13 C 192/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 45 736,04 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 892 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 63 000 Kč od 22. 8. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 2 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 992 Kč od 25. 4. 2025 do 21. 8. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 100 Kč od 22. 8. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,50 % ročně z částky 17 892 Kč od 22. 8. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 287 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 45 736,04 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 29. 5. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 35 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 68,37 % ročně v 48 splátkách po 2 444 Kč měsíčně (a to včetně úhrady za pojištění ve výši 300 Kč měsíčně). Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a v důsledku toho došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 23. 4. 2025. Žalovaný celkem uhradil částku 17 108 Kč. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 39 482 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 856,04 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 476,96 Kč (tj. ve výši 68,37 % ročně z částky 33752,16 Kč od 25. 4. 2025 do 18. 5. 2025), úroku ve výši 12 % ročně z částky 33 752,16 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 25. 4. 2025 dosáhne částky 123 494 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 40 880 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2025, č. j. 13 C 192/2025-60 bylo řízení částečně zastaveno, a to ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 20 888 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 888 Kč ve výši 12 % ročně od 25. 4. 2025 do zaplacení, dále ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 856,04 Kč a konečně ohledně nároku na zaplacení úroku ve výši 68,37 % ročně z částky 33 752,16 Kč od 25. 4. 2025 do 18. 5. 2025 a úroku ve výši 12 % ročně z částky 33 752,16 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 4. 2025 dosáhne částky 123 494 Kč. Důvodem částečného zastavení bylo částečné zpětvzetí žaloby, proč k částečnému zpětvzetí žalobkyně přistoupila v podání blíže nespecifikovala a uvedla jen, že se rozhodla některé nároky neuplatňovat.

3. Po částečném zastavení se tak žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 17 892 Kč (přičemž veškeré platby žalovaného v celkové výši 17 108 Kč zohlednila jako platby na jistinu) a poplatků za pojištění ve výši 2 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 992 Kč za období od 25. 4. 2025 do zaplacení.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

5. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 29. 5. 2024 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. hodnota, ve znění dodatku č. 1 z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 68,36 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 444 Kč [viz část A) smlouvy]. V příloze č. 1 smlouvy se strany dohodly na sjednání pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr na základě jeho přihlášky do pojištění ze dne 29. 5. 2024. Žalovanému byl sjednán balíček pojištění s měsíční úhradou za pojištění ve výši 300 Kč. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 30. 5. 2024, které mu dle dodejky bylo doručeno dne 4. 6. 2024. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář, informace o pojištění a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 29. 5. 2024 žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalovaného. Dále žalobkyně doložila listinu „Základní informace o klientovi“, dle nichž byl žalovaný majitelem účtu č. č. účtu a telefonního čísla hodnota, dále listinu „Důkaz o odeslání 1,- Kč“ potvrzující, že dne 29. 5. 2024 odeslala žalobkyně na účet žalovaného verifikační platbu ve výši 1 Kč, dále dokument „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“, z něhož je zřejmé, že žalobkyně zaslala 1 Kč pod variabilním symbolem, který měl žalovaný použít jako podpisový kód pro odpovědní SMS, čímž mělo dojít k podpisu smlouvy a souvisejících dokumentů, a konečně „Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“ osvědčující, že dne 29. 5. 2024 byla žalobkyni doručena potvrzovací SMS pro vyplacení úvěru z telefonního čísla žalovaného 607082841.

6. Z hodnocení klienta ze dne 29. 5. 2024 plyne, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 31 930 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 10 193 Kč s tím, že částka 4 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 5 333 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je rozvedený a bydlí u rodičů. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, z nichž je patrné, že dne 11. 4. 2024 došla na bankovní účet vedený na jméno žalovaného od společnosti právnická osoba. mzda za 3/2024 ve výši 31 946 Kč a dne 13. 5. 2024 na tento účet došla od téže společnosti mzda za 4/2024 ve výši 34 012 Kč. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný si historicky žádal o úvěr u čtyřech jiných finančních institucí či bank aktuálně se součtem celkové zbývající částky k doplacení 1 194 407 Kč, přičemž neměl žádný dluh po splatnosti.

7. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 35 000 Kč vyplacena dne 29. 5. 2024 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výš zmíněnými potvrzeními o platbě. Dále byla výplata úvěru doložena i výpisem z účtu žalobkyně. Skutečnost, že předmětný účet patří žalovanému vyplývá i z listiny „Základní informace o klientovi“.

8. Dle karty klienta žalovaný žalobkyni celkem uhradil 7 splátek po 2 444 Kč, tedy celkem uhradil 17 108 Kč.

9. Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 20. 3. 2025 a ze dne 17. 4. 2025) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 23. 4. 2025 (oznámení) žalobkyně oznámila žalovanému, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky 40 880 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy.

10. Předžalobní výzvou ze dne 6. 8. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

11. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací a lustrovala žalovaného v řadě registrů. Ke zkoumání příjmové situace žalovaného doložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, jimiž byla příjmová situace žalovaného ověřena (byť se jednalo toliko o dvě výplaty mzdy). Co se však týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Zejména co se týče pravidelných nákladů žalovaného spojených s bydlením, které nepochybně žalovaný musel hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 21. Předmětnou smlouvu (včetně její přílohy č. 1) tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 35 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 22. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 17 108 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 17 892 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 6. 8. 2025, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byl povinen dlužnou částku uhradit do 21. 8. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 8. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 25. 4. 2025 (12 % ročně), tedy ve výši vyšší, než kolik činila zákonná sazba k prvnímu dni prodlení (11,50 % ročně). Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 17 892 Kč ve výši 11,50 % ročně za období od 22. 8. 2025 do zaplacení.

23. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na požadované poplatky za pojištění ve výši 2 100 Kč nevzniklo žalobkyni právo, jelikož smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 22. 8. 2025, a to pouze s částkou 17 892 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 992 Kč od 25. 4. 2025 do 21. 8. 2025, na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 100 Kč od 22. 8. 2025 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,50 % ročně z částky 17 892 Kč od 22. 8. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, přičemž je zřejmé, že žalobkyně byla v převážné části neúspěšná. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

25. Jelikož řízení bylo z části zastaveno, aniž by ve věci bylo jednáno, rozhodl soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, o vrácení části soudního poplatku. Původní výše činila 2 287 Kč, nově po částečném zpětvzetí činila výše poplatku 1 000 Kč. Rozdíl tedy činí 1 287 Kč a jelikož soudní poplatek se vrací ve snížené výši (zde snížený v souladu s uvedeným ustanovením o 1 000 Kč), náleží k vrácení 287 Kč. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.