13 C 196/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený 30. 6. 1987 bytem Adresa žalovaného o zaplacení 595 141,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 387 687,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 387 687,92 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 280 070,01 Kč, úroku ve výši 13,40 % ročně z částky 237 713,78 Kč od 11. 3. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 15,90 % ročně z částky 127 405,79 Kč od 25. 5. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 12,80 % ročně z částky 223 469,88 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 595 141,45 Kč od 25. 11. 2021 do 19. 4. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 207 453,53 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 240 065,78 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 1. 6. 2016 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 383 000 Kč tak, že část úvěru byla poskytnuta na úhradu dřívějších závazků žalovaného a část byla žalovanému poskytnuta neúčelově na jeho běžný účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 383 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 13,40 % ročně z poskytnutého úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši. Dále se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně poplatky za vedení úvěrového účtu a poplatky za pojištění. Celkovou dlužnou částku byl žalovaný povinen splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu, v jehož prospěch bylo provedeno neúčelové čerpání úvěru. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 10. 3. 2021. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 283 053,29 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 237 713,78 Kč na jistině, 2 352 Kč na poplatcích a smluvní pokutě, 18 161,99 Kč na úrocích z úvěru. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 11 486,91 Kč, úrok ve výši 13,40 % ročně z částky 237 713,78 Kč od 11. 3. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 240 065,78 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení.

2. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 129 505,79 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 10. 5. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 135 000 Kč tak, že část úvěru byla poskytnuta na úhradu dřívějších závazků žalovaného a část byla žalovanému poskytnuta neúčelově na jeho běžný účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 135 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 15,90 % ročně z poskytnutého úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši. Dále se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně poplatky za vedení úvěrového účtu a poplatky za pojištění. Celkovou dlužnou částku byl žalovaný povinen splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu, v jehož prospěch bylo provedeno neúčelové čerpání úvěru. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 24. 5. 2021. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 37 235,15 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 127 405,79 Kč na jistině, 2 100 Kč na poplatcích a smluvní pokutě, 13 122,77 Kč na úrocích z úvěru. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 356,20 Kč, úrok ve výši 15,90 % ročně z částky 127 405,79 Kč od 25. 5. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 129 505,79 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení.

3. Konečně se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 225 569,88 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 29. 6. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 239 000 Kč, úvěr byl poskytnut neúčelově, jednorázově převodem na běžný účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 239 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 12,80 % ročně z poskytnutého úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši. , právnická osoba, se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně poplatky za vedení úvěrového účtu a poplatky za pojištění a případné poplatky za upomínání. Celkovou dlužnou částku byl žalovaný povinen splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu, v jehož prospěch bylo provedeno čerpání úvěru. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 15. 3. 2021. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 49 023,64 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 223 469,88 Kč na jistině, 2 100 Kč na poplatcích a smluvní pokutě, 17 473,99 Kč na úrocích z úvěru. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9 014,62 Kč, úrok ve výši 12,80 % ročně z částky 223 469,88 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 225 569,88 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení.

4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný a dále provedla lustrace v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR. V případě první úvěrové smlouvy (tj. ze dne 1. 6. 2016) vycházela předchůdkyně žalobkyně z doloženého potvrzení o výši příjmu žalovaného, v případě druhé úvěrové smlouvy (tj. ze dne 10. 5. 2019) vycházela z příjmu uvedeného žalovaným v žádosti o úvěr, v případě třetí úvěrové smlouvy (tj. ze dne 29. 6. 2019) vycházela z doloženého potvrzení o výši příjmu žalovaného. Dále předchůdkyně žalobkyně ve všech třech případech vycházela z žalovaným deklarovaného měsíčního příjmu domácnosti, porovnala uvedené příjmy s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně pak také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

6. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

7. Dne 1. 6. 2016 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (, Anonymizováno, ), na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 383 000 Kč, tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 13,40 % ročně a s poplatkem za pojištění ve výši 288 Kč měsíčně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 96 měsíčních splátkách po 6 811,17 Kč. Dále se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 795 Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že úvěr bude žalovanému poskytnut v částce 147 452,92 Kč účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně evidovaných na úvěrovém účtu č. , č. účtu, , v částce 97 606,77 Kč na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru evidovaných na úvěrovém účtu č. , č. účtu, a v částce 8 510,01 Kč na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, kdy tato částka bude odeslána na účet č. , RČ, s variabilním symbolem , var. symbol, ; ve zbývající části (tj. v částce 129 430,30 Kč) měl být úvěr poskytnut jako neúčelový ve prospěch běžného účtu č. , č. účtu, . Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že za opakované prodlení se splátkou je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Smlouva byla podepsána elektronicky pomocí Sign pad. Součástí smlouvy o úvěru byly i Produktové podmínky a Sazebník.

8. Ze žádosti o úvěr podepsané žalovaným ze dne 1. 6. 2016 soud zjistil, že žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru zaměstnán na dobu určitou jako dělník/řemeslník u , Anonymizováno, s průměrným čistým měsíčním příjmem 16 726 Kč. Celkový čistý příjem domácnosti byl vyčíslen částkou 30 000 Kč. Dále je zde ohledně žalovaného uvedeno, že je svobodný, bydlí u rodičů, nevyživuje žádnou osobu. Ostatní životní náklady byly vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá jiné měsíční splátky a nejsou mu prováděny srážky ze mzdy. Žalovaný měl v době žádosti o úvěr sjednány dva úvěry a jednu úvěrovou kartu, kde celkem zbývalo k doplacení 252 796,06 Kč.

9. Z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného dne 1. 6. 2016 plyne, že jeho průměrný měsíční čistý příjem činil 16 726 Kč.

10. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 16 726 Kč, který měl být ověřen z dokladu o příjmu, z čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 30 000 Kč, zohlednila, že žalovaný bydlí u rodičů a počítala s podílem 55,75 % na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 517,89 Kč a dosavadní externí splátky ve výši 685 Kč a ostatní výdaje ve výši 0 Kč.

11. Z výpisu z úvěrového účtu z 30. 6. 2016 je zřejmé, že dne 1. 6. 2016 byla převedena žalovanému na konsolidaci částka 147 452,92 Kč, částka 97 606,77 Kč a částka 8 510,01 Kč a téhož dne byla zaslána na jeho běžný účet částka 129 430,30 Kč.

12. Z výpisů z úvěrového účtu za období od 6/2016 do 11/2021 je patrné, jak žalovaný úvěr splácel a jaké mu byly účtovány poplatky. Rovněž z něj plyne, že na předmětný dluh žalovaný uhradil celkem 283 053,29 Kč.

13. Dopisem ze dne 12. 3. 2021 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že prohlásila úvěr za splatný ke dni 10. 3. 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 26. 3. 2021.

14. Z výpisu z úvěrového účtu ze dne 22. 11. 2021 bylo zjištěno, že k tomuto datu činil splatný dluh žalovaného 269 714,68 Kč (z toho jistina 237 713,78 Kč, smluvní úrok 18 161,99 Kč, úrok z prodlení z jistiny 10 551,68 Kč, úrok z prodlení z úroku 935,23 Kč, poplatky, pojištění, pokuty 2 352 Kč).

15. Dále byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . dne 10. 5. 2019 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (, Anonymizováno, ), na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 135 000 Kč, tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 15,90 % ročně a s poplatkem za pojištění ve výši 247 Kč měsíčně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 96 měsíčních splátkách po 2 740,45 Kč, a to formou zápočtu z běžného účtu č. , č. účtu, . Dále se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 795 Kč a případné další poplatky (50 Kč za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost žalovaného, 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky, 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný). Ve smlouvě bylo dále ujednáno pro případ prodlení žalovaného s úhradou pohledávek předchůdkyně žalobkyně možnost předchůdkyně žalobkyně úročit dlužnou částku úrokem z prodlení, požadovat poplatky a jiné platby související s prodlením, ukončit smluvní vztah s žalovaným, prohlásit svým rozhodnutím dluh žalovaného za ihned splatný a pozastavit poskytování bankovních produktů a služeb žalovanému. Bylo ujednáno, že úvěr bude žalovanému poskytnut v částce 59 616,63 Kč účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, evidovaných na úvěrovém účtu č. , č. účtu, ; ve zbývající části (tj. v částce 75 383,37 Kč) měl být úvěr poskytnut jako neúčelový ve prospěch běžného účtu č. , č. účtu, . Smlouva byla podepsána elektronicky pomocí Sign pad. Součástí smlouvy o úvěru byly i Produktové podmínky a Sazebník.

