13 C 182/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 84 018 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 84 018 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 45 177 Kč od 13. 9. 2017 do zaplacení a s úrokem ve výši 67,99 % ročně z částky 39 303,44 Kč od 13. 9. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 111 283 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 84 018 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 51 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 130,92 % ročně žalobkyni splatit v 18 měsíčních splátkách po 5 152 Kč splatných vždy ke 12. dni kalendářního měsíce. Dne datum pak byly žalovanému poskytnuty další peněžní prostředky v částce 29 676 Kč, čímž došlo k navýšení celkové výše úvěru a k navýšení počtu splátek o dalších dvanáct měsíčních splátek v celkové výši 61 824 Kč, přičemž takto poskytnuté finanční prostředky byly úročeny sazbou 93,73 % ročně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomocí zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Ve vztahu ke zjišťovaným výdajům žalovaného žalobkyně ještě uvedla, že nemá objektivní možnost ověřit si žalovaným sdělené údaje. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 11. 9. 2017. Celkově žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 113 344 Kč. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 43 268,29 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru (žalobkyně přitom požadovala zaplacení této nové jistiny pouze ve výši 43 268 Kč), právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 412,16 Kč za jednu splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů (žalobkyně přitom požadovala zaplacení této smluvní pokuty pouze ve výši 412 Kč), právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem tři splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 1 497 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s úhradou, kdy tuto žalobkyně požadovala za období od 13. 9. 2017 do 27. 7. 2020, tj. ve výši 38 841 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 67,99 % ročně z částky odpovídající původní jistině úvěru ve výši 39 303,44 Kč za období od 13. 9. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 111 283 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky odpovídající součtu zbývající nové jistiny úvěru a smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek, tj. z částky 45 177 Kč za období od 13. 9. 2017 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 51 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tuto částku společně s úrokem v 18 měsíčních splátkách po 5 152 Kč splatných vždy nejpozději ke 12. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 130,92 % ročně. V článku V. této smlouvy bylo dále ujednáno, že v případě splacení prvních šesti splátek a následně vždy každých dvanácti splátek bude žalovanému za podmínky schválení ze strany žalobkyně úvěr automaticky prodloužen a navýšen, což znamená, že mu budou ze strany žalobkyně poskytnuty další finanční prostředky, jejichž výše bude vždy činit 29 676 Kč a celková částka, kterou bude žalovaný povinen uhradit, se navýší vždy o 61 824 Kč, přičemž výše úrokové sazby u revolvingu tak bude činit 93,73 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným a splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 21. 10. 2015. Dopisem ze dne 14. 4. 2016 bylo žalovanému oznámeno, že mu na základě shora uvedené smlouvy byl poskytnut automatický revolving dle článku V. smlouvy. K tomuto žalobkyně doložila rovněž upravený splátkový kalendář reflektující nově poskytnuté finanční prostředky. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalovanému dne 20. 10. 2015 vyplatila částku 51 000 Kč a dne 13. 4. 2016 mu vyplatila částku 29 676 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.

1. Žalobkyně dále doložila formulář s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovaným, kam žalovaný uvedl svůj pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 18 300 Kč. K tomuto žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalovaného ze dne 29. 6. 2015, v níž byl pracovní poměr žalovaného sjednán na dobu neurčitou a v níž byly jako místo výkonu práce uvedeny obec (v úvěrové smlouvě byla uvedena trvalá adresa adresa adresa pro doručování adresa žalovaného), výplatní pásku za měsíc srpen 2015, dle které čistá mzda žalovaného za tento měsíc činila 18 613 Kč a výplatní pásku za měsíc září 2015, dle které čistá mzda žalovaného za tento měsíc činila 18 470 Kč. Dále byla v předmětném formuláři v sekci„ Výdaje“ na řádku označeném„ Nájemné, inkaso, doprava, ostatní“ uvedena částka 4 000 Kč a na řádku označeném jako„ Úvěrovaný + manžel/ka (partner/ka) byla uvedena částka 3 800 Kč. Konečně zde bylo uvedeno, že žalovaný má vlastní bydlení. Disponibilní zdroje žalovaného tak podle hodnocení žalobkyně činily 10 500 Kč měsíčně. Žalobkyně dále doložila také výpis z registru SOLUS ze dne 19. 10. 2015, dle něhož neměl mít žalovaný žádné závazky po splatnosti a výpis z nebankovního registru klientských informací, dle něhož CBS skóre žalovaného činilo 281, kdy však z tohoto výpisu není zřejmé, co má tento údaj konkrétně vypovídat o předpokládané platební morálce žalovaného. Konečně žalobkyně doložila výpis z účtu žalovaného za měsíc srpen 2015, na němž je ke konci tohoto měsíce patrný záporný konečný zůstatek ve výši – 4 951,33 Kč a výpis z účtu žalovaného za měsíc září 2015, na němž je ke konci tohoto měsíce patrný záporný konečný zůstatek ve výši – 4 436,93 Kč.

