13 C 170/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 25 554 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 200 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 19 354 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 554 Kč od 18. 10. 2024 do 24. 3. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 354 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 6 200 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení., se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 25 554 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 17. 4. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 4 394 Kč vrátit do 17. 10. 2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalované na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI), a zároveň vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a dále z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy nedostála a právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nevrátila. Na poplatcích za prodloužení splatnosti přitom žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila částku 13 800 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, smluvního úroku ve výši 4 394 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 160 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 554 Kč za dobu od 18. 10. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 17. 4. 2024 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s úrokem ve výši 2 300 Kč splatit nejpozději do 17. 5. 2024. Následně byl k této smlouvě dne 22. 4. 2024 uzavřen dodatek č. 1, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 18 000 Kč a výše úroku na částku 3 980 Kč. Dne 26. 4. 2024 byl uzavřen dodatek č. 2, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 20 000 Kč a výše úroku na částku 4 394 Kč. Dne 17. 5. 2024 byl uzavřen dodatek č. 3, dle něhož byla splatnost posunuta do 16. 6. 2024; tento dodatek nabyl účinnosti okamžikem, kdy žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za změnu smlouvy ve výši 4 600 Kč. Dne 4. 7. 2024 byl uzavřen dodatek č. 4, dle něhož byla splatnost posunuta do 3. 8. 2024; tento dodatek nabyl účinnosti okamžikem, kdy žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za změnu smlouvy ve výši 4 600 Kč. Dne 14. 8. 2024 byl uzavřen dodatek č. 5, dle něhož byla splatnost posunuta do 13. 9. 2024; tento dodatek nabyl účinnosti okamžikem, kdy žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za změnu smlouvy ve výši 4 600 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně. Odeslání verifikační platby ve výši 0,01 Kč dne 7. 6. 2023 dokládá výpis z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, na němž je u názvu protiúčtu viditelné jméno žalované. Dle dalších doložených výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalované dne 17. 4. 2024 zaslána částka 10 000 Kč, dne 22. 4. 2024 částka 8 000 Kč a dne 26. 4. 2024 částka 2 000 Kč. Z potvrzení o finančních transakcích je zřejmé, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila dne 17. 5. 2024 poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 4 600 Kč, dne 4. 7. 2024 zaplatila poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 4 600 Kč a dne 14. 8. 2024 zaplatila poplatek na prodloužení splatnosti ve výši 4 600 Kč. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne 17. 10. 2024.

4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 15. 3. 2025. K úhradě dlužné pohledávky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 15. 3. 2025 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž jí byla k úhradě určena lhůta tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus , jméno FO, a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích a dále vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a z úvěrové historie. Přitom ani po výzvě soudu nepředložila jediný důkaz a naopak výslovně uvedla, že žádnými důkazy nedisponuje. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím nedoložila, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.

14. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“15. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu v celkové výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Na tento svůj závazek vrátit částku 20 000 Kč žalovaná již právní předchůdkyni žalobkyně uhradila 13 800 Kč (tuto částku uhradila na poplatcích na prodloužení splatnosti, na něž však právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na neplatnost smlouvy neměla nárok, a proto je třeba toto plnění započítat na jistinu), proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 6 200 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 15. 3. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 19. 3. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 24. 3. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 25. 3. 2025, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 18. 10. 2024 (12,75 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12 % ročně.

17. Co do části jistiny ve výši 13 800 Kč (která byla již uhrazena) a co do smluvního úroku ve výši ve výši 4 394 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 160 Kč (na něž nemá žalobkyně právo s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení až dne 25. 3. 2025 a to pouze s částkou 6 200 Kč, soud zamítl i žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 554 Kč od 18. 10. 2024 do 24. 3. 2025, na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 354 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení a dále na úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 6 200 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení.

18. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.