13 C 183/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 737,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 000 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 955,63 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 10 585,45 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 585,45 Kč od 28. 1. 2025 do 14. 3. 2025, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 585,45 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 2 000 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 17 737,12 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 4. 11. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 16 745 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9 563 Kč s úrokovou sazbou ve výši 14,75 % ročně, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 277 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 65 týdenních splátkách po 489 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z pracovní smlouvy a výplatních pásek žalovaného, současně prověřila insolvenční rejstřík. Žádné doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když poslední příslušnou splátku uhradil dne 13. 6. 2023, celkem uhradil toliko 13 000 Kč a zůstal tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 10 585,45 Kč na jistině a 7 151,67 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 10 585,45 Kč a poplatků ve výši 7 151,67 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 1 657,16 Kč (tj. ve výši 14,75 % ročně z částky 10 585,45 Kč od 3. 2. 2024 do 27. 1. 2025), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 561,35 Kč (tj. ve výši 14,75 % ročně z částky 10 585,45 Kč od 3. 2. 2024 do 27. 1. 2025), úrok ve výši 14,75 % z částky 10 585,45 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 585,45 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 4. 11. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce (spotřebitelském úvěru číslo smlouvy , Anonymizováno, ), na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 15 000 Kč společně s poplatkem ve výši 14 340 Kč (tvořeným úrokem ve výši 9 563 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 277 Kč) a dále s poplatkem za pojištění ve výši 2 403 Kč (tj. celkem 31 745 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 65 splátkách po 489 Kč týdně. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ze zařazení zákazníka do pojistného programu je patrné, že žalovaný přistoupil ke skupinové pojistné smlouvě č. , hodnota, ze dne 1. 6. 2022, kterou právní předchůdkyně žalobkyně sjednala jako pojistník s , Anonymizováno, Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný ke dni 3. 2. 2025 uhradil celkem 13 000 Kč.Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovaným ze dne 4. 11. 2022. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán na plný úvazek jako zedník s pravidelným čistým měsíčním příjmem 22 892 Kč, další čisté příjmy domácnosti byly vyčísleny částkou 20 000 Kč, příjem žalovaného měl být ověřen pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami; žalovaný dále v žádosti uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 10 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí na ubytovně, je svobodný a vyživuje jednu osobu. Žalovaný také uvedl, že nemá spotřebitelský úvěr u jiné společnosti.Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 27. 1. 2025, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 27. 2. 2025.Předžalobní výzvou ze dne 16. 4. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 1. 5. 2025. Výzva byla odeslána dne 16. 4. 2025, což žalobkyně doložila podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr (zápůjčka) byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud jde o příjem žalovaného, ten nebyl nijak doložen, informace o jeho výši pocházela pouze ze zákaznické karty, kde jej vyčíslil sám žalovaný. Údajně měl být ověřen pracovní smlouvou a výplatními páskami, avšak tyto listiny žalobkyně soudu nepředložila. Rovněž další příjem domácnosti ve výši 20 000 Kč nebyl ničím doložen. Příjmy žalovaného tak nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány.Ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 15 000 Kč žalovaný uhradil 13 000 Kč, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 2 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 27. 2. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 4. 3. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 14. 3. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 3. 2025, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši ke dni 3. 2. 2024, tj. 14,75 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila zákonná výše k prvnímu dni prodlení (12 % ročně). Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 000 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení.Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť část jistiny ve výši 8 585,45 Kč byla již uhrazena a na poplatek ve výši 7 151,67 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 1 657,16 Kč ani na úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 10 585,45 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o zápůjčce byla shledána absolutně neplatnou. Konečně co se týče požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 15. 3. 2025, a to pouze s částkou 2 000 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 561,35 Kč (z částky 10 585,45 Kč za období od 3. 2. 2024 do 27. 1. 2025), na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 585,45 Kč od 28. 1. 2025 do 14. 3. 2025, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 585,45 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 2 000 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.