13 C 191/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 655,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 617,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 556 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 805,19 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 10 763,41 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 279,56 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení 13 655,56 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 27. 7. 2020 smlouvu o bankovních produktech a službách, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu pro žalovaného. Následně uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným smlouvu o poskytování kontokorentního úvěru , Anonymizováno, k tomuto účtu. Na základě této smlouvy byl žalovanému k běžnému účtu poskytnut kontokorentní úvěr s limitem do 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr (včetně úroku) splácet způsobem a za podmínek dle Dispozic ke kontokorentnímu úvěru, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Konkrétně se žalovaný zavázal zajistit na svém běžném účtu kreditní zůstatek, a to alespoň 1 x za každých 180 dní čerpání úvěru, a dále minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu. Dále se žalovaný zavázal, že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu a neocitne se v prodlení s plněním. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, . Dále právní předchůdkyně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR. Co se týče příjmů žalovaného, ten v žádosti uvedl čistý měsíční příjem 15 000 Kč a celkový čistý měsíční příjem domácnosti 30 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala tento příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Do výdajů byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, zároveň předchůdkyně žalobkyně zohlednila částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení a z veřejných databází zjištěné dosavadní splátky úvěrů. Výpočtem pak předchůdkyně žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání, Anonymizováno, smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný však své závazky ze smlouvy porušil tím, že překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Proto předchůdkyně žalobkyně žalovanému kontokorentní úvěr zrušila. Debetní zůstatek ve výši 10 763,41 Kč dne 22. 1. 2024 převedla na nově otevřený úvěrový účet a umožnila žalovanému dluh splácet ve splátkách. Dlužnou částku žalovaný řádně a včas nesplácel, tudíž předchůdkyně žalobkyně celý dluh zesplatnila ke dni 19. 6. 2024. Následně se žalovaný opět dostal do nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu ve výši 792,15 Kč. Pohledávky byly poté postoupeny na žalobkyni. V žalobě žalobkyně požadovala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 10 763,41 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 2 100 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 766,68 Kč, úroků z úvěru ve výši 14,75 % ročně z částky 10 763,41 Kč od 20. 6. 2024 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení z částky 12 863,41 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení a dále nepovoleného debetního zůstatku ve výši 792,15 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 792,15 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 27. 7. 2020 uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v níž si sjednali vzájemná práva a povinnosti při poskytování bankovních produktů a služeb, kdy si konkrétně sjednali vedení běžného účtu právní předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného, a dále se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr , Anonymizováno, povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období (tj. doby, po kterou se žalovaný zavazuje, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň v průběhu sjednaného období - od prvního dne čerpání povoleného debetního zůstatku nebo od prvního dne čerpání provedeného po uplynutí předchozího kreditního období) na běžném účtu. Žalovaný se zároveň zavázal nepřekročit povolený limit. Pro případ překročení povoleného limitu debetního zůstatku bylo ujednáno, že mu za každý den překročení bude účtován sankční poplatek podle Sazebníku a nepovolený debetní zůstatek bude dále úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek. Nedílnou součástí této smlouvy pak byly Dispozice k této smlouvě ze dne 27. 7. 2020, dle nichž mimo jiné se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 7 000 Kč formou povoleného přečerpání účtu do záporného zůstatku. Strany smlouvy se současně dohodly na úrokové sazbě debetního zůstatku ve výši 21,99 % ročně a na měsíčním poplatku za čerpání povoleného debetního zůstatku ve výši 29 Kč. Žalovaný byl povinen zajistit si minimální měsíční kreditní příjem ve výši 50 % povoleného limitu. Pro případ nepovoleného debetního zůstatku byla ujednána úroková sazba z nepovoleného debetního zůstatku ve výši 29 % ročně. Zároveň byly ujednány některé další poplatky. Ze ZÁKLADNÍCH PRODUKTOVÝCH PODMÍNEK SPOTŘEBITELSKÉHO KONTOKORENTNÍHO ÚVĚRU účinných od 1. srpna 2019, které jsou nedílnou součástí smlouvy, vyplývá, že v případě nedodržení kreditního období i v případě překročení povoleného limitu, byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna otevřít úvěrový účet „, Anonymizováno, “ a převést na něj debetní zůstatek z běžného účtu, žalovaný pak byl povinen jej splatit v pravidelných měsíčních splátkách tak, aby délka splácení nepřesáhla 24 měsíců; dále byl povinen splatit úroky z této částky dle Úrokového lístku, který je rovněž nedílnou součástí smlouvy; právní předchůdkyně žalobkyně byla povinna toto zrušení povoleného limitu žalovanému oznámit. Dle Všeobecných obchodních podmínek měla předchůdkyně žalobkyně v případě prodlení žalovaného s jednotlivými splátkami (případ porušení) právo ukončit smluvní vztah a převést v případě překročení povoleného limitu a/nebo nedodržení měsíčního kreditního příjmu a/nebo kreditního období debetní zůstatek z běžného účtu na nově otevřený úvěrový účet ke dni zrušení povoleného limitu a oznámit žalovanému číslo nového úvěrového účtu, celkovou dlužnou částku, výši jednotlivých měsíčních anuitních splátek s tím, že délka splácení nepřesáhne dobu 24 měsíců a dále oznámit aktuální výši poplatku za převedení pohledávky. Nedílnou součástí smlouvy byl dále Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby - nepodnikatele platný od 1. 3. 2019. Žalobkyně dále doložila „Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro , Anonymizováno, “.

