13 C 171/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20 921 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 10 921 Kč a úroku z prodlení z částky 20 921 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od 31. 7. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 108 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 921 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., se žalovaným uzavřela dne 30. 6. 2022 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s poplatkem ve výši 10 921 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB a o platební schopnosti žalovaného neměla důvodné pochyby. Žalovaný však na svůj dluh neuhradil ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávku za žalovaným z titulu předmětné smlouvy žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném kromě nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč požadovala zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč a úroku z prodlení z částky 20 921 Kč od 31. 7. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně.

2. Žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil, poukázal na to, že se na něm žalobkyně ještě před podáním žaloby snažila vymoci různé částky značně převyšující nároky uplatněné v žalobě. Uvedl též, že žalobkyni dal několik návrhů na úhradu, pokud žalobkyně upustí od vymáhání „nesmyslných pokut a sankcí“.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., byla dne 30. 6. 2022 podepsána smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s poplatkem 10 921 Kč a úrokem ve výši 40 % ročně, a to do 30. 7. 2022. Smlouva byla podepsána za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že se žalovaný nejdříve zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, kam zadal své osobní údaje. Zároveň potvrdil, že se řádně seznámil s podmínkami smlouvy o úvěru a souhlasí s nimi, což odklikl a zadal do formuláře kód zaslaný předchůdkyní na jeho mobilní telefon. Žalovanému byly poskytnuty i standardní informace o spotřebitelském úvěru. Peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč byly žalovanému vyplaceny na účet uvedený ve smlouvě dne 30. 6. 2022. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2023 byla uzavřena dne 5. 3. 2024 dílčí smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni (viz příloha k této smlouvě). Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 15. 3. 2024, současně dalším dopisem z téhož dne byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy, odeslání těchto dopisů žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 15. 3. 2024.

4. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“5. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

6. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“7. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“8. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“9. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

11. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“12. Pokud jde o povinnost právní předchůdkyně žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně na tuto povinnost v podstatě rezignovala a spokojila se pouze s lustrací žalovaného ve veřejně přístupných registrech (přičemž ani o provedení této lustrace žalobkyně žádný doklad nepředložila). Právní předchůdkyně žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí a nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“ Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“14. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ Vzhledem k tomu, že žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, nemohl se soud blíže zabývat jeho sociálními a majetkovými poměry. Při stanovení lhůty k plnění vzal soud v úvahu, že žalovaný sám sdělil, že úhradu dlužné jistiny žalobkyni nabízel a dospěl k závěru, že je tedy zřejmě v možnostech žalovaného dlužnou jistinu uhradit jednorázově ve standardní lhůtě k plnění, která je podle § 160 odst. 1 o. s. ř. třídenní.

15. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zbylé nároky (poplatek za poskytnutí úvěru a úrok z prodlení) žalobkyni nárok nevznikl.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., který pro případ částečného úspěchu stanoví, že soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu právo. Za účelem porovnání úspěchu a neúspěchu stran soud požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (tj. 10. 10. 2024) a zjistil, že úspěch žalovaného převažuje nad úspěchem žalobkyně. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 27 824,93 Kč, přiznáno jí bylo 10 000 Kč, žalobkyně tedy byla úspěšná z 36 % a žalovaný z 64 %. Za tohoto stavu věcí tedy soud rozhodl tak, že žalovaný má právo na náhradu 36 % nákladů. Právo na náhradu nákladů řízení účastníka, jež v řízení nebyl zastoupen advokátem, se řídí § 151 odst. 3 o. s. ř.: „Účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.“ Zvláštním prováděcím předpisem je vyhláška číslo 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“). Podle § 2 odst. 3 vyhlášky činí výše paušální náhrady v této věci 300 Kč za každý úkon. Žalovaný učinil jeden úkon (odpor) a náleží mu tak náhrada odpovídající 36 % z částky 300 Kč, což je 108 Kč.