13 C 166/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 56 807 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 805 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 805 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 34 706,84 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 33 452,81 Kč od 21. 8. 2024 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 7. 2024 dosáhne částky 107 611 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 594 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 2 784 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 589 Kč od 30. 7. 2024 do 22. 11. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 784 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 661 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 56 807 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastnicemi byla dne 28. 11. 2023 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované 35 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 76,06 % ročně v 36 splátkách po 2 836 Kč měsíčně (a to včetně úhrady za pojištění ve výši 348 Kč měsíčně). Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, její doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, uhradila pouze 5 splátek po 2 839 Kč; v důsledku prodlení žalované se splácením došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 28. 7. 2024. Žalovaná následně již ničeho neuhradila, tedy celkem uhradila toliko 14 195 Kč. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 39 741 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení poplatků za pojištění ve výši 1 044 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 14 624,32 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 488,52 Kč (tj. ve výši 76,06 % ročně z částky 33 452,81 Kč od 30. 7. 2024 do 20. 8. 2024), úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 33 452,81 Kč od 21. 8. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 30. 7. 2024 dosáhne částky 107 611 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 183 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 25. 8. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 18 594 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 594 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, dále co do částky 14 624,32 Kč (smluvní pokuta) a dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 488,52 Kč (ve výši 76,06 % ročně z částky 33 452,81 Kč od 30. 7. 2024 do 20. 8. 2024), úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 33 452,81 Kč od 21. 8. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 30. 7. 2024 dosáhne částky 107 611 Kč s tím, že důvody částečného zpětvzetí blíže nespecifikovala a uvedla jen, že se rozhodla některé nároky neuplatňovat.

3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedených částek (představujících část jistiny, smluvní pokuty, náklady a výše specifikované příslušenství) zastavil.

4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 20 805 Kč (přičemž platby žalované v celkové výši 14 195 Kč zohlednila jako platby na jistinu) a poplatků za pojištění ve výši 2 784 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 589 Kč za období od 30. 7. 2024 do zaplacení.

5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

6. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že účastnice sjednaly dne 28. 11. 2023 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. hodnota, ve znění dodatku č. 1 z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 35 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit při sjednaném úroku ve výši 76,06 % ročně v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 2 839 Kč se splatností vždy k 22. dni měsíce. V příloze č. 1 se strany dohodly na sjednání pojištění schopnosti žalované splácet úvěr na základě její přihlášky do pojištění ze dne 28. 11. 2023. Žalované byl sjednán balíček pojištění s měsíční úhradou za pojištění ve výši 348 Kč. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 30. 11. 2023, které jí dle dodejky bylo doručeno dne 5. 12. 2023. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář, informace o pojištění a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 28. 11. 2023 žalovaná mimo jiné potvrdila, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné a pravdivé.

7. Z hodnocení klienta ze dne 28. 11. 2023 plyne, že žalovaná měla být v té době zaměstnána na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 606 Kč. Výdaje žalované byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 8 775 Kč s tím, že částka 4 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 3 915 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je svobodná a bydlí u rodičů. Ohledně ověřování příjmové stránky žalované předložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, z nichž je patrné, že dne 18. 10. 2023 došla na bankovní účet, kde je jako majitel uvedena žalovaná, žalované mzda ve výši 24 529 Kč a dne 20. 11. 2023 jí na tento účet došla mzda ve výši 22 909 Kč, a to v obou případech z účtu s názvem právnická osoba Dle výpisu z registru SOLUS neměla žalovaná v registru záznam. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaná si historicky žádala o úvěr u šesti jiných finančních institucí či bank aktuálně se součtem celkové zbývající částky k doplacení 69 131 Kč, přičemž měla dluh po splatnosti ve výši 26 000 Kč.

8. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 35 000 Kč vyplacena dne 29. 11. 2023 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovanou bylo doloženo výš zmíněnými potvrzeními o platbě. Dále byla výplata úvěru doložena i výpisem z účtu žalobkyně. Skutečnost, že předmětný účet patří žalované vyplývá i z listiny „Základní informace o klientovi“.

9. Z karty klienta je patrné, že žalovaná uhradila pouze prvních pět splátek, tj. 5 x 2 839 Kč.

10. Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 24. 6. 2024 a ze dne 23. 7 2024) vyzývala žalovanou k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 28. 7. 2024 (oznámení) žalobkyně oznámila žalované, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala ji k úhradě celkové dlužné částky 42 183 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy.

11. Předžalobní výzvou ze dne 7. 11. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

12. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části pak žalobkyně doložila toliko dvě potvrzení o platbě, jimiž měla být ověřena příjmová situace žalované. Z těchto potvrzení však není zřejmé, že se jedná skutečně o pravidelný příjem, který lze očekávat i do budoucna, pracovní smlouva či potvrzení o zaměstnání z nichž by bylo patrné, že žalovaná je zaměstnána skutečně na dobu neurčitou, jak tvrdila, předloženy nebyly. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pokud jde tedy o příjmy, a především výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 22. Předmětnou smlouvu (včetně její přílohy č. 1) je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 35 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 23. Žalovaná na svůj závazek uhradila částku 14 195 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 20 805 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalované dne 7. 11. 2024, přičemž v této jí byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaná tak byla povinna dlužnou částku uhradit do 22. 11. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 11. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 20 805 Kč ve výši 12,75 % ročně za období od 23. 11. 2024 do zaplacení.

24. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na požadované poplatky za pojištění ve výši 2 784 Kč, nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 23. 11. 2024, a to pouze s částkou 20 805 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 589 Kč od 30. 7. 2024 do 22. 11. 2024 a na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 784 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, přitom je zřejmé, že převážný úspěch měla žalovaná. Té však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.

26. Jelikož řízení bylo z části zastaveno bez toho, že by ve věci bylo jednáno, rozhodl soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. Soudní poplatek z žaloby činil 2 841 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby činí 1 180 Kč, rozdíl mezi uvedenými částkami je 1 661 Kč a k vrácení tak žalobkyni náleží 661 Kč, neboť soudní poplatek se vrací snížený nejméně o 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.