13 C 19/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Podveské a přísedících JUDr. jméno příjmení a jméno příjmení ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , BA sídlem adresa o zaplacení 592 145 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobce, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 592 145 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 20. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 157 350,46 Kč k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], a to do tří měsíců od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku 850,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal zaplacení 592 145 Kč společně s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 20. 12. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně s tím, že se jedná o mzdové nároky za období let 2018 a 2019, které mu ze strany žalované nebyly dosud uhrazeny (vedle uvedeného příslušenství představovaného úrokem z prodlení žalobce též uplatnil nárok na zaplacení částky 7 x 1 200 Kč jako paušální náhrady nákladů na uplatnění pohledávky, ohledně této částky však bylo řízení pro zpětzvetí žaloby v mezidobí zastaveno). Žalobce nároky rozčlenil do sedmi skupin, které pojmenoval následovně: 1. nárok na provize ze získaných obchodních případů za 1. čtvrtletí roku 2019 (provize z obratu), 2. nárok na proplacení hrubé marže za fiskální rok 2018 (provize ze zisku), 3. nárok na nedůvodně krácenou základní mzdu za rok 2018, 4. nárok na nedůvodně krácenou mzdu za rok 2019, 5. nárok na provizi ze získaných zakázek za fiskální rok 2019 (provize z obratu), 6. nárok na provizi ze získaných zakázek za fiskální rok 2019 (provize z obratu), 7. nárok na provize za 2. čtvrtletí roku 2019 (provize z obratu). Žalobce tvrdil, že požadované složky mzdy jsou nárokové a odvolával se na obsah kontraktačních jednání mezi žalobcem a jednatelem žalovaného [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení], zejména na návrh odměňování (osobní kariérní plán), který mu byl ze strany zmíněného jednatele před podpisem pracovní smlouvy předložen. V průběhu řízení (po konání přípravného jednání) se žalobce nově odvolával na dohodu ze dne 20. 2. 2017, kterou mělo dojít ke změně pracovní smlouvy a změně v odměňování. Zároveň žalobce tvrdil, že žalované nároky mu byly přiznány i rozhodnutím jednatele.

2. Žalovaná nároky žalobce odmítla, své stanovisko opírala zejména o obsah pracovní smlouvy a mzdový výměr žalobce ze dne 2. 1. 2017. Vyloučila, že by osobní kariérní plán zakládal závazek trvale v budoucnu hradit žalobci mzdu v určité konkrétní minimální výši, včetně podílu na obratu získaných zakázek, neboť to by odporovalo ustanovením v pracovní smlouvě, v níž bylo výslovně sjednáno, že pohyblivá složka mzdy a mimořádná odměna jsou nenárokové a mohou být přiznány toliko jednostranným rozhodnutím zaměstnavatele a nejsou tedy přímo závazné a může o nich být rozhodnuto jinak. Zdůraznila též, že osobní plán byl časově omezen a na projednávané období se nevztahuje, navíc vyplacení podílu na obratu zakázek bylo podmíněno ziskovostí (což v případě zakázek sjednaných žalobcem dodrženo nebylo). Poukázala též na to, že s prací žalobce přestala být spokojena a z tohoto důvodu přistoupila ke krácení nenárokových složek mzdy, nárokové části mzdy (fixní část mzdy a paušální odměnu za práci přesčas) však žalobci vždy v jednotlivých měsících vyplatila. Žalobcem předloženou dohodu ze dne 20. 2. 2017 označila žalovaná za podvrh.

3. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 10. 2016 na pozici obchodního zástupce a jeho pracovní poměr skončil ke dni 30. 9. 2019, a to výpovědí danou žalobcem dne 16. 7. 2019. Těmto tvrzením odpovídá i obsah pracovní smlouvy, pracovní náplně a předložené výpovědi.

4. Pro posouzení nároků žalobce bylo zásadní zjistit, zda požadované složky mzdy byly nárokové či nikoli (případně, zda jde o nároky, které mu již byly rozhodnutím žalované přiznány).