16. Ze žádosti o úvěr podepsané žalovaným ze dne 10. 5. 2019 soud zjistil, že žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník u společnosti , právnická osoba, s průměrným čistým měsíčním příjmem 19 720 Kč. Celkový čistý příjem domácnosti byl vyčíslen částkou 60 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že je svobodný, bydlí u rodičů, nevyživuje žádnou osobu. Ostatní nezbytné měsíční náklady byly vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá jiné měsíční splátky a nejsou mu prováděny srážky ze mzdy.

17. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 19 720 Kč, který měl být ověřen z běžného účtu, z čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 60 000 Kč, zohlednila, že žalovaný bydlí u rodičů a počítala s jeho podílem 32,87 % na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 6 359,70 Kč a ostatní výdaje ve výši 0 Kč.

18. Z výpisu z úvěrového účtu z 31. 5. 2019 je zřejmé, že dne 10. 5. 2019 byla převedena žalovanému na konsolidaci částka 59 616,63 Kč a téhož dne byla zaslána na jeho běžný účet částka 75 383,37 Kč.

19. Z výpisů z úvěrového účtu za období od 5/2019 do 11/2021 je patrné, jak žalovaný úvěr splácel a jaké mu byly účtovány poplatky. Rovněž z něj plyne, že na předmětný dluh žalovaný uhradil celkem 37 235,15 Kč.

20. Dopisem ze dne 26. 5. 2021oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že prohlásila úvěr za splatný ke dni 24. 5. 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 9. 6. 2021.

21. Z výpisu z úvěrového účtu ze dne 22. 11. 2021 bylo zjištěno, že k tomuto datu činil splatný dluh žalovaného 145 984,76 Kč (z toho jistina 127 405,79 Kč, smluvní úrok 13 122,77 Kč, úrok z prodlení z jistiny 2 935,12 Kč, úrok z prodlení z úroku 421,08 Kč, poplatky, pojištění, pokuty 2 100 Kč).

22. Konečně byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . dne 29. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (, Anonymizováno, ), na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 239 000 Kč, tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 12,80 % ročně a s poplatkem za pojištění ve výši 396 Kč měsíčně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 96 měsíčních splátkách po 4 386,24 Kč, a to bezhotovostně z běžného účtu č. , č. účtu, , kdy žalovaný byl povinen zajistit, aby v den splatnosti byl na tomto účtu dostatek peněžních prostředků k její úhradě. Dále se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně případné další poplatky (50 Kč za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost žalovaného, 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky, 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný). Ve smlouvě bylo dále ujednáno pro případ prodlení žalovaného s úhradou pohledávek předchůdkyně žalobkyně možnost předchůdkyně žalobkyně úročit dlužnou částku úrokem z prodlení, požadovat poplatky a jiné platby související s prodlením, ukončit smluvní vztah s žalovaným, prohlásit svým rozhodnutím dluh žalovaného za ihned splatný a pozastavit poskytování bankovních produktů a služeb žalovanému. Bylo ujednáno, že úvěr bude žalovanému poskytnut jako neúčelový převodem na běžný účet č. , č. účtu, . Smlouva byla podepsána elektronicky za použití mobilního klíče v internetovém bankovnictví. Součástí smlouvy o úvěru byly i Všeobecné produktové podmínky.

23. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 445 Kč, který měl být ověřen z dokladu o příjmu, z čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 60 000 Kč, zohlednila, že žalovaný bydlí u rodičů a počítala s podílem 34,08 % na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 8 389,01 Kč a ostatní výdaje ve výši 0 Kč.

