13 C 206/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 24 354,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 584,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 584,38 Kč od 15. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 296,99 Kč, úroku ve výši 15,80 % ročně z částky 22 854,34 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 354,34 Kč od 24. 11. 2023 do 14. 12. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 769,96 Kč od 15. 12. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 24 354,34 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 4. 10. 2020 smlouvu o úvěru – , Anonymizováno, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na jeho běžný účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 30 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 15,80 % ročně z poskytnutého úvěru a příslušné poplatky, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr. Dále právní předchůdkyně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších interních a externích databázích. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde předchůdkyně žalobkyně vycházela z žalovaným deklarovaného příjmu ve výši 30 878 Kč měsíčně a z celkového čistého měsíčního příjmu domácnosti 60 000 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Do výdajů byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, zároveň předchůdkyně žalobkyně zohlednila částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení a z veřejných databází a z interních zdrojů zjištěné dosavadní splátky úvěrů v celkové výši 4 646,84 Kč měsíčně. Výpočtem pak předchůdkyně žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Dále poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný však ujednané splátky řádně nehradil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 24. 4. 2023. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požadovala dlužnou jistinu ve výši 22 854,34 Kč, poplatky a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 565,36 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 916,67 Kč, úrok ve výši 15,80 % ročně z částky 22 854,34 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 354,34 Kč od 24. 11. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 4. 10. 2020 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . uzavřena smlouva o úvěru , Anonymizováno, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 15,80 % ročně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 72 měsíčních anuitních splátkách po 647,46 Kč. Dále se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně případné poplatky (50 Kč za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost žalovaného, 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky, 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný). Ve smlouvě bylo ujednáno, že úvěr bude žalovanému poskytnut jako neúčelový ve prospěch běžného účtu č. , č. účtu, . Ve smlouvě bylo též dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného se splněním jakékoli pohledávky, je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna prohlásit dluhy žalovaného za ihned splatné a požádat o jejich předčasné splacení. Smlouva byla podepsána elektronicky prostřednictvím , Anonymizováno, (aplikace mobilního bankovnictví). Součástí smlouvy o úvěru byly i VŠEOBECNÉ OBCHODNÍ PODMÍNKY , právnická osoba, , Všeobecné produktové podmínky a Sazebník poplatků. Žalobkyně dále doložila Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Ze žádosti o úvěr ze dne 4. 10. 2020 soud zjistil, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník u , právnická osoba, . s průměrným čistým měsíčním příjmem 30 878 Kč. Celkový měsíční příjem domácnosti byl vyčíslen částkou 60 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že je svobodný, bydlí ve vlastním domě/bytě, vyživuje jednu osobu. Jiné nezbytné měsíční náklady byly vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaný také uvedl, že nemá jiné měsíční splátky mimo právní předchůdkyni žalobkyně.

5. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Příjem žalovaného měl být ověřen z doložených dokumentů žalovaného, případně též z jeho běžného účtu. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 30 878 Kč, který měl být ověřen z dokladu o příjmu, dále vycházela z čistého měsíčního příjmu domácnosti 60 000 Kč a z dosavadních interních splátek žalovaného ve výši 4 646,84 Kč měsíčně. Ostatní výdaje žalovaného jsou zde uvedeny ve výši 0 Kč, dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný a bydlí ve vlastním domě/bytě.

6. Z výpisů z úvěrového účtu za období od 10/2020 do 11/2023 je patrné, že úvěr ve výši 30 000 Kč byl žalovaným čerpán dne 5. 10. 2020 a dále je patrné, jak žalovaný postupně úvěr splácel a jaké mu byly účtovány poplatky. Konkrétně je zřejmé, že žalovaný celkem splatil 20 415,62 Kč. Totéž soud zjistil z doložené platební historie.

7. Dopisem ze dne 26. 4. 2023 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr za splatný ke dni 24. 4. 2023 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 26 005,76 Kč nejpozději do 10. 5. 2023.

8. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni, a to za úplatu, jak vyplývá z doloženého potvrzení o úplatě. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 27. 11. 2023, v němž byl žalovaný zároveň vyzván, aby svůj dluh uhradil na účet žalobkyně. Dopis byl odeslán dne 8. 12. 2023, což žalobkyně prokázala podacím lístkem.

9. Předžalobní výzvou ze dne 27. 2. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě do 13. 3. 2024. Výzva byla odeslána téhož dne, jak bylo doloženo podacím lístkem.

10. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá právní úprava týkající se spotřebitelského úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Pokud jde o příjmy žalovaného, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 30 878 Kč a z měsíčního příjmu domácnosti ve výši 60 000 Kč, přičemž ani jeden z těchto příjmů nebyl (soudu) ničím doložen. Co se týče výdajové stránky, zde se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila opět pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala (s výjimkou stávajících úvěrových závazků u právní předchůdkyně žalobkyně), a dále se statistickými daty (životní a existenční minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalovaného o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, neboť žalovaný musel mít nějaké výdaje přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné např. z dokladů o platbách za energie apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalovaného vycházela pouze ze statistických údajů je nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

23. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

24. Na svůj dluh ve výši 30 000 Kč žalovaný již uhradil částku 20 415,62 Kč a celkem tak zůstal žalobkyni dlužen částku 9 584,38 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.

25. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2023, jehož obsahem byla výzva k zaplacení a jehož odeslání dne 8. 12. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 13. 12. 2023. Jelikož ve výzvě nebyla žalované stanovena žádná lhůta, byl povinen provést úhradu bez zbytečného odkladu, splatnost nastala dnem následujícím (14. 12. 2023), a ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 12. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně.

26. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina byla ve výši 13 269,96 Kč již uhrazena a na poplatky ve výši 1 500 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 565,36 Kč ani na úrok ve výši 15,80 % ročně z částky 22 854,34 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.

27. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 15. 12. 2023 a pouze částkou 9 584,38 Kč, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení ve výši 1 961,67 Kč, na úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 354,34 Kč od 24. 11. 2023 do 14. 12. 2023 a z částky 14 769,96 Kč od 15. 12. 2023 do zaplacení, žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

28. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.