13 C 178/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 87 145 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 26 754 Kč, úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 29 173,66 Kč od 13. 3. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 750 Kč od 15. 5. 2016 do 1. 8. 2019 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 423,66 Kč od 15. 5. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 12 541 Kč, co do úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 11 818,71 Kč od 12. 12. 2016 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 440 Kč od 15. 5. 2016 do 1. 8. 2019 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 378,71 Kč od 15. 5. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 119 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 12 541 Kč, co do úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 9 634,30 Kč od 3. 10. 2016 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 119 Kč od 15. 5. 2016 do 1. 8. 2019 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 515,30 Kč od 15. 5. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.

VII. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 51 504 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 32 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 32 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 26 754 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,50 % ročně v celkové výši 4 213 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 6 576 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 15 965 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 980 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 7 250 Kč a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 29 173,66 Kč na jistině a 22 330,34 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 15. 5. 2016, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, do zaplacení (za období od 15. 5. 2016 do 24. 6. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 7 410,76 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,50 % ročně za dobu od 13. 3. 2017, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do zaplacení (za období od 13. 3. 2017 do 24. 6. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 13 855,06 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalobkyně se na žalované dále domáhala zaplacení 19 981 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 12 541 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,50 % ročně v celkové výši 1 975 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 082 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 484 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 460 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 7 560 Kč a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 11 818,71 Kč na jistině a 8 162,29 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 15. 5. 2016, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, do zaplacení (za období od 15. 5. 2016 do 24. 6. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 3 002,21 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,50 % ročně za dobu od 12. 12. 2016, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do zaplacení (za období od 12. 12. 2016 do 24. 6. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 6 225,34 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalobkyně se na žalované dále domáhala zaplacení 15 660 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 12 541 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,50 % ročně v celkové výši 1 975 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 082 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 484 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 460 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 11 881 Kč a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 9 634,30 Kč na jistině a 6 025,70 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 15. 5. 2016, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, do zaplacení (za období od 15. 5. 2016 do 24. 6. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 2 447,33 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,50 % ročně za dobu od 3. 10. 2016, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do zaplacení (za období od 3. 10. 2016 do 24. 6. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 458,77 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 32 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 4 213 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 6 576 Kč a poplatkem za hotovostní režim splátek ve výši 15 965 Kč (celkem 58 754 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 980 Kč (poslední splátka 934 Kč).

1. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána v Německu s čistým měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím výplatních pásek. Žalovaná pak měla bydlet s rodiči a její náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 4 000 Kč měsíčně, splátky zápůjček ve výši 3 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 1 000 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty bylo dále uvedeno SIPO a výpisy z účtu.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 15 000 Kč, která jí byla vyplacena v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 975 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 082 Kč a poplatkem za hotovostní režim splátek ve výši 7 484 Kč (celkem 27 541 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 460 Kč (poslední splátka 401 Kč).

1. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána v Německu s čistým měsíčním příjmem ve výši 28 000 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalovaná pak měla bydlet s rodiči a její náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 4 000 Kč měsíčně, splátky zápůjček ve výši 3 250 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 1 000 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty bylo dále uvedeno SIPO a výpisy z účtu.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 15 000 Kč, která jí byla vyplacena v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 975 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 082 Kč a poplatkem za hotovostní režim splátek ve výši 7 484 Kč (celkem 27 541 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 460 Kč (poslední splátka 401 Kč).

1. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána v Německu s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 000 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím výplatních pásek. Žalovaná pak měla bydlet s rodiči a její náklady spojené s bydlením měly činit 4 000 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 5 000 Kč měsíčně, splátky zápůjček ve výši 4 000 Kč měsíčně, výdaje na telefon ve výši 1 000 Kč měsíčně a spoření ve výši 1 000 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty bylo dále uvedeno SIPO a výpisy z účtu.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byly pohledávky za žalovanou vzniklé z titulu všech výše uvedených smluv postoupeny na žalobkyni, kdy žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužných částek do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne [datum]. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 8. 10. 2019, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 9. 10. 2019.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo ve všech shora uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí zápůjčky byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Příjmy žalované ze zaměstnání měly být před uzavřením všech smluv údajně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek (v případě druhé uzavřené smlouvy nadto ještě prostřednictvím pracovní smlouvy). Tyto dokumenty však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smluv dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Pokud jde o výdaje žalované, konkrétně pak o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které nelze na rozdíl od nákladů na uspokojení dalších životních potřeb, jako jsou jídlo, ošacení, drogerie apod. okamžitě snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, tak ve vztahu k těmto není zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli ověřoval tvrzení žalované o tom, že bydlí s rodiči a jakou částkou jim případně přispívá na chod domácnosti (po dobu, kdy žalovaná pracovala v Německu, lze předpokládat, že měla ubytování zajištěno zaměstnavatelem). Za tímto účelem mohl právní předchůdce žalobkyně požadovat po žalované kupříkladu čestné prohlášení jejích rodičů o tom, že s nimi žalovaná skutečně bydlí a jakou částkou jim přispívá na chod domácnosti. To však zjevně neudělal a spoléhal pouze na ničím nepodložené prohlášení žalované.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál před uzavřením ani jedné z výše uvedených smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Všechny předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu (která činila u jednotlivých smluv 32 000 Kč, 15 000 Kč a 15 000 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

1. Na úvěr ze dne [datum] žalovaná dle tvrzení žalobkyně celkově uhradila jejímu právnímu předchůdci částku 7 250 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 24 750 Kč. Na úvěr ze dne [datum] žalovaná dle tvrzení žalobkyně celkově uhradila jejímu právnímu předchůdci částku 7 560 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 7 440 Kč. Na úvěr ze dne [datum] žalovaná dle tvrzení žalobkyně celkově uhradila jejímu právnímu předchůdci částku 11 881 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 3 119 Kč. Co do shora uvedených částek tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 17. 7. 2019 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalované toto oznámení doručeno dne 22. 7. 2019. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 1. 8. 2019 a ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 8. 2019, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 15. 5. 2016, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 2. 8. 2019, tj. 10 % ročně. Co do zbývající částky 26 754 Kč, co do úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 29 173,66 Kč od 13. 3. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 750 Kč od 15. 5. 2016 do 1. 8. 2019 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 423,66 Kč od 15. 5. 2016 do zaplacení, dále co do částky 12 541 Kč, co do úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 11 818,71 Kč od 12. 12. 2016 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 440 Kč od 15. 5. 2016 do 1. 8. 2019 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 378,71 Kč od 15. 5. 2016 do zaplacení a konečně co do částky 12 541 Kč, co do úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 9 634,30 Kč od 3. 10. 2016 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 119 Kč od 15. 5. 2016 do 1. 8. 2019 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 515,30 Kč od 15. 5. 2016 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.