5. Z tohoto hlediska je nepochybně významný obsah pracovní smlouvy, konkrétně článek 4 nadepsaný slovy„ Mzda, její členění a způsob její výplaty“. Sjednané složky mzdy jsou v tomto článku rozlišeny následujícím způsobem. V prvé řadě zaměstnanci náleží„ základní mzda“ ve výši stanovené ve mzdovém výměru (bod 4.1) a dále mu náleží„ paušální odměna za práci přesčas“ ve výši dle písemné dohody. O dalších dvou složkách mzdy hovoří bod 4.3 takto:„ 4.3 Bez ohledu na shora uvedené nárokové složky mzdy je však zaměstnavatel dle pracovního výkonu zaměstnance: 4.3.1 jako odměnu za bezchybné (bezvadné) plnění pracovních úkolů oprávněn zaměstnanci každý měsíc základní mzdu dle článku 4. navýšit až o 100% pohyblivé složky mzdy. 4.3.2 oprávněn vyplatit zaměstnanci nad rámec základní mzdy dle článku 4.1 mimořádnou odměnu, to zejména z titulu podílu na hrubém zisku z uzavřených zakázek za příslušné kalendářní čtvrtletí či v případě, kdy pracovní výkon zaměstnance posoudí jako neoddiskutovatelný projev sounáležitosti se zaměstnavatelem či ostatními pracovníky.“ O povaze těchto složek mzdy uvedených pod bodem 4.3.1 a 4.3.2 stanoví bod 4.5 toto:„ Zaměstnanec tímto rovněž výslovně prohlašuje, že bere na vědomí a souhlasí s tím, že posoudit jeho nárok na shora uvedené navýšení mzdy dle článku 4.3.1 a/nebo mimořádnou odměnu dle článku 4.3.2 a dané navýšení a/nebo mimořádnou odměnu rovněž přiznat je oprávněn výlučně jednostranně zaměstnavatel.“ V závěrečném článku 4.6 se hovoří o„ Osobním plánu“, podle kterého budou zaměstnanec a zaměstnavatel„ společně postupovat při interním vyhodnocováním pracovních výkonů Zaměstnance, a k němuž budou přihlížet při společných dohodách o změně mzdového výměru (k článku 4.1 této smlouvy) a k prodloužení pracovní smlouvy po zkušební době, resp. ke změně smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou.“ 6. Žalobce soudu předložil listinu nadepsanou slovy„ Návrh kariérního plánu a vazba na odměny“, o níž (původně) své nároky opíral. Žalovaná tuto listinu označila za výše zmiňovaný osobní plán a potvrdila, že jej žalobci skutečně předložila (to také vyplývá z emailové komunikace mezi stranami z 26. 9. 2016). Listina obsahuje čtyři oddíly nadepsané slovy„ Období“,„ Cíle“,„ Paušál odm. hrubého CZK“ a„ Kritérium pro pokračování“. Období jsou rozepsána na měsíce říjen, listopad a prosinec 2016 a dále na první, druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017. U jednotlivých období je uveden konkrétní cíl, kterého má být dosaženo, posledním cílem uvedeným mezi obdobím třetího a čtvrtého čtvrtletí roku 2017 je„ oboustranná revize spolupráce – dohoda na dobu neurčitou“. Ve třetím sloupci týkajícím se odměňování je na prvním řádku uveden text„ 28.000 Kč + 1 % z obratu získaných zakázek (takových, kde je prokázána ziskovost pokrývající takovouto odměnu)“. V dalších řádcích se pak mění pouze výše částky, která na posledním řádku činí 25 000 Kč, na zbylý text je odkazováno zkratkou„ dtto“. V posledním sloupci jsou pro jednotlivá období rozepsána další kritéria, poslední u třetího čtvrtletí uvádí„ obchodní výhled na 15 M CZK reálně, do realizace přišly zakázky z 1 Q“.

7. Mzdový výměr (podepsaný oběma stranami) platný pro žalobou dotčené období je ze dne 2. 1. 2017 a složky mzdy jsou v něm stanoveny následovně:„ Tarifní mzda: 18.100 Kč“,„ Pohyblivá složka mzdy: 7.140 Kč“,„ Paušální odměna za práci přesčas: 6.760 Kč“,„ Mzda celkem: 32.000 Kč“.

8. Žalobce soudu dále předložil listinu nadepsanou slovy„ DOHODA O PAUŠÁLNÍ ODMĚNĚ – PROVIZI A MARŽI Z OBRATU ZÍSKANÝCH ZAKÁZEK“ ze dne 20. 2. 2017 (dále také jen„ dohoda“), o níž tvrdil, že takto byly (nově) upraveny jeho mzdové nároky článkem 1 takto:„ 1.1 Zaměstnanec a zaměstnavatel tímto ujednávají, že zaměstnanci nad rámec mzdy dále přísluší každý měsíc paušální odměna, provize z obratu získaných zakázek dle článku 4.1 Pracovní smlouvy při maximálním dohodnutém rozsahu 1% ze získaných obchodních případů. 1.2 Dále marže ze získané a vyhodnocené zakázky ve výši 1,5% zisku 1.3 O tyto pohyblivé složky mzdy lze mzdu dle článku 4.1 navýšit až o 100%“ Vzhledem k tomu, že žalovaná existenci takovéto dohody popírala, soud se obsahem a podobou této dohody, stejně tak okolnostmi, za nichž mělo dojít k jejímu uzavření, zabýval podrobněji. V prvé řadě je nutné říci, že text dohody není konzistentní s pracovní smlouvou, konkrétně s článkem 4 upravujícím odměňování a samotný text dohody je ne zcela jednoznačně pochopitelný. V článku 1.1 se odkaz na článek 4.1 pracovní smlouvy váže ke slovnímu spojení provize z obratu (zaměstnanci přísluší provize z obratu získaných zakázek dle článku 4.1 pracovní smlouvy), ačkoli v článku 4.1 se hovoří o základní mzdě a věta by dávala smysl spíše tehdy, pokud by se odkaz vztahoval ke slovům nad rámec mzdy (tj. věta by zněla„ zaměstnanci nad rámec mzdy dle článku 4.1 pracovní smlouvy přísluší každý měsíc...“). Dále není zřejmé, jaký způsob odměňování je zakotven v článku 1.2 dohody, tj. co má představovat marže ve výši 1,5 % zisku, resp. proč je ve vztahu k odměňování žalobce použit neodpovídající termín„ marže“. Vedle těchto nejasností vzbuzuje otázky též to, jakým způsobem se tato ustanovení dotýkají stávajícího textu pracovní smlouvy, zda a v jakém rozsahu jej nahrazují či mění (což z textu nijak nevyplývá) či zda mají existovat souběžně se stávajícím textem (což činí způsob odměňování nepřehledným až nesmyslným). V porovnání s ostatními dokumenty vypracovanými žalovanou je při bližším zkoumání patrné, že dohoda, ačkoli je stylem zpracování a členěním textu na první pohled velmi podobná, je ve své úpravě nedbalá, v článcích 1.2 a 1.3 chybí na konci věty tečka, mezi číslovkami a značkou„ %“ chybí mezera (jedná se o situaci, kdy jde o číslovku a podstatné jméno a je tudíž namístě mezi číslovkou a značkou pro procento zachovat mezeru, přičemž v pracovní smlouvě je toto pravidlo dodrženo), jméno a funkce [titul]. [jméno] [příjmení] je na konci textu napsáno jiným typem písma než zbytek textu, navíc pro žalovaného není jeho jméno (ani místo pro podpis) na konci textu předtištěno vůbec.

