13 C 176/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , Anonymizováno o zaplacení 20 625 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 583 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 583 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 17 042 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 373 Kč od 8. 12. 2024 do 23. 1. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 790 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 3 583 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 625 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 24. 12. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky spolu s úrokem splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalované na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, CRKI, EUCB), a zároveň vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a z jejího prohlášení, že se nenachází v exekuci, v insolvenci, v tíživé životní situaci ani není v prodlení se splacením jakéhokoli dluhu. Právní předchůdkyně žalobkyně dále vycházela z dokladů poskytnutých žalovanou. Žalobkyně však příslušnými listinnými doklady nedisponuje. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy nedostála, když se dostala do prodlení s pravidelnými měsíčními splátkami, proto právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni 7. 12. 2024. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila celkem částku 6 417 Kč s tím, že částka 1 627 Kč byla započtena na jistinu a zbytek na příslušenství. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 373 Kč, smluvního úroku ve výši 12 252 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 373 Kč za dobu od 8. 12. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 24.12.2023 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku až do výše 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, kterou se žalovaná zavázala splácet minimálními měsíčními splátkami na jistinu a úrok dle Obchodních podmínek. Zápůjční úroková sazba činila 200 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly OBCHODNÍ PODMÍNKY , právnická osoba, S.R.O. PRO PRODUKT , Anonymizováno, . Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s článkem 4 Obchodních podmínek. Dle doloženého výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalované dne 24. 12. 2023 zaslána částka 10 000 Kč. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne 7. 12. 2024.

4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 15. 1. 2025. K úhradě dlužné pohledávky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 15. 1. 2025 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž jí byla k úhradě určena lhůta tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích a dále vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a z jejích dalších prohlášení. Zároveň měla vycházet i z dokladů poskytnutých žalovanou. Přitom ani po výzvě soudu k posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně nepředložila jediný důkaz, když výslovně uvedla, že žádnými důkazy nedisponuje. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.

14. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“15. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 10 000 Kč žalovaná uhradila 6 417 Kč, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 3 583 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 15. 1. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 20. 1. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 23. 1. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 1. 2025, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 8. 12. 2024 (12,75 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12 % ročně.

17. Co do zbývající části jistiny ve výši 4 790 Kč soud žalobu zamítl, neboť tato byla již uhrazena. Dále soud žalobu zamítl i co do smluvního úroku ve výši 12 252 Kč, neboť na něj žalobkyně nemá s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nárok. A jelikož se žalovaná dostala do prodlení až dne 24. 1. 2025 a to pouze s částkou 3 583 Kč, soud zamítl i žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 373 Kč od 8. 12. 2024 do 23. 1. 2025, na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 790 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení a dále na úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 3 583 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.