13 C 208/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 46 881 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 205 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 205 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 58 968,67 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 12 592 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 12 942 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 592 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 942 Kč od 16. 5. 2017 do 10. 11. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 737 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 23 119 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 25. 9. 2013 smlouvu o půjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 28 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny ve výši 28 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 23 409 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 576 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,98 % ročně, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 5 321 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 512 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 857 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila, když poslední splátku uhradila dne 20. 5. 2014, tj. celkem zaplatila 28 290 Kč, a zůstala tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 12 592 Kč na jistině a 10 527 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 12 592 Kč a poplatků ve výši 10 527 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 6 265,58 Kč (tj. ve výši 19,98 % ročně z částky 12 592 Kč od 19. 11. 2014 do 15. 5. 2017), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 010,42 Kč (tj. ve výši 8,05 % ročně z částky 12 592 Kč od 28. 5. 2014 do 15. 5. 2017), úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 12 592 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 592 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení.

2. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení 23 762 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 7. 12. 2013 smlouvu o půjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 21 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny ve výši 21 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 17 557 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 682 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,98 % ročně, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 991 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 884 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 643 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila, když poslední splátku uhradila dne 20. 5. 2014, tj. celkem zaplatila 14 795 Kč, a zůstala tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 12 942 Kč na jistině a 10 820 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 12 942 Kč a poplatků ve výši 10 820 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 5 922,57 Kč (tj. ve výši 19,98 % ročně z částky 12 942 Kč od 31. 1. 2015 do 15. 5. 2017), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 094,10 Kč (tj. ve výši 8,05 % ročně z částky 12 942 Kč od 28. 5. 2014 do 15. 5. 2017), úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 12 942 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 942 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení.

3. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně v případě obou smluv o půjčce vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z dokladů SIPO, z výpisů z bankovního účtu a ze složenek. Současně prověřila insolvenční rejstřík. Žádné doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná výslovně stvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovanou uzavřeny předmětné smlouvy.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 25. 9. 2013 uzavřena smlouva o půjčce č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku ve výši 28 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku společně s poplatkem ve výši 23 409 Kč (tvořeným úrokem ve výši 3 576 Kč, částkou za administrativní činnost ve výši 5 821 Kč a částkou za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 512 Kč, tj. celkem 51 409 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 splátkách po 857 Kč týdně. Součástí smlouvy o půjčce byly smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Z přehledu plateb vyplývá, že žalovaná uhradila 28 290 Kč.

6. Dále bylo zjištěno, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 7. 12. 2013 uzavřena smlouva o půjčce č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku ve výši 21 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku společně s poplatkem ve výši 17 557 Kč (tvořeným úrokem ve výši 2 682 Kč, částkou za administrativní činnost ve výši 3 991 Kč a částkou za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 884 Kč, tj. celkem 38 557 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 splátkách po 643 Kč týdně. Součástí smlouvy o půjčce byly smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Z přehledu plateb vyplývá, že žalovaná uhradila 14 795 Kč.

7. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne 25. 9. 2013. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v té době v domácnosti (na mateřské dovolené) s měsíčním příjmem 3 800 Kč ze státní podpory a s jiným příjmem 4 000 Kč, další příjem domácnosti byl uveden ve výši 26 000 Kč měsíčně a příjem celkem pak 33 800 Kč měsíčně; příjem žalované měl být ověřen složenkami. Žalovaná dále do zákaznické karty uvedla běžné měsíční výdaje domácnosti 2 800 Kč (nájem/inkaso), 500 Kč (telefon) a 20 000 Kč (výdaje na domácnost), splátky půjček ani jiné závazky zde nejsou uvedeny; výdaje žalované tak celkem měly činit 23 300 Kč a měly být ověřeny doklady SIPO. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí jako spoluvlastník bytu/domu a vyživuje dvě nezaopatřené děti. Žalovaná také uvedla, že nemá kreditní kartu ani bankovní účet a nemá půjčku u jiné společnosti.