9. Žalobce tvrdil, že mu výše popisovaná dohoda byla zaslána asistentkou vedení paní [jméno] [příjmení] emailem. Žalobce předložil vytištěnou emailovou zprávu, která dle údajů v záhlaví měla být odeslána dne 20. 2. 2017 v 8:56 hodin, adresáty byli žalobce a [jméno] [příjmení] ml. (tj. [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení]). V textu emailu se uvádí„ na základě Vašeho požadavku, zasílám opakovaně podepsanou dohodu od [titul]. [příjmení]“, pod tímto textem je ve formátu obrázku vložena do těla zprávy dohoda (navíc nesprávně orientovaná, a sice nikoli na výšku, ale na šířku). Žalobce v rámci své výpovědi tvrdil, že tuto dohodu vytiskl, připojil na ni svůj podpis a asi týden poté ji žalované předložil, komu si již nevzpomínal (žalovaným k důkazu navržená kniha pošty již byla žalovanou skartována).

10. V této souvislosti soud poznamenává, že z textu sporné dohody vyplývá (článek 2.2), že byla vypracována ve třech stejnopisech, z nichž jeden obdrží zaměstnanec a dva zaměstnavatel, což by stěží mohlo být naplněno, pokud by žalovaná hodlala vést kontraktační proces žalovaným tvrzeným způsobem.

11. Dne 20. 2. 2017, kdy měla být žalobci zaslána sporná dohoda, došlo k podpisu dohody o změně pracovní smlouvy, kterou se pracovní poměr žalobce změnil v pracovní poměr na dobu neurčitou, a nabízelo by se tedy, že změny pracovní smlouvy budou obsaženy v jedné listině (tím spíše, když tato dohoda byla za žalovanou podepsána právě [titul]. [jméno] [příjmení]), proč tomu tak nebylo, žalobce k dotazu soudu v rámci své výpovědi vysvětlit nedokázal.

12. K autenticitě žalobcem předkládané dohody byli vyslechnuti i jednatelé společnosti a asistentka vedení žalované. [titul]. [jméno] [příjmení], který měl údajně dohodu podepsat, uvedl, že dohodu nikdy neviděl a nikdy ji nepodepsal, poukázal na skutečnost, že se podobou vymyká ostatním firemním dokumentům a označil za„ absurdní, že žalobce žádal o zaslání e-mailem, když pak téhož dne byl osobně přítomen ve firmě“. Uvedl též, že„ nezažil, aby v rámci firemní komunikace byla existující příloha vložena do těla zprávy jako obrázek“ a„ neví o tom, že by někdo ve firmě měl uzavřenou takovouto dohodu o paušální odměně“. Obdobně vypověděl [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení], který uvedl, že dohodu vidí poprvé, popřel, že by kdy v kopii od asistentky obdržel email, v němž byla dohoda obsažena, poukázal na skutečnost, že s žádným obchodníkem společnost takovouto dohodu uzavřenu neměla a označil za„ naprosto nestandartní, aby smlouva nebo dohoda obsahovala podpis pouze jedné strany a podpis druhé strany byl na smlouvě pouze vytištěn“. Stejně tak [titul]. [jméno] [příjmení], CSc. vypověděl, že neví o tom, že by takovou dohodu měl ve firmě někdo sjednánu a z ekonomického hlediska ji označil za nesmysl. Asistentka vedení paní [jméno] [příjmení] ve vztahu k dohodě a emailu, v němž měla být obsažena, vyslovila pochybnost o tom, že by takovýto email zaslala„ nemyslím si, že bych takovýto e-mail žalobci někdy posílala, takovéto věci jsem neměla na starosti“, ohledně dohody samotné uvedla, že„ vypadá podobně“ jako ostatní firemní dokumenty.

13. Vedle soudu se spornou dohodou zabývala i Policie České republiky, neboť dne 2. 9. 2021 byly zahájeny úkony trestního řízení pro spáchání trestného činu [anonymizována čtyři slova], kterých se měl dopustit právě žalovaný. Z policejní zprávy ze dne 5. 4. 2022 vyplývá, že ze zajištěného archivu emailových schránek žalobce, [titul]. [jméno] [příjmení] a [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení], za období od 13. 2. 2017 do 27. 2. 2017, nebyla existence předmětného emailu ze dne 20. 2. 2017 v archivu zjištěna. Podle přiloženého úředního záznamu archiv emailové schránky paní [jméno] [příjmení] byl v souvislosti s ukončením pracovního poměru u žalované smazán a nebylo možné ho obnovit. V záznamu je v závěru konstatováno, že ani jeden vytěžovaný email neobsahoval přílohu v samotném těle emailu, všechny zprávy z měsíce února jsou v hlavičce označeny anglickým názvem příslušného měsíce„ February“ (zatímco v dotčeném emailu je uvedeno slovo„ Februar“) a v případě více příjemců jsou tito odděleni středníkem (v dotčeném emailu toto oddělení příjemců chybí). Policejní orgán nato uzavírá, že„ lze mít v tomto případě za to, že došlo k manipulaci s hlavičkou emailové zprávy“. Žalobce navrhoval ustanovení znalce z oboru kybernetika za účelem zkoumání emailové zprávy, jejíž součástí měl návrh dohody být. Jak již bylo řečeno, ze zprávy Policie České republiky vyplývá, že emailová zpráva nebyla v emailové poště zaměstnanců žalované nalezena a navrhované znalecké zkoumání, tedy není proveditelné.