24. Z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného dne 31. 1. 2019 plyne, že jeho průměrný měsíční čistý příjem za poslední 3 měsíce činil 20 395 Kč.

25. Z výpisu z úvěrového účtu z 31. 7. 2019 je zřejmé, že dne 29. 6. 2019 byl žalovaným čerpán úvěr ve výši 239 000 Kč. Čerpání úvěru a průběh jeho splácení plyne z Platební historie. Z tohoto dokumentu je zřejmé, že žalovaný celkem na svůj dluh uhradil 49 023,64 Kč (a 15 663,54 Kč mu bylo prominuto na úroku a poplatcích).

26. Rovněž z výpisů z úvěrového účtu za období od 7/2019 do 11/2021 je patrné, jak žalovaný úvěr splácel, jaké mu byly účtovány poplatky a, že na předmětný dluh žalovaný uhradil celkem 49 023,64 Kč.

27. Dopisem ze dne 17. 3. 2021oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že prohlásila úvěr za splatný ke dni 15. 3. 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 31. 3. 2021.

28. Z výpisu z úvěrového účtu ze dne 22. 11. 2021 bylo zjištěno, že k tomuto datu činil splatný dluh žalovaného 252 058,49 Kč (z toho jistina 223 469,88 Kč, smluvní úrok 17 473,99 Kč, úrok z prodlení z jistiny 8 272,55 Kč, úrok z prodlení z úroku 742,07 Kč, poplatky, pojištění, pokuty 2 100 Kč).

29. Žalobkyně dále doložila Všeobecné obchodní podmínky, Všeobecné produktové podmínky a Sazebník poplatků a ke všem shora uvedeným smlouvám doložila Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

30. Výše uvedené pohledávky za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, na žalobkyni, jak je patrné z doložené smlouvy o postoupení pohledávek včetně její Přílohy č. 1, dohody o úplatě a potvrzení o úplatě. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 30. 11. 2021, který byl odeslán 9. 12. 2021, jak plyne z podacího lístku.

31. Předžalobní výzvou ze dne 4. 4. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek, a to nejpozději do 19. 4. 2023. Výzva byla odeslána dne 5. 4. 2023, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

32. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“33. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá právní úprava týkající se spotřebitelského úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

34. Dle přechodného ustanovení § 164 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy.“ Proto soud aplikoval na právní vztah stran založený na základě smlouvy ze dne 1. 6. 2016 ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016, který stanoví, že „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“35. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, pojem odborné péče představuje péči vyšší intenzity než „péče řádného hospodáře“, kdy z požadavku odbornosti vyplývá též požadavek pečlivosti, přičemž „odbornou péčí“ je třeba rozumět péči průměrného profesionála, tzn. odborníka, který má svému oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá s tomu odpovídající obvyklou péčí a opatrností. Pokud má být tedy zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

36. Na zamýšlený smluvní vztah založený na základě smluv ze dne 10. 5. 2019 a ze dne 29. 6. 2019 pak s ohledem na datum uzavření smluv dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

37. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“38. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“39. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“40. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“41. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

42. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“43. Pokud jde o příjem žalovaného, v případě první smlouvy o úvěru vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 16 726 Kč, který byl doložen potvrzením zaměstnavatele žalovaného z 1. 6. 2016. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom vycházela také z měsíčního příjmu domácnosti ve výši 30 000 Kč, který však nebyl ničím doložen. V případě druhé smlouvy o úvěru vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z žalovaným deklarovaného čistého měsíčního příjmu ve výši 19 720 Kč, který však nebyl ničím doložen, stejně jako nebyl doložen měsíční příjem domácnosti ve výši 60 000 Kč. V případě třetí úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 445 Kč, který měl být doložen potvrzením zaměstnavatele žalovaného z 31. 1. 2019. Toto potvrzení s ohledem na datum jeho vyhotovení, resp. období jehož se týká (za poslední 3 měsíce-tj. listopad 2018, prosinec 2018 a leden 2019) a na datum žádosti žalovaného o úvěr (29. 6. 2019) nelze považovat za relevantní doklad. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom vycházela také z měsíčního příjmu domácnosti ve výši 60 000 Kč, který nebyl ničím doložen.

