4 100 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 6. 12. 2017 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 11. 12. 2017. Vzhledem k tomu, že pro úhradu byla určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 21. 12. 2017 a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 12. 2017, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 18. 6. 2015, tj. ve výši 8,05 % ročně, tj. ve stejné výši jako činila jeho zákonná výše ke dni 2. 12. 2017. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby, konkrétně žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 100 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení. Zbylé nároky ze smlouvy ze dne 26. 11. 2014 uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve zbývající výši 1 999,43 Kč byla již uhrazena a na poplatek ve výši 3 936,57 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 1 619,42 Kč ani na úrok ve výši 14,33 % ročně z částky 6 099,43 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy žalobkyni právo nevzniklo. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 22. 12. 2017 a to pouze s částkou 4 100 Kč, tudíž na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 205,69 Kč, na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 099,43 Kč od 17. 11. 2017 do 21. 12. 2017 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 999,43 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení, žalobkyni taktéž nárok nevznikl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.