14. Dalším předloženým mzdovým výměrem je výměr ze dne 1. 5. 2018, který ovšem žalobce nepodepsal a navrhovanou změnu odměňování nepřijal. Tímto mzdovým výměrem měla být mzda upravena tak, že pevná (fixní) složka činila 25 000 Kč, variabilní složky mzdy (vyplácené na základě hodnocení nadřízeného) byly čtyři (za bezvadné splnění všech produktů pozice, za dodržení/překročení tržeb, za dodržení/překročení obchodní hrubé marže, za meziroční celkové navýšení celkového obratu a hrubé marže za realizované zakázky), dále bylo sjednáno, že obchodnímu manažerovi náleží odměna – provize ze získaných obchodních případů, a to 0,5 % z objemu fakturace a 1,5 % z hrubé marže. Z předložené emailové konverzace z období přelomu května a začátku června roku 2018 lze vyčíst, že o navrhované změně odměňování (a současně o změně pracovní smlouvy a pracovní náplně) proběhla mezi účastníky bezvýsledná debata a žalovaný navrhované změny odmítl akceptovat. Ve své výpovědi žalobce uvedl, že na změnu nepřistoupil, neboť se v ní nároková část mzdy krátila na polovinu. Žalobce dále navrhl k důkazu výslech zaměstnanců žalované [titul]. [příjmení] a pana [příjmení] (jejich křestní jména neuvedl) s tím, že měli obdobně sjednánu úpravu odměňování. Soud tento důkaz neprovedl, neboť pro rozhodnutí bylo podstatné zjištění, jak bylo odměňování sjednáno konkrétně se žalobcem, což vyplývá z listin (pracovní smlouva, mzdový výměr), které měl soud k dispozici.

15. Žalobce tvrdil, že i pokud by nebylo prokázáno, že žalované složky mzdy byly nárokové, byly mu přiznány rozhodnutím jednatele. V této souvislosti odkazoval na listinu ze dne 30. 4. 2019 nadepsanou jako sdělení jednatele, jejímž obsahem je ovšem pouze obecné oznámení o tom, že„ jsou přiznány zpětně doplatky variabilních složek mezd vázaných na finanční plán“. Dále žalobce odkazoval na příkaz jednatele z 18. 7. 2019, jehož obsahem je pokyn pro podávání žádostí o provize, konkrétně vzorec pro výpočet provize. Ve vztahu k první ze jmenovaných listin [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení], vypověděl, že se žalobce netýkala, neboť se týkala pouze těch pracovníků, kteří přistoupili na nový způsob přiznávání variabilních složek mzdy. Ve vztahu k druhé z listin uvedl, že šlo o stanovení (standardizování) pravidel pro podávání žádostí s cílem sjednotit podobu těchto žádostí, tak aby mohly být vyhodnoceny a mohlo být rozhodnuto, v jaké výši bude provize vyplacena.

16. Žalobce předložil čtyři žádosti o proplacení provize ze získaných obchodních případů, a to ze dne 11. 1. 2019 (za třetí čtvrtletí roku 2018 žalobce požadoval vyplacení 47 897,48 Kč), žádost ze dne 5. 4. 2019 (za čtvrté čtvrtletí roku 2018 žalobce požadoval vyplacení částky 42 555,87 Kč), žádost ze dne 4. 7. 2019 (za první čtvrtletí roku 2019 žalobce požadoval vyplacení částky 109 163 Kč) a žádost ze dne 12. 8. 2019 (za první čtvrtletí roku 2019 požadoval vyplacení částky 14 138,75 Kč). Žalobce ve své výpovědi popsal, že ze začátku byly obchodní výsledky vyhodnocovány pouze ústně, následně bylo zavedeno kvartální vyhodnocování jednotlivých obchodních případů, na základě kterého byla uplatňována provize a jedenkrát ročně byla vyhodnocována celá firma. Konkrétně žalobce vypověděl„ výpočty marží jsem předkládal ke schválení“, a to v podobě tabulky, kterou předkládal [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení] a pak začala„ diskuze ohledně jednotlivých obchodních případů“.

17. Dále žalobce předložil emailovou komunikaci vedenou v období měsíců července a srpna roku 2019, v níž strany řeší otázku vyplacení provizí. Ve vztahu k této komunikaci je nutné konstatovat, že ji činí nepřehlednou to, že žalobce zjevně na část zasílaných emailových zpráv reagoval tak, že své poznámky/komentáře vpisoval přímo do textu těchto zpráv a takto upravenou zprávu zaslal jako odpověď zpět odesílateli (např. zpráva ze dne 12. 8. 2019). Ze zpráv je zřejmé, že žalovaná ([titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení]) vyjádřila ochotu zabývat se nároky žalobce, žalobce byl také vyzýván k přepracování/doplnění svých žádostí (poté, co dal žalobce dne 16. 7. 2019 výpověď, byla nadnesena i možnost další spolupráce), nicméně z komunikace nelze vyčíst, že by žalovaná svým rozhodnutím některý ze žalovaných nároků žalobci přiznala, a to s výjimkou částky 14 139 Kč (v emailu se hovoří o částce 14 138 Kč). Přiznání této částky je obsaženo v žalobcem předložené žádosti o proplacení provize ze dne 12. 8. 2019, kde je rukou dopsán text„ 14 139 Kč k přiznání ihned“ a je připojen podpis [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení].