44. Příjmy žalovaného, resp. celé domácnosti žalovaného tak ani v jednom případě nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně ve všech třech případech spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí, a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Ke zvýšené obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalovaného měla právní předchůdkyni žalobkyně vést zejména skutečnost, že si žalovaný u ní půjčoval opakovaně, aniž by měl předcházející dluh splacen, půjčoval si na konsolidaci svých předchozích závazků. Také údaj o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů byl zřejmě účelový, když žalovaný musel mít alespoň nějaké výdaje přinejmenším na stravu, ošacení, drogerii. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv dostála své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti (obdobně tato povinnost nepřímo vyplývala z § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., podle kterého důkazní břemeno ohledně splnění povinností vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti tíží poskytovatele a je tedy na poskytovateli, aby prokázal, že listiny, jejichž existence a obsahu se dovolává, k dispozici skutečně měl). Stejně tak co se týče posuzování výdajů dle ekonomického modelu, je třeba zdůraznit, že veškerá vstupní data použitá ve výpočtech musí být řádně ověřena.

45. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., resp. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb.

46. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

47. Smlouvu o úvěru ze dne 1. 6. 2016 tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb.

48. Co se týká smluv ze dne 10. 5. 2019 a ze dne 29. 6. 2019 dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

49. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

50. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

51. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno rovněž považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

52. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny ve výši 383 000 Kč, ve výši 135 000 Kč a ve výši 239 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

53. Na dluh ve výši 383 000 Kč žalovaný již uhradil částku 283 053,29 Kč (tj. zbývá uhradit 99 946,71 Kč), na dluh ve výši 135 000 Kč uhradil 37 235,15 Kč (tj. zbývá uhradit 97 764,85 Kč) a na dluh ve výši 239 000 Kč uhradil 49 023,64 Kč (tj. zbývá uhradit 189 976,36 Kč); celkem tak žalovaný zůstal žalobkyni dlužen částku 387 687,92 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.

54. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 4. 4. 2023, jejíž odeslání dne 5. 4. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 19. 4. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 20. 4. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 8,25 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 20. 4. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby, z částky 387 687,92 Kč.

55. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť první jistina byla ve výši 137 767,07 Kč již uhrazena a na poplatky a smluvní pokutu ve výši 2 352 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 18 161,99 Kč ani na úrok ve výši 13,40 % ročně z částky 237 713,78 Kč od 11. 3. 2021 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týče druhé druhého nároku tak zde byla jistina v částce 29 640,94 Kč uhrazena a na poplatky a smluvní pokutu ve výši 2 100 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 13 122,77 Kč ani na úrok ve výši 15,90 % ročně z částky 127 405,79 Kč od 25. 5. 2021 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Rovněž třetí jistina byla již v částce 33 493,52 Kč uhrazena a na poplatky a smluvní pokutu ve výši 2 100 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 17 473,99 Kč ani na úrok ve výši 12,80 % ročně z částky 223 469,88 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení také nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

56. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 20. 4. 2023 a pouze částkou 387 687,92 Kč, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení ve výši 11 486,91 Kč, ve výši 3 356,20 Kč a ve výši 9 014,62 Kč a na úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 240 065,78 Kč od 25. 11. 2021 do 19. 4. 2023 a z částky 140 119,07 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, na úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 129 505,79 Kč od 25. 11. 2021 do 19. 4. 2023 a z částky 31 740,94 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, na úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 225 569,88 Kč od 25. 11. 2021 do 19. 4. 2023 a z částky 35 593,52 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

57. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Za účelem posouzení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků soud požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (tj. k 13. 6. 2024). Žalobkyně požadovala zaplacení celkové částky 1 051 949,76 Kč, přiznáno jí bylo 424 579,34 Kč. Je zřejmé, že právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, a soud proto o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.