4. Ze žádosti o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, ze dne 27. 7. 2020 soud zjistil, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu určitou do 30. 1. 2021 jako dělník/řemeslník u , právnická osoba, . s průměrným čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč. Celkový měsíční příjem domácnosti byl vyčíslen částkou 30 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, nevyživuje žádnou osobu. Ostatní nezbytné měsíční náklady byly vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaný také uvedl, že nemá jiné měsíční splátky mimo předchůdkyni žalobkyně ani mu nejsou prováděny srážky ze mzdy.

5. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 10. 9. 2025 bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o , Anonymizováno, a kontrolovala dostupné informace ve veřejných databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Příjem žalovaného ověřila z doložených dokumentů žalovaného, případně subsidiárně z běžného účtu žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně pak vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší splátek dosavadních závazků zjištěných z veřejných databází. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z žalovaným v žádosti deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 15 000 Kč, dále vycházela z čistého měsíčního příjmu domácnosti 30 000 Kč a z dosavadních interních i externích splátek žalovaného ve výši 0 Kč měsíčně. I ostatní výdaje žalovaného jsou zde uvedeny ve výši 0 Kč, dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě a jeho podíl na nákladech na bydlení činí 50 %.

6. Z výpisu z úvěrových registrů bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době žádosti o , Anonymizováno, žádný úvěrový závazek.

7. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 27. 7. 2020 do 13. 12. 2024 vyplývá, že žalovaný kontokorentní úvěr čerpal v každém měsíci uvedeného období, přičemž poprvé v listopadu 2021 překročil úvěrový limit, tento následně překročil ještě několikrát, a nakonec jej nevyrovnal, proto mu byl , Anonymizováno, zrušen a dne 22. 1. 2024 byla částka ve výši záporného zůstatku 10 763,41 Kč převedena na nově otevřený úvěrový účet. Celkem žalovaný do 22. 1. 2024 vyčerpal částku 961 502,90 Kč (včetně částek inkasovaných předchůdkyní žalobkyně na úroky a poplatky) a splatil 950 878,49 Kč. Dále je z těchto výpisů zřejmé, že v každém měsíci, kdy byl kontokorent čerpán byl žalovanému účtován k poslednímu dni tohoto měsíce poplatek za čerpání kontokorentního úvěru ve výši 29 Kč a úrok z povoleného debetu a v měsících, kdy byl úvěrový limit překročen mu byl účtován úrok z nepovoleného debetu. Rovněž byly žalovanému účtovány poplatky za překročení limitu , Anonymizováno, ve výši 300 Kč (celkem v devíti případech), poplatky za zaslání upomínek ve výši 600 Kč (celkem ve dvou případech), poplatek za snížení limitu , Anonymizováno, ve výši 200 Kč (1 x), poplatek za oznámení zrušení , Anonymizováno, ve výši 200 Kč a konečně dne 22. 1. 2024, kdy mu byl debetní zůstatek převeden na nově otevřený úvěrový účet, mu za otevření úvěrového účtu byl účtován poplatek 500 Kč. Konkrétně tak bylo z těchto výpisů zjištěno, že na poplatcích za čerpání kontokorentního úvěru, na úrocích z povoleného debetu, na úrocích z nepovoleného debetu a na výše uvedených poplatcích bylo žalovanému za období od 27. 7. 2020 do 22. 1. 2024 celkem naúčtováno a z účtu inkasováno 10 563,36 Kč. Poté se běžný účet žalovaného dostal opět do nepovoleného debetního zůstatku, když byl žalovanému ještě k poslednímu lednu 2024 účtován úrok z povoleného debetu, úrok z nepovoleného debetu a poplatek za čerpání a dále dne 2. 2. 2024 byla žalovanému z účtu odečtena částka 139 Kč za pojištění (osobních věci, platebních karet a internetových rizik), pojištění v této výši mu pak bylo účtováno v každém měsíci až do 3. 5. 2024 (tj. celkem 4 x 139 Kč). Rovněž byl žalovanému nadále účtován úrok z nepovoleného debetu až do 31. 5. 2024. V období od 23. 1. 2024 do 31. 5. 2024 tak byla žalovanému kromě poplatků za pojištění účtována částka 29 Kč jako poplatek za čerpání v lednu 2024, částka 67,47 Kč jako úrok z povoleného debetu za leden 2024 a celkem 139,68 Kč jako úrok z nepovoleného debetu (tj. celkem částka 236,15 Kč). Debetní zůstatek ke dni 6. 6. 2024 činil 792,15 Kč.

8. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného za období od ledna 2024 do prosince 2024 je patrné, že dne 22. 1. 2024 byl na tento účet převeden debetní zůstatek z běžného účtu žalovaného ve výši 10 763,41 Kč. Žalovaný ničeho nesplatil. Ve dnech 11. 3. 2024, 15. 4. 2024 a 27. 5. 2024 mu byly účtovány poplatky za upomínky vždy ve výši 600 Kč (tj. celkem 1 800 Kč) a dne 19. 6. 2024 byl úvěr zesplatněn a žalovanému byl účtován poplatek za zesplatnění ve výši 300 Kč. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel, byl mu účtován rovněž úrok z prodlení, který ke dni 13. 12. 2024 činil 766,68 Kč.

9. Dopisem ze dne 21. 6. 2024 (oznámení o zesplatnění) právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila, že jeho úvěr prohlásila za splatný ke dni 19. 6. 2024 a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve výši 12 968,89 Kč do 8. 7. 2024.

10. Pohledávky za žalovaným byly na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupeny žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. 12. 2024, jehož odeslání 3. 1. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. K úhradě dlužných částek nejpozději do 28. 3. 2025 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 13. 3. 2025, která byla podle podacího lístku odeslána téhož dne.