18. Výše zmíněná částka 14 139 Kč byla podle předložené výplatní pásky vyplacena ve mzdě za měsíc červenec roku 2019. Žalobce tvrdil, že mu mzda byla za jednotlivé měsíce„ nedůvodně krácena“, ani přes výzvu soudu však neuvedl, v čem toto krácení mzdy spatřoval, resp. jakým způsobem dospěl k rozdílu mezi vyplacenou mzdou a jím požadovaným doplatkem. Z předložených výplatních lístků za období roku 2018 a 2019 soud zjistil, že žalovaná při výpočtu mzdy v jednotlivých měsících vycházela z částky 32 000 Kč (což odpovídá součtu tarifní mzdy, pohyblivé části mzdy a paušální náhrady za práci přesčas, tak jak byly sjednány ve mzdovém výměru z 2. 1. 2017). A to s následujícími výjimkami: v měsících květnu a červnu roku 2018 vycházela z částky 41 000 Kč, v měsíci září roku 2018 z částky 18 100 Kč (což odpovídá sjednané tarifní mzdě, ovšem za tento měsíc žalovaná následně žalobci 14. 1. 2020 dodatečně vyplatila i paušální náhradu 7 140 Kč, neboť žalobci po provedení odvodů z částky 7 140 Kč vyplatila 4 921 Kč, což sám žalobce výpisem z účtu doložil), v měsíci červenci roku 2019 vycházela z částky 24 860 Kč (což odpovídá součtu sjednané tarifní mzdy a paušální odměny za práci přesčas), v měsíci září 2019 tento údaj chybí (resp. je uvedena částka 0), a to s ohledem na skutečnost, že žalobce v tomto měsíci neodpracoval ani jeden den (neboť ze strany žalované mu již nebyla přidělována práce, což bylo mezi účastníky nesporné) a byla mu vyplacena náhrada mzdy ve výši 28 521 Kč. Zároveň je zřejmé, že žalovaná v některých měsících žalobci nepřiznala pohyblivou složku mzdy v celé výši a v těchto měsících se ve výplatních páskách objevují různě vysoké odečty z této pohyblivé částky mzdy (v měsících květnu, červnu a srpnu roku 2018 šlo o částku 3 000 Kč, v měsíci červenci roku 2018 o částku 2 000 Kč, v měsíci říjnu 2018 o částku 5 000 Kč a v měsíci květnu 2019 o částku 7 140 Kč, za tento měsíc tedy nebyla žalobci pohyblivá složka mzdy přiznána vůbec). Žalobce navrhoval, aby si soud od žalované vyžádal evidenci jeho docházky, bohužel, jak již bylo řečeno, žalobce neosvětlil, v čem krácení mzdy mělo spočívat, není tedy ani zřejmé, k potvrzení či vyvrácení jakých tvrzení by evidence docházky měla sloužit. Žalobce netvrdil, že by krácení mzdy odviselo od nesprávně započtených pracovních hodin, a soud proto tento důkaz jako nadbytečný neprovedl. Soudu také není zřejmé, jaké pochybení žalované při stanovení a výplatě mzdy žalobci by mělo být prokázáno přehledy podávanými žalovanou [příjmení] správě sociálního zabezpečení, proto ani tento důkaz soud neprovedl.

19. Žalobce předložil také emailovou komunikaci vztahující se k výtce, kterou od žalované obdržel v dopise ze dne 14. 6. 2019. Žalovaný v rámci této konverzace s výtkou polemizuje, pozastavuje se též nad krácením mzdy v měsících květnu a červnu roku 2019. Vzhledem k tomu, že důvodnost výtky není z hlediska předmětu řízení relevantní, nepovažuje soud za potřebné věnovat se detailům této konverzace ani otázce plnění předloženého obchodního plánu. V tomto směru jsou z hlediska rozhodnutí ve věci nadbytečné i report obchodního manažera a hodnocení výkonnosti pracovníka. Stejně tak dokazování důvodů nespokojenosti žalované se žalobcem (proč žalobci nenárokové složky nepřiznala) považuje soud za nadbytečné (výslech [titul]. [jméno] [příjmení], [titul]. [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [titul]. [jméno] [příjmení], [titul]. [jméno] [příjmení]).

20. Soud s ohledem na podstatu sporu nepovažoval za relevantní zabývat se okolnostmi, za nichž byl žalobce vyzván k opuštění pracoviště a k vrácení věcí sloužících mu k výkonu práce, z tohoto důvodu se jeví jako nadbytečné též provádění dokazování k těmto událostem (jedná se tedy o důkazy navržené v bodě IV. žaloby, a to s výhradou těch důkazů, které byly navrženy a provedeny k prokázání i jiných pro věc významných tvrzení, případně s výhradou těch, které byly založeny do spisu). Soud dále konstatuje, že neučinil žádná pro věc významná skutková zjištění z emailové konverzace vedené mezi účastníky po rozvázání pracovního poměru. Z obsahu pouze plyne, že s ohledem na napětí mezi účastníky bylo obtížné dohodnout se na vrácení svěřených věcí a zálohy ve výši 10 000 Kč poskytnuté (dle předložených účetních dokladů v dubnu 2019) na vybavení kanceláře.

21. Jelikož žalobci se nepodařilo prokázat, že by pro jeho nároky existoval právní základ (viz odůvodnění rozsudku níže), nezabýval se soud tvrzenou výší nároků, která se měla odvíjet od žalobcem získaných zakázek. Soud proto nepovažoval za potřebné blíže se věnovat listinám, které žalobce za účelem výpočtu svých nároků předložil (protokoly o závěrečném vyhodnocení zakázek, související faktury, zápis o předání díla, výsledovka za rok 2018). Stejně tak soud nepovažoval za potřebné a zejména s ohledem na procesní ekonomii vhodné provádět důkazy, které měly k prokázání nikoli základu nároku, ale pouze jeho výše, sloužit (faktury vystavované na zakázky, o nichž žalobce tvrdil, že byly získány jeho přičiněním, účetní závěrky, doklady, kterými měla žalovaná doložit svůj zisk z těchto zakázek, výslech účetní, personalistky, dalších zaměstnanců žalované uvedených v žalobě v článcích VI. až XII. s výjimkou jednatelů žalované a asistentky paní [jméno] [příjmení], kteří byli vyslechnutí k prokázání jiných pro věc významných tvrzení). Totéž platí pro důkazy navrhované žalovanou, kterými žalovaná hodlala zpochybňovat, že to byl (výlučně) žalobce, kdo se o získání dotčených zakázek zasloužil (výslech svědků [titul]. [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení] a [titul]. [jméno] [příjmení]).

