13 C 20/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 14 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 14. 2. 2024 do 23. 9. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 000 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 675,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 14 000 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 12. 10. 2023 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému úvěr na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal kromě jistiny zaplatit žalobkyni rovněž sjednaný úrok ve výši 40 % z jistiny. Uvedená smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku. Žalovaný si nejdříve na webových stránkách žalobkyně www.Anonymizováno.cz zvolil parametry požadovaného úvěru, následně na těchto stránkách vyplnil registrační formulář, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy a odsouhlasil znění smlouvy. Za účelem ověření své totožnosti přitom žalovaný žalobkyni poskytl kopii dokladu totožnosti. Po úspěšně dokončené registraci pak žalovaný uzavřel smlouvu tím, že do žádosti o úvěr zadal verifikační SMS kód, který mu žalobkyně zaslala na jím uvedené telefonní číslo. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z lustrací ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI) a z prohlášení žalovaného, k ověření výše příjmu pak žalovaný poskytl výpisy z bankovního účtu a výplatní pásky. Úvěruschopnost žalobkyně pak ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Žalovaný svému závazku nedostál a poskytnutý úvěr nesplatil, když žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny v kapitalizované výši 4 000 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč, a to od 14. 2. 2024, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru, do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 12. 10. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Smlouva byla uzavřena elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaný potvrdil svůj souhlas se zněním smluvní dokumentace verifikačním SMS kódem Anonymizováno v žádosti o úvěr (v souladu s článkem 10.9 smlouvy). Ověření totožnosti žalovaného před uzavřením smlouvy dosvědčuje doložená kopie občanského průkazu a rodného listu žalovaného. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 30 000 Kč a s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet tak, že úrok měl hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a jistinu měl žalovaný splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Datum splatnosti úroku bylo ujednáno vždy nejpozději k 10. dni v měsíci. V případě prodlení žalovaného s plněním, byla ve smlouvě stanovena povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni také účelně vynaložené náklady, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. V případě prodlení žalovaného s plněním povinností vůči žalobkyni, byla žalobkyně oprávněna ukončit žalovanému oprávnění čerpat úvěr. Žalobkyně a žalovaný se ve smlouvě dále dohodli, že v případě prodlení žalovaného po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší, se bez dalšího stává splatný celý dluh (tj. nesplacená jistina, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení). V případě zesplatnění úvěru byl žalovaný povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky.

4. Z výplatních pásek žalovaného za období 6, 7, 8, 9/2023 bylo zjištěno, že v tomto období čistá mzda žalovaného činila průměrně 15 374,75 Kč měsíčně.

5. Z přehledu transakcí na běžném účtu žalovaného za období od 15. 5. 2023 do 11. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaný pravidelně a často sázel a hrál (sazka.cz, tipsport.cz, casino-kartac.cz, ifortuna.cz, SYNOT TIP, betano.cz, apollogames.cz, herna.gapagroup.cz, BONVERCASINO, CHANCE.CZ, forbercasino.cz aj.). Rovněž bylo zjištěno, že žalovaný měl již jiný úvěr (zápůjčku) od společnosti právnická osoba. Zůstatek na účtu není patrný, stejně jako nejsou patrné pravidelné příjmy a pravidelné výdaje.

6. Dle doloženého potvrzení o platbě žalobkyně dne 12. 10. 2023 zaslala částku 10 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. č. účtu uvedený ve smlouvě.

7. Dopisem z 10. 2. 2024 oznámila žalobkyně žalovanému, že dne 10. 2. 2024 došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky.

8. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván i předžalobní upomínkou ze dne 13. 9. 2024, v níž mu byla poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů; upomínka byla odeslána téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku.

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 17. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výplatních pásek žalovaného žalobkyně prověřila, že žalovanému je každý měsíc vyplácena mzda v průměrné výši 15 374,75 Kč. Co se však týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Z doložených výpisů z účtu nejsou identifikovatelné žádné platby žalovaného na výdaje spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které obvykle na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Navíc v situaci, kdy z výpisů z účtu bylo zjištěno, že žalovaný často sází a hraje hazardní hry, měla žalobkyně tím spíše jeho úvěruschopnost důkladně prověřit. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 20. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, která byla odeslána 13. 9. 2024. Žalovanému byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta 3 dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Jelikož nebylo prokázáno, kdy byla žalovanému uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že „došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“, tedy dne 18. 9. 2024, byl žalovaný povinen plnit do 23. 9. 2024. Ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 9. 2024, potom vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 14. 2. 2024 (14,75 % ročně), tedy ve výši vyšší než je zákonná výše ke dni 24. 9. 2024 (12,75 % ročně). Soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení.

21. Soud žalobu zamítl co do částky 4 000 Kč představující smluvní úrok, neboť na tuto položku žalobkyni z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy nevzniklo právo. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 24. 9. 2024 a to pouze s částkou 10 000 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 14. 2. 2024 do 23. 9. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 000 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 16 585,49 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 10 817,39 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 15. 5. 2025). Žalobkyně tak byla z 65 % úspěšná a z 35 % neúspěšná (z 35 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 30 % náhrady nákladů řízení.

23. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění). V daném případě se zcela nepochybně jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném týmž žalobcem a ve skutkově a právně obdobných věcech, což dosvědčuje množství dalších návrhů podávaných ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. spisová značka, pod sp. zn. spisová značka či pod sp. zn. spisová značka). Při vyčíslení náhrady nákladů řízení je tak třeba aplikovat § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále jí za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 2 252 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 675,60 Kč (30 % z 2 252 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.