8. Ze Zákaznické karty podepsané žalovanou ze dne 7. 12. 2013 soud zjistil, že v té době měla být žalovaná v domácnosti (na mateřské dovolené) s měsíčním příjmem 3 800 Kč ze státní podpory a s jiným příjmem 2 000 Kč, další příjem domácnosti byl uveden ve výši 28 000 Kč měsíčně a příjem celkem pak 33 800 Kč měsíčně; příjem žalované měl být ověřen výpisem z účtu. Žalovaná dále do zákaznické karty uvedla běžné měsíční výdaje domácnosti 1 800 Kč (nájem/inkaso), 500 Kč (telefon) a 20 000 Kč (výdaje na domácnost), splátky půjček ani jiné závazky zde nejsou uvedeny; výdaje žalované tak celkem měly činit 22 300 Kč a měly být ověřeny doklady SIPO. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí jako spoluvlastník bytu/domu a vyživuje dvě nezaopatřené děti. Žalovaná také uvedla, že nemá kreditní kartu, má bankovní účet a nemá půjčku u jiné společnosti.

9. Obě pohledávky za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2017 na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 15. 5. 2017, v němž byla současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy.

10. Předžalobní výzvou ze dne 26. 10. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužných částek, a to nejpozději do 10. 11. 2023. Výzva byla odeslána dne 27. 10. 2023, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

11. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který shora uvedený zákon zrušil, „se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy.“12. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smluv o půjčce, tak jak je tento institut upraven § 657 obč. zák.: „Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“13. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná ve smlouvách vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí půjčka byl poskytována v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“15. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Pokud jde o příjem žalované, nebylo soudu prokázáno, že by byl před uzavřením smluv o půjčce jakkoli doložen, informace o jeho výši pocházela pouze ze zákaznické karty, kde jej vyčíslila sama žalovaná. Údajně měl být ověřen ze složenek (v případě smlouvy z 25. 9. 2013) a z výpisu z účtu (v případě smlouvy z 7. 12. 2013), avšak tyto listiny žalobkyně soudu nepředložila. Rovněž v zákaznických kartách uvedené další příjmy domácnosti ve výši 26 000 Kč a 28 000 Kč nebyly nikterak doloženy. Příjmy žalované tudíž nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalované, které žádným způsobem neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť je povinností poskytovatele prokázat (mimo jiné) splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a v souladu s § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel (poskytovatel) tuto svou povinnost nesplnil. Platí tedy závěr, že pokud jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány.

18. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující: „(1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka-spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

19. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv o půjčce řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované a předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnuté jistiny ve výši 28 000 Kč a 21 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., „kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí obohacení vydat.“ Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1879 o. z., který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

20. Na dluh ve výši 28 000 Kč žalovaná již uhradila částku 28 290 Kč (tedy ještě více než byla povinna) a na dluh ve výši 21 000 Kč uhradila 14 795 Kč (tedy zbývá uhradit 6 205 Kč); proto soud žalobkyni přiznal částku 6 205 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 26. 10. 2023, jejíž odeslání žalované žalobkyně prokázala podacím lístkem. Žalované byla pro úhradu dluhu určena lhůta do 10. 11. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 11. 11. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 28. 5. 2014, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná sazba ke dni 11. 11. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tak žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby, z částky 6 205 Kč.

21. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť první jistina byla ve výši 12 592 Kč již uhrazena a na poplatky ve výši 10 527 Kč a na kapitalizované úroky ve výši 6 265,58 Kč ani na úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 12 592 Kč od 16. 5. 207 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o půjčce byla shledána absolutně neplatnou. Co se týče druhé druhého nároku tak zde byla jistina v částce 6 737 Kč uhrazena a na poplatky ve výši 10 820 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 5 922,57 Kč ani na úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 12 942 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce.

22. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 11. 11. 2023 a pouze částkou 6 205 Kč, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení ve výši 3 010,42 Kč a ve výši 3 094,10 Kč a na úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 592 Kč od 16. 5.2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 12 942 Kč od 16. 5.201 do 10. 11. 2023 a ve výši 8,05 % ročně z částky 6 737 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.