22. Před podáním žaloby uplatnil žalobce své nároky vůči žalované předžalobní upomínkou ze dne 18. 12. 2019.

23. Předmětem řízení byly mzdové nároky žalobce. Způsob sjednání či stanovení mzdy upravuje § 113 zákoníku práce takto:„ (1) Mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak. (2) Je-li zaměstnanec statutárním orgánem zaměstnavatele, sjednává s ním mzdu nebo mu ji určuje ten, kdo ho na pracovní místo ustanovil, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. (3) Mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet. (4) Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis. Dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti.“ 24. Mezi účastníky panoval spor o to, zda žalobcem vyčíslené složky mzdy byly nárokové či nenárokové. Rozlišení mezi těmito složkami mzdy provedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí 21 Cdo 537/2004 ze dne 8. 11. 2004, v němž se uvádí toto:„ Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy - odměny) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišením, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tato, na druhém místě zmíněná (nenároková), složka mzdy je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu nároku pouze fakultativního.“ 25. Žalobce svou argumentaci ohledně povahy požadovaných mzdových nároků v žalobě redukoval na tvrzení, že vychází„ zejména z toho, co bylo mezi účastníky před vznikem/při vzniku pracovního poměru ohledně mzdových podmínek žalobce smluveno a následně i žalovaným bylo dlouhodobě dodržováno“, aniž by ji blíže rozvedl a dal do kontextu zejména s obsahem pracovní smlouvy. Žalobce v první fázi řízení opíral své nároky o osobní plán, v němž se v rámci odměňování hovoří o„ 1 % z obratu získaných zakázek“. O povaze této složky mzdy (zda se jedná o složku nárokovou či nenárokovou) osobní plán neuvádí ničeho, na rozdíl od pracovní smlouvy, v níž se sice počítá jednak s pohyblivou složkou mzdy a dále s mimořádnými odměnami (mj. i s těmi z titulu podílu na zisku), ale zároveň je v ní výslovně a zcela jednoznačně stanoveno, že nárok na výplatu těchto složek mzdy posuzuje a přiznává„ výlučně jednostranně zaměstnavatel“. Žalobce tedy při podpisu pracovní smlouvy nemohl mít pochybnosti o tom, jakou povahu tyto složky mzdy mají, neboť je to ve smlouvě jasně a srozumitelně vyjádřeno. Okolnost, že žalobci byly tyto složky mzdy dlouhodobě vypláceny, na jejich sjednané nenárokové povaze ničeho nemění.

26. Konkrétní výše jednotlivých složek mzdy byla sjednána v platebním výměru, přičemž pro žalobou dotčené období to byl platební výměr ze dne 2. 1. 2017, v němž nárokové složky mzdy představovala„ tarifní mzda“ ve výši 18 100 Kč a paušální odměna za práci přesčas ve výši 6 760 Kč (celkem tedy 24 860 Kč), pohyblivá složka mzdy činila 7 140 Kč, která, jak již bylo výše uvedeno, byla v pracovní smlouvě sjednána jako nenároková, odvislá od rozhodnutí zaměstnavatele.

27. Žalobce v průběhu řízení změnil svá tvrzení ohledně toho, jak byla mzda smluvena a nově odkazoval na dohodu ze dne 20. 2. 2017, kterou mělo dojít ke změně pracovní smlouvy a která měla nově upravovat způsob odměňování. V prvé řadě je nutné konstatovat, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by k uzavření takovéto dohody skutečně došlo. Žalovaná dohodu označila za podvrh a bylo tedy na žalobci, který se obsahu této tvrzené dohody dovolával, aby její existenci prokázal. Žalobce dohodu předložil v podobě, v níž bylo v podstatě vyloučeno zkoumat pravost podpisu jednatele žalované, neboť nešlo o originál/stejnopis listiny, na níž by byl připojen podpis jednatele, ale pouze o výtisk, na který se žalovaný podepsal. Stejně tak nebylo možné zkoumat autenticitu emailové zprávy, která měla dohodu (následně žalobcem vytištěnou) obsahovat. Jediným dalším důkazem, který měl o existenci takovéto dohody svědčit, zůstala účastnická výpověď žalobce, která se ovšem v daných okolnostech jeví jako značně nevěrohodná a nedostačující. Již výše soud konstatoval, že pochybnosti o pravosti dohody budil jak její vzhled a úprava, tak také samotný text dohody, který není dostatečně logicky provázán s textem pracovní smlouvy. Stejně tak budí pochybnosti nestandardní postup zahrnující zaslání podepsaného návrhu smlouvy prostřednictvím emailu bez předání stejnopisu (ačkoli se v textu dohody o stejnopisech hovoří), navíc podoba emailové zprávy, k níž měla být dohoda připojena, též budí podezření, že se jedná o podvrh. V tomto směru poměrně výmluvně hovoří policejní zpráva, z níž vyplývá, že při vytěžování emailových zpráv nebyla nalezena žádná, v níž by byla příloha vložena do samotného těla zprávy. Je též namístě se pozastavit nad zjištěním, že označení měsíce v hlavičce sporné zprávy zní„ Februar“, což neodpovídá ani anglickému ani českému označení a nedává smysl, aby systém, který údaje o datu odeslání zprávy automaticky generuje, použil k označení právě slovo„ Februar“. Naopak to skutečně nasvědčuje závěru, že s předkládanou zprávou bylo manipulováno. Kromě toho, že žalobce nebyl s to doložit pravost předkládané dohody, žalobce ani neprokázal, že by návrh dohody, k němuž dle svého tvrzení připojil svůj podpis, doručil zpět do sféry žalované, tak aby vůbec bylo možné uvažovat o tom, že k uzavření dohody o změně pracovní smlouvy (která vyžadovala písemnou formu) mezi nepřítomnými stranami vůbec došlo (§ 1741-1745 občanského zákoníku). Je otázkou proč by žalovaná takto krkolomný a nestandardní postup volila, a to tím spíše v situaci, kdy téhož dne došlo mezi účastníky k podpisu dohody o změně pracovní smlouvy (změně pracovního poměru na dobu neurčitou) a bylo by namístě očekávat, že obě změny budou zahrnuty do jedné listiny. V neposlední řadě se soudu jeví jako stěží uvěřitelné, aby ve sporu, jehož podstatou je zodpovězení, jak bylo sjednáno/stanoveno odměňování žalobce, žalobce na existenci dodatečně„ nalezené“ dohody při podání žaloby zapomněl a narazil na ni dodatečně náhodně při procházení svých podkladů.