1. Dle doložené karty klienta měl žalovaný uhradit žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 103 040 Kč (tedy nikoli 113 344 Kč, jak uváděla žalobkyně v žalobě).

1. Upomínkami ze dne 7. 12. 2016, 12. 4. 2017, 12. 6. 2017 a 14. 8. 2017 měl být žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byl rovněž upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 60 dnů.

1. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále prokazatelně vyzván předžalobní upomínkou ze dne 8. 7. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne 9. 7. 2020 a v níž byla žalovanému stanovena lhůta k úhradě do 15 dnů od data odeslání této upomínky.

1. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.

1. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně prověřeny, když se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného o jeho příjmech, nýbrž si od žalovaného vyžádala za účelem jejich ověření pracovní smlouvu a výplatní pásky za dva měsíce bezprostředně předcházející uzavření smlouvy. Co se však týče výdajů žalovaného, tak předně nelze z údajů uvedených ve formuláři„ Hodnocení klienta“ vyčíst, z jakých konkrétních výdajů měla sestávat souhrnná částka ve výši 4 000 Kč zahrnutá pod označením„ Nájemné, inkaso, doprava, ostatní“, respektive v jaké výši se mělo jednat o případný nájem, v jaké výši se mělo jednat o cenu za služby spojené s bydlením, v jaké výši se mělo jednat o výdaje na dopravu a v jaké výši se mělo jednat o„ ostatní výdaje“ a co měly tyto ostatní výdaje zahrnovat. Jestliže jde o částku 3 800 Kč uvedenou na řádku označeném jako„ Úvěrovaný + manžel/ka (partner/ka), zde se lze domnívat, že žalobkyně zahrnula do výdajů žalovaného částku odpovídající životnímu minimu pro žalovaného dle příslušných právních předpisů. Dále není z údajů uvedených v tomto formuláři patrné, že by si žalobkyně od žalovaného vyžádala jakékoli doklady za účelem prověření výše jeho výdajů, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Pakliže žalovaný uváděl, že má vlastní bydlení, bylo povinností žalobkyně si tuto skutečnost ověřit kupříkladu prostřednictvím výpisu z katastru nemovitostí ke dni poskytnutí úvěru. Nadto i člověku s vlastním bydlení vznikají náklady spojené s úhradou služeb spojených s bydlením, které žalobkyně zjevně také žádným způsobem neprověřila, přičemž tak mohla učinit kupříkladu prostřednictvím SIPO dokladů. Nelze se tak ztotožnit s názorem žalobkyně, že neměla žádnou objektivní možnost ověřit údaje o výdajích sdělených žalovaným, neboť minimálně co do nákladů spojených s bydlením tuto možnost měla. Ohledně výdajů spojených s uspokojováním základních životních potřeb, jejichž výši lze poměrně bez větších obtíží přizpůsobit aktuální finanční situaci jednotlivce, žalobkyně pochopitelně mohla vycházet z údajů o životním minimu na osobu, což žalobkyně zjevně také učinila. V daném případě nelze přehlédnout skutečnost, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy hlášen trvalý pobyt na obecním úřadě, což se u člověka údajně disponujícího vlastním bydlením jeví jako poměrně neobvyklé a i s ohledem na tuto skutečnost, by se dalo očekávat, že žalobkyně tvrzení žalovaného o vlastním bydlení ověří. Dále nelze přehlédnout, že žalovaný měl dle pracovní smlouvy vykonávat práci v obci obec nacházející se v okrese okres, tedy v místě vzdáleném téměř čtyři hodiny cesty od územní celek, v níž žalovaný ve smlouvě uvedl svou adresu pro doručování, a tudíž se lze domnívat, že se v této obci rovněž zdržoval. Lze si tedy představit, že přes pracovní týden žalovaný pobýval v obci obec, kde pracoval a do obec se vracel na víkendy. Za této situace však musel hradit náklady na ubytování, jestliže je za něj neplatil jeho zaměstnavatel (což však z ničeho nevyplývá) a musely mu nutně vznikat náklady na cestování mezi shora uvedenými obcemi. Tyto konkrétní okolnosti si pak měla žalobkyně zjistit a zohlednit je ve výdajové stránce žalovaného. I vzhledem k tomu, že byl zůstatek na účtu žalovaného ke konci obou měsíců předcházejících uzavření smlouvy záporný, by se dala za strany žalobkyně očekávat vyšší míra obezřetnosti při ověřování výdajů žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 80 676 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Žalovaný přitom uhradil celkovou částku ve výši 103 040 Kč, a tudíž již přeplatil jistinu poskytnutého úvěru. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný, a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín.