13 C 214/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 299 662,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 228 305,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 219 267,76 Kč od 5. 12. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 037,52 Kč od 5. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 76 433,23 Kč a úroku ve výši 6,5 % ročně z částky 242 280,02 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 11 717,74 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 284 722,34 Kč od 16. 4. 2021 do 4. 12. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 454,58 Kč od 5. 12. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 717,74 Kč od 14. 4. 2021 do 4. 12. 2021, a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 680,22 Kč od 5. 12. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 637,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 284 722,34 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 29. 10. 2019 smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 6,50 % ročně právní předchůdkyni žalobkyně splácet v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 5 870 Kč formou inkasa z jeho běžného účtu. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nehradil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 15. 4. 2021 Celkem žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 80 732,24 Kč a zůstal jí tak dlužen 242 280,02 Kč na jistině, 42 442,32 Kč na poplatcích a smluvní pokutě, 4 813,40 Kč na úrocích z úvěru (do 15. 4. 2021) a 262,65 Kč na úrocích z prodlení (do 15. 4. 2021). Žalobkyně dále požadovala úrok ve výši 6,5 % ročně z částky 242 280,02 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 284 722,34 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení.

2. Dále se žalobkyně po žalovaném se domáhala zaplacení 14 940,12 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o kontokorentu [číslo] ze dne 29. 10. 2019, která byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému kontokorentní úvěr do limitu 10 000 Kč, kdy žalovaný byl oprávněn čerpat peněžní prostředky na běžném účtu do debetního (záporného) zůstatku až do tohoto limitu. Žalovaný se zavázal kontokorentní úvěr řádně splácet tak, že byl povinen zajistit na běžném účtu sjednaný kreditní obrat. Zároveň bylo sjednáno úročení debetního zůstatku úrokovou sazbou 16,90 % ročně. Žalovaný kontokorentní úvěr nesplácel řádně a včas, proto právní předchůdkyně úvěr zesplatnila ke dni 13. 4. 2021 s tím, že k tomuto datu činila dlužná částka na jistině 11 717,74 Kč. Žalobkyně po žalovaném dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny od 14. 4. 2021 do 13. 1. 2022 v částce 3 222,38 Kč, úroku ve výši 16,90 % ročně z 11 717,74 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z 11 717,74 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení.

3. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a kontokorentní úvěr, k tomuto žalobkyně v obou případech uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které získala od žalovaného, nahlédla do veřejných registrů a využila informací z interních zdrojů. Žalobkyně pak také v této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Dále poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

5. Po provedeném dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Dne 29. 10. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] uzavřena rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce a z akceptace návrhu na uzavření smlouvy o půjčce bylo zjištěno, že téhož dne byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč, tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 6,50 % ročně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 měsíčních splátkách po 5 870 Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že úvěr bude žalovanému poskytnut jako neúčelový na jeho běžný účet č. [bankovní účet] a splátky budou probíhat automatickým inkasem z tohoto běžného účtu žalovaného. Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že v případě prodlení se splácením je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna prohlásit celý úvěr za splatný a požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], Produktové obchodní podmínky [právnická osoba] pro půjčky a Sazebník.

6. Z výpisu ze systému právní předchůdkyně žalobkyně týkajícího se žádosti žalovaného o spotřebitelský úvěr ze dne 25. 10. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru podnikatelem s průměrným čistým měsíčním příjmem 40 000 Kč, svobodný, bez vyživovaných dětí, bydlící u rodičů. Dále jsou zde vyčísleny měsíční splátky úvěrů ve výši 8 500 Kč, měsíční výdaje na živobytí 2 000 Kč a další výdaje 1 000 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z výdajů žalovaného na domácnost 4 000 Kč měsíčně, z životních nákladů ve výši 3 410 Kč měsíčně, z dalších výdajů ve výši 1 000 Kč měsíčně a dospěla tak k výsledné platební kapacitě žalovaného 23 090 Kč.

7. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného posuzovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce, dále vycházela z informací z externích úvěrových registrů (BRKI, NRKI, SOLUS), zohlednila příjem žalovaného ověřený statistickým modelem a pravidelné výdaje žalovaného stanovené na základě statistických dat. Žalovaným deklarovaný příjem 40 000 Kč měsíčně byl podle žalobkyně ověřen s využitím„ komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů“. Co se týče výdajů zde právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z měsíčních výdajů ve výši 16 910 Kč, z toho splátky stávajících úvěrů činily 8 500 Kč, výdaje na bydlení 4 000 Kč, výdaje na živobytí 3 410 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč. Žalovanému tedy na splácení půjčky zbývala podle žalobkyně částka 23 090 Kč.

8. Z výpisu z registru SOLUS je zřejmé, že žalovaný v tomto registru nebyl nalezen.

9. Z kreditního reportu soud zjistil, že žalovaný měl v době podání žádosti o shora uvedený úvěr již jiný existující úvěr, na který měsíčně splácel 5 124 Kč a aktuálně mu zbývala k zaplacení celkem částka 439 814 Kč. Dále byl žalovaný zavázán z úvěru na stavební spoření, kde byl spoludlužníkem, měsíční splátka činila 3 544 Kč a zbývající částka k doplacení byla 836 488 Kč.

10. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období říjen 2019 bylo zjištěno, že dne 29. 10. 2019 byla zaslána žalovanému částka 300 000 Kč.

11. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za následující období (listopad 2019 až leden 2021) je patrné, jak žalovaný postupně úvěr splácel a že celkem uhradil právní předchůdkyni žalobkyně 80 732,24 Kč.

12. Z transakční historie je zřejmé, jaké byly žalovanému předepsány splátky, jak je žalovaný splácel a na co byly jednotlivé platby započteny. Z tohoto dokumentu je rovněž patrné, že žalovaný celkem uhradil 80 732,24 Kč.

13. Dopisem ze dne 27. 3. 2021 (poslední výzva) byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě pohledávky po splatnosti, která k tomuto dni činila 23 461,59 Kč. Zároveň byl žalovaný upozorněn, že v případě neuhrazení této pohledávky, přistoupí právní předchůdkyně žalobkyně k požadavku na jednorázové splacení celé půjčky a bude žalovanému účtovat smluvní pokutu.

14. Dopisem ze dne 15. 4. 2021 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že prohlásila úvěr za okamžitě splatný a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 248 853,07 Kč ve lhůtě do 10 dnů od data vyhotovení výzvy.

15. Z návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu a z akceptace návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu zjištěno, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] byla dne 29. 10. 2019 uzavřena smlouva o kontokorentu [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve formě přečerpání (povoleného debetu) na běžném účtu [číslo] do maximální výše 10 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit právní předchůdkyni žalobkyně úroky z poskytnutého povoleného debetu ve výši 16,90 % ročně a poplatek za pojištění ve výši 1 % z čerpané částky k ultimu měsíce. Byla sjednána povinnost žalovaného udržovat na běžném účtu pravidelný kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu za období předchozích 3 měsíců. Pro případ prodlení žalovaného se splácením jakékoli splátky a pro případ přečerpání celkové výše kontokorentu byla ujednána možnost právní předchůdkyně žalobkyně prohlásit celý úvěr za splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], Produktové obchodní podmínky [právnická osoba] pro kontokorenty, Produktové obchodní podmínky pro běžné účty, termínované vklady a debetní karty [právnická osoba] a Sazebník.

16. Z výpisu ze systému právní předchůdkyně žalobkyně týkajícího se žádosti žalovaného o kontokorentní úvěr ze dne 25. 10. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru podnikatelem s průměrným čistým měsíčním příjmem 40 000 Kč, svobodný, bez vyživovaných dětí, bydlící u rodičů. Dále jsou zde vyčísleny měsíční splátky úvěrů ve výši 13 000 Kč, výdaje na živobytí 2 000 Kč a další výdaje 1 000 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z výdajů žalovaného na domácnost 4 000 Kč měsíčně, z životních nákladů ve výši 3 410 Kč měsíčně, z dalších výdajů ve výši 1 000 Kč měsíčně a dospěla k výsledné platební kapacitě žalovaného ve výši 18 590 Kč.

17. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného posuzovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce, dále vycházela z informací z externích úvěrových registrů (BRKI, NRKI, SOLUS), dále zohlednila příjem žalovaného ověřený statistickým modelem a pravidelné výdaje žalovaného stanovené na základě statistických dat. Žalovaným deklarovaný příjem 40 000 Kč měsíčně byl ověřen s využitím„ komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů“. Co se týče výdajů zde právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z měsíčních výdajů ve výši 21 410 Kč, z toho splátky stávajících úvěrů činily 13 000 Kč, výdaje na bydlení 4 000 Kč, výdaje na živobytí 3 410 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč. Žalovanému tedy na splácení půjčky zbývala částka 18 590 Kč.

18. Z výpisu z registru SOLUS je zřejmé, že žalovaný v tomto registru nebyl nalezen.

19. Z kreditního reportu soud zjistil, že žalovaný měl v době podání žádosti o shora uvedený kontokorentní úvěr již jiný existující úvěr, kde měsíčně splácel 5 124 Kč a aktuálně mu zbývala k zaplacení celkem částka 439 814 Kč. Dále byl žalovaný zavázán z úvěru na stavební spoření, kde byl spoludlužníkem, měsíční splátka činila 3 544 Kč a zbývající částka k doplacení byla 836 488 Kč.

20. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období říjen 2019 až duben 2021 bylo zjištěno, jak žalovaný kontokorentní úvěr čerpal a jak jej průběžně splácel, jaké částky předchůdkyně žalobkyně v každém jednotlivém měsíci účtovala na pojištění vyčerpané částky kontokorentu, na úrok z kontokorentu a na úroky za nepovolené přečerpání kontokorentu. Z těchto výpisů je rovněž patrné, že žalovaný povolený úvěrový limit opakovaně překračoval, v dubnu 2021 bylo poskytování kontokorentu ukončeno a žalovaný zůstal na jistině dlužen 11 717,74 Kč. Konečně bylo z výpisů z účtu zjištěno, že za celé období od října 2019 do dubna 2021 žalovaný předchůdkyni žalobkyně splatil 2 680,22 Kč (na pojištění vyčerpané částky kontokorentu, na úrocích z kontokorentu a na úrocích za nepovolené přečerpání).

21. Dopisem ze dne 13. 4. 2021 vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy o kontokorentu ve výši 11 717,74 Kč a oznámila mu, že převedla aktuálně čerpaný kontokorent na samostatný technický účet.

22. Obě výše uvedené pohledávky za žalovaným (tj. ze smlouvy o úvěru i ze smlouvy o kontokorentu) postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum] na žalobkyni, jak je patrné z doložené smlouvy o postoupení pohledávek včetně její Přílohy č. 1 a potvrzení o úplatě. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dvěma dopisy ze dne 29. 11. 2021, které byly odeslány 30. 11. 2021, jak plyne z podacího archu.

23. Předžalobní výzvou ze dne 1. 4. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě obou pohledávek, a to nejpozději do 16. 4. 2022. Výzva byla odeslána dne 1. 4. 2023, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

24. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 25. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá právní úprava týkající se spotřebitelského úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

26. Konkrétně na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

27. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 28. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 29. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 30. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 31. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

32. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 33. Pokud jde o příjem žalovaného, v případě obou smluv o úvěru vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 40 000 Kč, který však nebyl ničím doložen a ověřen. Co se týče výdajové stránky, zde se opět právní předchůdkyně žalobkyně v obou případech spokojila pouze s informacemi od žalovaného a statistickými údaji, které nijak neověřovala (s výjimkou splátek jiných úvěrů). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí, a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče posuzování výdajů dle ekonomického modelu, je vždy nezbytné, aby zejména náklady na bydlení ale i ostatní nutné náklady byly ze strany poskytovatele úvěru řádně prověřeny, neboť tyto se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje tak nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, se neztotožňuje, neboť tento názor je ve zjevném rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Ten výslovně poskytovateli ukládá tyto dokumenty uchovávat:„ (1) Poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.“ Přičemž explicitně jsou pod písm. b) tohoto ustanovení jmenovány právě„ dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele“.

34. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

35. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

36. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

37. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

38. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno rovněž považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

39. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně v obou případech pouze poskytnuté jistiny, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

40. Na úvěr ve výši 300 000 Kč žalovaný již uhradil částku 80 732,24 Kč, celkem tak žalovaný zůstal žalobkyni dlužen částku 219 267,76 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal. Na kontokorentní úvěr pak bylo žalovanému poskytnuto 11 717,74 Kč (povolený debetní zůstatek 10 000 Kč a nepovolený debetní zůstatek 1 717,74 Kč), žalovaný celkem zaplatil 2 680,22, soud tedy žalobkyni přiznal 9 037,52 Kč.

41. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané výzvy obsažené v oznámeních o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2021, jejichž odeslání dne 30. 11. 2021 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému oznámení o postoupení pohledávek doručena dne 3. 12. 2021. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl pohledávku uhradit okamžitě, tj. do 4. 12. 2021, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 5. 12. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok, který žalobkyně požadovala v zákonné výši 8,25 % ročně, soud žalobkyni přiznal.

42. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť část první jistiny ve výši 23 012,26 Kč byla již uhrazena, na kapitalizovaný úrok ve výši 4 813,40 Kč, na úrok ve výši 6,5 % ročně z částky 242 280,02 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení a na poplatky a smluvní pokutu ve výši 42 442,32 Kč nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Rovněž část druhé jistiny ve výši 2 680,22 Kč byla již uhrazena a na úrok ve výši 16,9 % ročně z částky 11 717,74 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení ani na smluvní pokutu ve výši 3 222,38 Kč nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o kontokorentním úvěru. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 5. 12. 2021 a v prvním případě pouze částkou 219 267,76 Kč a v druhém případě pouze částkou 9 037,52, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení v částce 262,65 Kč za období do 15. 4. 2021, na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 284 722,34 Kč od 16. 4. 2021 do 4. 12. 2021, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 454,58 Kč od 5. 12. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 717,74 Kč od 14. 4. 2021 do 4. 12. 2021 a na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 680,22 Kč od 5. 12. 2021 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

43. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 413 972,84 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 265 046,79 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 16. 11. 2023). Žalobkyně tak byla z 64 % úspěšná a ze 36 % neúspěšná (z 36 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 28 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 987 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění a účast na jednání u soudu dne 14. 11. 2023). Za podání ze dne 30. 9. 2022, jímž se žalobkyně vyjádřila, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť toto podání nepředstavuje úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1, 2, 3 advokátního tarifu. Co se týká podání ze dne 7. 10. 2022 a ze dne 1. 6. 2023, kterými byla doplněna žaloba v prvním případě o popis průběhu zkoumání úvěruschopnosti, ve druhém případě o vyčíslení částek, které byly žalovaným uhrazeny, soud za tato podání žalobkyni náhradu nákladů řízení rovněž nepřiznal, neboť skutečnosti zde uváděné měly a mohly být uvedeny již v předcházejícím podání (žalobě). Při tarifní hodnotě 299 662,46 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bod 5 advokátního tarifu 9 500 Kč, celkem tedy 38 000 Kč (4 úkony x 9 500 Kč), a dále advokátovi podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů; celkem tedy 1 200 Kč (4 úkony x 300 Kč). Celkem náklady řízení žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 59 419 Kč, z čehož jí náleží náhrada ve výši 28 %, tedy částka 16 637,32 Kč.