28. Závěr soudu je tedy takový, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci dohody o odměňování ze dne 20. 2. 2017 a jeho odměňování se řídilo úpravou sjednanou v pracovní smlouvě a mzdovém výměru ze dne 2. 1. 2017. V návaznosti na tento závěr pak soud opakuje výše uvedené, a sice že jako nárokové složky mzdy byly sjednány pouze základní mzda ve výši 18 100 Kč a paušální náhrada za práci přesčas ve výši 6 760 Kč. Zároveň soud konstatuje, že z výplatních lístků vyplývá, že tyto složky mzdy byly žalovanou žalobci řádně vypláceny (s výjimkou měsíce září 2018, za který mu paušální náhrada za práci přesčas byla vyplacena dodatečně v lednu 2020). Pohyblivá složka mzdy v (maximální) výši 7 140 Kč jako nároková sjednána nebyla a její přiznání či nepřiznání odviselo (tak jak to bylo v pracovní smlouvě dohodnuto) od rozhodnutí žalované. Pokud tedy žalovaná na základě vlastní úvahy v některých měsících tuto složku mzdy žalobci přiznala ve snížené výši, případně mu ji nepřiznala vůbec, nelze tento její postup nijak přezkoumávat (z tohoto hlediska je tedy irelevantní, zda si žalobce dle svého mínění pracovní úkoly plnil řádně či nikoli). Obdobně to platí pro mimořádné odměny, které byly též sjednány jako nenároková složka mzdy a k jejich přiznání tedy nepostačovalo pouhé splnění vytyčených parametrů, ale bylo nezbytné též rozhodnutí žalované. Ostatně i žalobce popsal, že prvním krokem byla žádost obsahující vyčíslení těchto odměn v návaznosti na sjednané zakázky a následně byly tyto žádosti předkládány jednateli, který o nich rozhodl. Nelze tedy mít za to, že žalobci automaticky vznikl nárok na vyplacení těchto odměn pouze na základě sjednání jednotlivých zakázek, bez toho, že by tyto mimořádné odměny žalobci byly přiznány rozhodnutím jednatele (přičemž úvaha žalované o tom, zda žalobci nenárokové složky mzdy přizná či nikoli nepodléhá přezkumu soudu). Existence takového rozhodnutí byla žalovaným doložena pouze ohledně částky 14 139 Kč, která byla žalobci vyplacena.

29. Co se týče sdělení jednatele ze dne 30. 4. 2019 soud se domnívá, že se nejedná o rozhodnutí, které by individuálním zaměstnancům zakládalo konkrétní mzdové nároky, ale o obecné sdělení, navíc jak z výpovědi jednatele vyplynulo, sdělení týkající se těch, kteří (na rozdíl od žalobce) přistoupili na navrhovanou změnu odměňování. Tomu odpovídá i obsah předložených listin, mzdový výměr ze dne 1. 5. 2018 totiž nově (jako nárokové) zaváděl právě ony zmiňované variabilní složky mzdy, zatímco pracovní smlouva žalobce o variabilních složkách mzdy nehovoří, je v ní sice sjednána pohyblivá složka mzdy, ovšem její obsah je sjednán odlišně od nově zavedených„ variabilních složek“. Jestliže tedy sdělení jednatele hovoří o přiznání variabilních složek mzdy, jedná se o složky mzdy, které žalobce jako součást mzdy sjednány vůbec neměl. V případě příkazu jednatele ze dne 18. 7. 2019 jde pak pouze o specifikaci postupu pro vypracování žádostí o provizi, nikoli o rozhodnutí, které by zaměstnancům zaručovalo, že takto vypočtená odměna jim bude automaticky přiznána.

30. Na základě shora uvedeného tedy soud konstatuje, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by jím požadované složky mzdy byly nárokové (z pracovní smlouvy vyplývá opak a uzavření dohody ze dne 20. 2. 2017 žalobce neprokázal) a jejich případné přiznání tudíž odviselo od rozhodnutí žalované. Žalobci se však nepodařilo prokázat ani existenci takového rozhodnutí (s výše popsanou výjimkou zakládající žalobci právo na výplatu 14 139 Kč, které mu však vyplaceny byly), a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by mzda vyplacená žalobci v jednotlivých měsících dotčeného období byla stanovena v rozporu s tím, co bylo mezi účastníky v pracovní smlouvě a mzdovém výměru sjednáno.