11. Soud má na základě shora uvedeného za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o účtu v souladu s § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle něhož „Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet“. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala vést pro žalovaného účet a provádět na něm platební transakce. Dále je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak jak ji upravuje § 2665 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že „ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.“ Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě informací, které zjistila od žalovaného v žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit, dále provedla lustrace v příslušných registrech a databázích. Pokud jde o příjmy žalovaného, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 15 000 Kč, který nebyl nijak ověřen, a dále z měsíčního příjmu domácnosti ve výši 30 000 Kč, který rovněž nebyl ničím ověřen (např. výplatními páskami, potvrzením zaměstnavatele apod.). Co se týče výdajové stránky, zde se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila opět pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala (s výjimkou stávajících úvěrových závazků), a dále se statistickými daty (životní a existenční minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalovaného o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, neboť žalovaný musel mít nějaké výdaje přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné, v případě nájemního bydlení např. z nájemní smlouvy, příp. z dokladů o platbách za energie apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalovaného vycházela pouze ze statistických údajů je nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Pokud z doložených listin vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně měla příjem žalovaného ověřovat z doložených dokumentů žalovaného, případně subsidiárně z běžného účtu žalovaného, pak žádné takové listiny (ani výpisy z běžného účtu z období předcházejícího uzavření smlouvy o úvěru) soudu ani přes výzvu doloženy nebyly. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu o povoleném debetu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Žalobkyně si nárokovala po žalovaném v prvé řadě jistinu ve výši 10 763,41 Kč (debetní zůstatek na běžném účtu, který byl převeden na nově otevřený úvěrový účet), poplatky ve výši 2 100 Kč a kapitalizované úroky z prodlení z výše uvedené jistiny ve výši 766,68 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o povoleném debetu však žalobkyně nemá nárok na smluvní úrok z kontokorentu ve výši 21,99 % ročně z čerpané jistiny (povolený debet) ani na úrok z nepovoleného debetu ve výši 29 % ročně z nepovoleného debetního zůstatku, resp. neměla na tyto úroky nárok ani její právní předchůdkyně v celém průběhu trvání tohoto neplatného smluvního vztahu (tj. neměla na ně nárok od samého počátku). Stejně tak neměla právní předchůdkyně žalobkyně nárok na účtované poplatky za čerpání ve výši 29 Kč za měsíc čerpání, ani na ostatní poplatky dle neplatné smlouvy (za překročení povoleného limitu, za zaslání upomínek, za snížení limitu, za otevření úvěrového účtu, za oznámení zrušení kontokorentu).

23. S ohledem na shora uvedené je třeba mít za to, že žalovaný není a nebyl povinen žalobkyni (ani její právní předchůdkyni) hradit celkem částku 10 563,36 Kč, kterou již uhradil (byla inkasována z jeho účtu). Soud tak vycházel z toho, že žalovaný na poskytnutý úvěr ve výši 961 502,90 Kč uhradil částku 961 441,85 Kč (950 878,49 Kč + 10 563,36 Kč), a žalobkyni proto přiznal právo na zaplacení zbývající části vyčerpané jistiny ve výši 61,05 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. Žalobkyně pak nemá nárok ani na požadované poplatky ve výši 2 100 Kč a na kapitalizované úroky z prodlení ve výši 766,68 Kč, které byly žalovanému účtovány v období po převedení debetního zůstatku na úvěrový účet.

24. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo sice zjištěno, že žalovaný má zřejmě i jiné závazky po splatnosti, kdy některé jsou u zdejšího soudu rovněž žalovány a některé jsou i exekučně vymáhány. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. Byť žalovaný má i jiné závazky, tak s ohledem na nízkou výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří dnů od právní moci rozsudku.

25. Co se týče druhého nároku žalobkyně představujícího nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu vzniklý v období po 22. 1. 2024, kdy již žalovaný debetní zůstatek neměl povolen, zde je třeba uvést, že žalovaný porušil smluvní ustanovení, když mu na účtu mimo jiné (tj. mimo odepsání částek na poplatek za čerpání kontokorentu a za úrok z povoleného debetu ke konci ledna 2024 a mimo odepsání částek za úrok z nepovoleného debetu) v důsledku odepsání částky 139 Kč v únoru, březnu, dubnu a květnu 2024 na pojištění vznikl debetní zůstatek. Žalobkyni tak vznikl nárok na vyrovnání debetního zůstatku, avšak pouze co se týče částky 4 x 139 Kč (tj. 556 Kč), neboť na částku ve výši 236,15 Kč inkasovanou právní předchůdkyní žalobkyně v období od 23. 1. 2024 do 31. 5. 2024 na poplatek za čerpání, na úrok z povoleného debetu a na úrok z nepovoleného debetu žalobkyně s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o povoleném debetu nárok nemá. Soud proto žalobkyni přiznal částku 556 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky je opodstatněný požadavek žalobkyně na úrok z prodlení z této částky dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení požadovala žalobkyně až ode dne 18. 12. 2024 (po postoupení pohledávky na žalobkyni) do zaplacení dlužné částky v zákonné výši k prvnímu dni prodlení.

26. Ve zbývající části (tedy ohledně částí již uhrazených jistin, poplatků, úroků a úroků z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl, jak je odůvodněno výše.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.