31. Právo na náhradu nákladů řízení má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovaná, která byla ve věci úspěšná. Náklady žalované představují náklady spojené s tím, že v řízení byla zastoupena advokátem. Advokát žalované učinil ve věci 10 úkonů: příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ve věci ze dne 20. 5. 2021, ze dne 4. 8. 2021, účast u přípravného jednání dne 20. 4. 2021, účast u jednání dne 21. 12. 2021 (jednání trvalo od 10:11 do 15:27 hodin) a dne 9. 8. 2021, porada s klientem trvající déle než jednu hodinu dne 16. 4. 2021, 19. 4. 2021 a 21. 12. 2021. Podání ze dne 28. 3. 2022 je ve své podstatě pouze reakcí na výzvu soudu k předložení žalobcem navržených důkazů, nikoli podáním ve věci samé, a za tento úkon soud proto advokátu žalované odměnu nepřiznal. Co se týče účtovaných porad s klientem, které měly dle předložených záznamů proběhnout dne 31. 3. 2020 a 13. 4. 2020, ani za tyto porady soud advokátu žalované odměnu nepřiznal. Důvodem je skutečnost, že z plné moci, kterou do spisu doložil advokát žalované, vyplývá, že byla udělena 4. 4. 2020 a zmocnění k zastupování bylo ze strany advokáta přijato až dne 14. 4. 2020. Za tyto porady uskutečněné ještě před převzetím zastoupení není možné advokátovi přiznat odměnu.

32. Výše nákladů spojených se zastupováním advokátem se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Při výpočtu odměny za zastupování soud vycházel z tarifní hodnoty 592 145 Kč Vedle uvedené sumy žalobce požadoval částku 8 400 Kč, ohledně které bylo řízení usnesením zastaveno, nicméně jelikož tato částka představovala příslušenství pohledávky, nemá tato okolnost na stanovení výše odměny vliv (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Odměna za jeden úkon tedy činí dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu 10 700 Kč. Za účast u přípravného jednání činí odměna jednu polovinu (§ 11 odst. 2 písm. g) advokátního tarifu), tj. 5 350 Kč, za účast u jednání dne 21. 12. 2021, které trvalo přes pět hodin, náleží advokátu odměna za každé dvě započaté hodiny (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), tj. 32 100 Kč. Za zbylých 8 úkonů náleží advokátu odměna ve výši 10 700 Kč za každý z nich. Za každý z celkem 10 úkonů náleží advokátu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem 3 000 Kč. V souvislosti s účastí u přípravného jednání a dalších dvou jednání má advokát dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu nárok na náhradu cestovních výdajů za tři cesty z [obec] do [obec] a zpět (každá o délce 144 kilometrů) uskutečněné osobním automobilem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,8 litru na 100 kilometrů. Za první dvě cesty uskutečněné v roce 2021 činí náhrada při průměrné ceně pohonných hmot 27,20 Kč za litr a sazbě základní náhrady 4,40 Kč za kilometr 860,77 Kč za každou z nich. Za cestu uskutečněnou v roce 2022 činí náhrada při průměrné ceně pohonných hmot 47,10 Kč za litr a sazbě základní náhrady 4,70 Kč za kilometr 1 070,17 Kč. Zároveň advokátu podle § 14 advokátního tarifu náleží náhrada za čas promeškaný cestami k jednání ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což za 12 půlhodin celkem činí 1 200 Kč. Celkem tedy náklady žalovaného (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměn a náhrad advokáta) činí 157 350,46 Kč.

33. Žalobce apeloval na soud, aby v případě úspěchu žalované aplikoval § 150 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízní jí nepřiznal. A to jednak s ohledem na finanční situaci žalobce a dále s ohledem na okolnosti rozvázání pracovního poměru, neboť dle svého tvrzení byl žalobce žalovanou šikanován, stresována a ponižován. Co se týče majetkových poměrů žalobce, k dotazu soudu uvedl, že žije sám v pronájmu, nemá žádné vyživovací povinnosti ani dluhy, je zaměstnán a jeho průměrný měsíční příjem činí asi 35 000 Kč. Z uvedeného je patrné, že žalobce se nenachází v nijak tíživé finanční situaci a z tohoto důvodu zcela jistě nelze na jeho straně spatřovat důvody hodné mimořádného zřetele, pro které by bylo možné náhradu žalované zcela či z části nepřiznat. Zároveň soud nesdílí názor žalobce, že by byl v zaměstnání šikanován či ponižován, přinejmenším žádné takovéto skutečnosti nevyšly v průběhu řízení najevo. Skutečnost, že mezi žalobcem a žalovanou panovala neshoda na odměňování žalobce a žalobce se v zaměstnání cítil nedoceněn, nepovažuje soud za šikanu a ani v této okolnosti nespatřuje důvod, pro který by bylo možné žalované právo na náhradu nákladů řízení odepřít. Soud však vzal v úvahu celkovou sumu nákladů řízení, která je (s ohledem na výši zažalované částky) poměrně vysoká a zohlednil, že se jedná o částku, kterou běžný člověk nemusí mít ihned (v zákonem předpokládané třídenní lhůtě) k dispozici. Soud proto využil oprávnění založené § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil lhůtu k plnění delší, tříměsíční, o níž se domnívá, že je dostatečná pro to, aby si žalobce potřebnou částku včas opatřil tak, aby se s plněním nedostal do prodlení.

34. Jelikož v průběhu řízení vznikly také náklady státu, a to v souvislosti s vyplaceným svědečným ve výši 850,36 Kč, uložil soud v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost k náhradě těchto nákladů neúspěšnému žalobci.